Tak vám nevím, komu bych měl v těch amerických volbách fandit. Že se Donaldu Trumpovi kdekdo může uvyšklebovat, jak hloupě vypadá, jak hloupě mluví... to se dělo každému pravicovému politikovi, kam až moje paměť sahá. Aniž bych si myslel, že věnuje-li mu důvěru polovina obyvatel USA, znamená to, že každý druhý Američan je blázen. Obávám se něčeho jiného: že usednuv v Oválné pracovně Bílého domu soustředí veškerou energii a politický zájem na Ameriku, kdežto na nás se vykvajzne: měli jste tolik chytrých řečí, vy tam v Evropě, tak si teď poraďte, jak umíte. To by pak, po jedné straně putinská Rus se svými tradičně imperiálními manýry, po druhé všelijaké islámské státy a talibány, na vlastní evropské půdě miliony muslimských běženců také s všelijakými manýry... to bychom byli, krajánkové moji, v pěkné rejži. A paní Hillary Clinton... taky nevím. Nějak až příliš mi připomíná jinou takovou dámu, Angelu Merkel. Dlouho jsem si říkal, že mi může být vcelku jedno, kdo sedí na vysokých místech politiky, zda pánové či dámy, hlavně že dělají svou práci dobře a zodpovědně. Teď začínám být v té důvěře zviklán. Je, je rozdíl v mužském a ženském vládnutí, a je záhodno s ním počítat.

Když se taková vládkyně povede, může být nad všechny chlapy. Lze míti za to, že kdyby místo paní Margaret Thatcher stál za oněch časů v čele britské vlády politik pohlaví mužského, dodnes by nad Falklandskými ostrovy, pustými a vylidněnými, vlál modrobílý argentinský prapor, na což by vláda Jejího veličenstva obtýden reagovala zasíláním co nejostřejších protestních rezolucí. Zároveň by se levičáckými odbory ovládaná Británie nalézala na samém konci žebříčku hospodářské výkonnosti, předstižená i Litvou a Maďarskem. Dejž nám, ó Hospodine, víc takových Margaret Thatcher, nebo se ze svých krizí nevyhrabeme.

Má však ta hůl, což je úkaz mnohem častější, i druhý konec: dámy stejně tvrdé a neústupně rozhodné – nevím, kde se bere představa jakýchsi něžných matiček -, ale do sebe zahleděné, sebe samy za účel všeho mající. Přičemž není řečeno, že nějak zvlášť odolné obvyklým svodům politiky, korupci a samovládným móresům. V čase právě přítomném končí v odpadišti dějin tři takto obtížené dámy: argentinská Cristina Fernández-Kirschner, brazilská Dilma Rousseff a chilská Michelle Bachelet. A to ještě vyrostly v prostředí jihoamerické sice, ale přece jen nějaké demokracie; co říci o osobě vzešlé z komunistické totality a rovnýma nohama vystoupivší do nejvyšší pozice demokratického státu. Pakli vážený čtenář tuší, že je řeč o paní Angele Merkel, tuší správně.

Víte, vážil jsem si Helmutha Kohla, v řadě poválečných německých kancléřů asi nejschopnějšího hned po Konradu Adenauerovi. Nevytýkal bych mu některé omyly v procesu německého sjednocení; ocitl se v situaci, jaká dosud v dějinách nenastala a v níž by se chyb nevyvaroval ani mudrc Šalomoun. Jedno ale si mohl odpustit: nemusel hned tahat do vysokých pozic sjednoceného státu postavy zpoza nedávno ještě odrátované hranice, jedva jim enderácká skořápka od zadečku odpadla, nebo ani neodpadla. Byť i lidičky dobré vůle, ale naivní a nezkušené, byť i protivníky zkrachovalého režimu se zmatenými představami všelijakých třetích cest v hlavách. Ostatním čerstvě zpod komunistického pantofle vyklouznuvším národům východní Evropy nic jiného nezbývalo; musely vzít zavděk lidmi, jak koho vynesl na povrch přelomový rok 1989, což, přiznejme si, nebyla vždy samá sláva. Kohlovo Německo si mohlo dát na čas. Mohlo stanovit lhůtu, řekněme, pěti let, během níž by se političtí nováčkové otrkali, přiučili se demokratické abecedě, ukázalo by se, co v kom vězí. To se nestalo, a teď sklízíme plody. Ví to už i sám Helmuth Kohl, stavší se jedním z nejostřejších kritiků merkelismu, bohužel poněkud s křížkem po funuse. Zkusme si rozebrat některé z příčin.

Když chce čert otupit pozornost svých obětí, nastrčí... ale kdepak bábu, copak si hned nemyslíte, vážení čtenáři. Nastrčí úspěch. Deset let se paní Angela vezla na vlně hospodářského úspěchu, o nějž se sice přičinila máločím, ale dovedla si jej přivlastnit. Německo bylo první, první ze všech, ekonomický tahoun Evropy, ne-li přímo ekonomická velmoc, a z ekonomické velmoci se pomalu stávala velmoc politická. V hrdosti nad tím úspěchem unikaly německé veřejnosti náznaky budoucího průšvihu. Sám jsem býval věrným voličem strany CDU až do chvíle, kdy pod dojmem katastrofy v japonské Fukušimě došlo k přesunu značného dílu voličské náklonnosti k straně Zelených. Paní kancléřka, až dotud zastánkyně jaderné energie, provedla svižný obrat, vyhlásivši odklon od atomu a postupné uzavření jaderných elektráren. Nevím, jak se kdo pozastavil nad tím projevem politického chameleonství, sám jsem se ale zařekl, že raději budu volit Stranu psů a koček než CDU, dokud v jejím čele stojí tahle ženská. Kdo oči kolem nosu měl, mohl však pozorovat i jiný, tišší a povlovnější proces, nenaznačující nic kalého. Rozumný státník se hledí obklopit sborem stejně schopných, ne-li schopnějších rádců a spolupracovníků, jelikož sám nikdo všechnu moudrost světa nespolykal. Paní Angela na to šla z opačného konce. Jakmile se v jejím okolí objevil někdo schopný a nadaný, nebo se jí, nedopusť Pámbu, začal blížit popularitou, každého vyštípala, vyotravovala, vyintrikovala. Až dosáhla svého: ve vedení její strany zůstaly už jen figurky poslušné, bez vůle a nápadu, Poláčkův pan Načeradec by řekl že nevoní, nesmrdí. Zato jí ale nemohou konkurovat, natož ji ohrozit.

Nicméně by člověk čekal, že paní Merkel, jíž tak záleží na popularitě a tím i volitelnosti, se nedopustí něčeho, co by jí mohlo v tom ohledu uškodit. Přesto se toho dopustila, když čtvrtého září minulého roku otevřela zemi dokořán přívalu utečenců; a zdůrazněme, že o vlastní vůli, bez konzultace v parlamentu. Co z toho můžeme vydestilovat... zatím jen sklon k samovládě a neúctu k demokratickým zvyklostem. Dál... vím, že se pouštím na nejistou půdu dohadů; upozornil však německý kritik polsko-židovského původu (proto si může dovolit, co by si jiný odskákal) Henryk M. Broder na kancléřčin výrok v televizní diskuzi za účasti předních evropských politiků. Cituji:

S osmdesáti miliony (obyvatel sjednoceného Německa) se v tomto světě nedostaneme moc daleko. Sjednotíme-li se ale s ostatními Evropany na společné pozici, vytvoříme úderný oddíl (schlagkräftige Truppe), schopný prosadit se v globálním světě. Pochopitelně úderný oddíl pod velením paní Merkel, dovozuje H.M.Broder a pokračuje: Protože nás ale je pouhých osmdesát milionů, potřebujeme přistěhovalce.

Co z toho odvodit... je Německo ctižádosti paní Angely příliš malé? Cítí se být vládkyní Evropy, a ráda by se stala vládkyní zmíněného globálního světa? Bože, chraň nás před Napoleony! Nevydej nás šílené vůli těch, kdož baží po světovládě! Zatím sice nikdy jejich záměry nevyšly, hrůz a zkázy ale dokázali natropit dost; nestačí tato zkušenost? Musí se všechno ještě jednou, v jiné formě opakovat? Nevím. Možná to byl od paní kancléřky jen neuvážený šplecht. Možná varovný signál. Naštěstí Evropa nikterak nespěchá státi se jejím úderným oddílem, spíš sílí a množí se tendence opačné: k uhájení vlastních hodnot, vlastní západní identity. Převáží-li nebo ne, jestli povedou k Evropě sjednocené na jiném základě, než jaký je cílem paní Angely, a jestli ano, nebude-li už pozdě... té prognózy bych se nerad dopouštěl. Jen si dovolím zopakovat dvě poučky.

V odhadu budoucnosti počítejme spíš s alternativami horšími než růžovoučkými, jak bývá obyčejem intelektuálních konejšitelů. Když nic, nebudeme aspoň překvapeni, co se na nás přihrnulo. Druhou poučkou se vrátím k začátku. Vím, že si koleduji o výprask od dámského publika, ale s tím se už musím nějak srovnat. Zpozorněme, ozve-li se volání: Ženu presidentem! Více žen do vedoucích funkcí! Je to hra s dvojím koncem. Může dopadnout výborně, může také skončit – nebo ani neskončit - sakramentským malérem. Proč to... při vší úctě a náklonnosti k dámskému pokolení nemohu pominout, že ženská politika je jiná než mužská, přísnější, nesmlouvavější. Chybí jí onen kus nevážnosti, snad i hravosti, ohlazující hroty mužského rozhodování. Zná pouze buď – anebo, a obojí může vyústit do extrému.

P.S. Vážený čtenář se možná podiví, že jsem si dovolil nedbat českého pravidla tzv. přechylování ženských příjmení. Domácímu člověku to tak nepřijde, ale v širém světě může tato gramatická regule vést ke komickým nedorozuměním, například když v některé mravopočestnější zemi recepční odmítne ubytovat manžele, jelikož se přece jmenují každý jinak. Přechyluji tudíž paní a dívky původu českého, vědoucí, co ta zapeklitost znamená a jak s ní zacházet; ostatní nechávám při jejich obyčeji.

Hannover, 27. června 2016