27.9.2016 | Svátek má Jonáš






EVROPA: Dvě evropské otázky

30.1.2016

Každá z těch otázek je primárně určena pro někoho jiného. Sám sobě si však obě kladu s podobnou intenzitou a odpovědi, které na ně nalézám, dávají svým způsobem protichůdné výsledky. První otázka je zejména pro ty, kteří míří, téměř bez ohledu na cokoli, k evropské federaci. Druhá pak hlavně pro každého, kdo se tak chrabře ohání naší suverenitou a zároveň pro něj svoboda není samoúčelným děláním si „co chci“.

Otázka Francie

Každý, kdo propaguje úplnou federalisaci současné Evropské unie, by měl souhlasit s tím, že evropská integrace nemá žádné limity – že neexistuje žádná mez, do které ještě integrovat lze a od které již integrovat není možné a/nebo žádoucí (lhostejno z jakého důvodu). Teoreticky si lze představit i těsnější integraci než je federace – totiž unitární stát... ale to je zjevně mimo diskusi; předmětem debaty jsou případné Spojené státy evropské, obdoba USA.

Pokud tedy taková hranice integrace neexistuje, federace je možná; naopak pokud by byla nalezena, federace možná není a je nezbytné se dotazovat, jaký jiný funkční útvar má být vytvořen – a to při vědomí, že mezistupně se často jako dlouhodobě funkční modely příliš neosvědčily. Jako příklad nefunkčního mezistupně by mohla posloužit konfederace, ale stejně tak se můžeme podívat na současné nestabilní evropské uspořádání – nestabilní v tom smyslu, že (prý) vyžaduje stále nové a nové zásadní úpravy, které tu rychleji, tu pomaleji směřují k těsnější integraci, k stabilnímu federativnímu uspořádání. Možná, že nějaká lokálně stabilní uspořádání existují a dokonce není vyloučeno, že jsme některých z nich v minulosti i dosáhli, ale pokud ano, pak zatím vždy došlo k záměrnému vychýlení z rovnováhy – se záměrem pokračovat v integračních snahách.

Federální vláda ve Washingtonu má dnes jistě řadu rolí, které v představách Otců zakladatelů neměla plnit. Nejpozději s New Deal F. D. Roosevelta došlo k náramnému nárůstu federálního rozpočtu a k rozšíření oblastí, které federální vláda zásadně ovlivňuje. Ponechme stranou, v kterých případech a do jaké míry je to dobře či špatně, jak se na to dívají jednotlivé státy Unie a jde-li o příspěvek k rozvoji či omezení svobody občanů. Podstatné je, že i když je dnes federální vláda silnější, než bylo při jejím zrodu zamýšleno, nebyla Unie ani původně uvažována jako nemohoucí – naopak, vznikla jako odpověď na předchozí nefunkční konfederační uspořádání, kdy (zjednodušeně řečeno) centrum bylo tak slabé, že se celek rozpadal. Stačí nahlédnout do Listů federalistů. Jednou z podstatných rolí federální vlády pak jistě od počátku byla zahraniční a bezpečnostní politika, přičemž tou bezpečností nyní míním obranu před vnějším agresorem. Bez této role federální vlády si v dlouhodobější perspektivě funkční federaci patrně nelze představit.

Ale vraťme se do Evropy. Domnívám se, že si vcelku každý dokáže představit prohlubující se evropskou integraci bez Spojeného království. Tradice, v které se ostrované sami nepovažují za Evropany, Commonwealth a nadstandardní vztahy právě s Washingtonem, činí pro Londýn odvolání jeho účasti v integračním projektu téměř kdykoli schůdnou alternativu. S tímto konstatováním tedy ponechme národy Velké Británie a Severního Irska jejich osudu a přesuňme se přímo na kontinent.

Stejně silně se dále domnívám, že si naopak nikdo nedokáže představit funkční Spojené státy Evropské bez Francie. A bez Německa samozřejmě. O to však nyní až tak nejde. Pro toto tvrzení snad netřeba snášet argumenty – snad až by někdo nesouhlasil.

Ze všeho výše uvedeného plyne otázka, která není z mé vlastní hlavy, ale kterou považuji za zcela klíčovou pro rozhodnutí, zda je či není možné utvořit Spojené státy evropské. Třebaže obtížně, dokážu si představit, že se podaří vyřešit současnou hospodářskou situaci, dokážu si představit, že euro přežije a definitivně se etabluje jako společná evropská měna. Stejně tak si umím představit, i když je to náročné, že díky dlouhodobé spolupráci na různých úrovních, ať již akademické či průmyslové, nebo prostým dlouhodobým působením volného pohybu osob, vznikne (za celkem dlouhou dobu) zárodek skutečného evropského politického národa. Ale vzdá se Francie svého stálého členství v Radě bezpečnosti OSN s právem veta ve prospěch jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Spojených států evropských? To si představit věru neumím. K tomu už jen podotýkám, že nějakou dobu trvající úvahy o reformě Rady bezpečnosti směřují k rozšíření počtu stálých členů, přičemž mezi horkými kandidáty je právě Německo, takže zanedlouho může být tato otázka ještě o poznání zapeklitější... Obdobně vážně se pak lze dotázat: vzdá se Francie ve prospěch jednotné zahraniční a bezpečnostní politiky Spojených států evropských kontroly nad svým arzenálem jaderných zbraní?

Otázka suverenity

Lidská svoboda není nikdy absolutní. Musíme dýchat, pít, jíst... a třeba také sami o sobě nelétáme. Lze s tím nějak pracovat (nalézt cestu, jak lze relativně bezpečně velmi dlouho hladovět, zkonstruovat funkční letadlo), ale to stojí značné úsilí a nejde to vždy. Jistě máme kdykoli dost svobody se těmto nutnostem v našich životech vzepřít radikálně, ale v důsledku takového chování příslušný rebel v relativně krátké době přichází o všechny ostatní svobody: zemře. Zkrátka všechny houby jsou jedlé, některé ale pouze jednou. Tento pohled se dá nepochybně rozšířit nejen na materiální stránku života: hřeš si, člověče, „jak chceš“, ale pak se nediv. Každopádně o tom „pak“ se rozhoduje v tomto životě a šance je pouze jedna. Konečně, společenství v pudu sebezáchovy (když už pro nic jiného) omezuje svobodu těm, kteří páchají zločiny a je to deklarováno předem: nesmíš škodit. A ještě jednou: každý má svobodu se tomu vzepřít – následky jsou nasnadě.

Svoboda je v křesťanském prostředí vysoce ceněnou hodnotou, která byla a je velmi hluboce promýšlena. Napětí, v kterém se svoboda nalézá, je vícero a jako dobrý příklad lze uvést svobodu člověka (jeho svobodnou vůli) na straně jedné a Boží všemohoucnost na straně druhé (bez Boží vůle se ani pověstný lístek nepohne). Odkazuji v této otázce např. na spis sv. Augustina „O milosti a svobodném rozhodování“ – zde jsem chtěl jen ukázat, jak výrazná pozornost je svobodě právem věnována.

Zdánlivě odbočím k jiné hodnotě – k toleranci. Je tolerance hodnotou sama o sobě? Nikoli. Vždy je třeba se dotazovat, tolerance „k čemu“. Tolerance nespravedlnosti je zjevnou špatností... snad jen doplním, že netolerance (např.) lži neznamená, že mám chovat v nenávisti lháře – toho bych měl milovat možná tím víc, čím jsem si jistější, že je to hříšník (jako já), a proto moji lásku a modlitbu tím spíš potřebuje. Že to tolik z nás nedokáže, je zcela jiná věc – jsme lidé nedokonalí a žijeme v nedokonalém světě. Nicméně máme povinnost se o to pokoušet. Každopádně hlásat toleranci jako pozitivní hodnotu samu o sobě, bez čehokoli dalšího, je vážným omylem.

V podobné (nikoli identické) diskusi se také vyskytuje svoboda. Je to diskuse nesená napětím mezi svobodou a ctností. Je-li člověk svobodný a má-li možnost svoji svobodu uplatnit, může se samozřejmě rozhodnout špatně – může se obrátit ke zlému. Takové rozhodnutí jej však vážně poškodí, a proto bychom jeho svobodu měli náležitě omezit a vše nasměrovat tak, abychom možnost jeho špatného výběru eliminovali, co nejvíc se to dá. Z druhé strany však platí, že pro naši osobní spásu je přínosem pouze takový dobrý skutek, který je vykonán dobrovolně (o tom „pak“ se rozhoduje v tomto životě a šance je pouze jedna). Svoboda značí ne musíš, ale můžeš být dobrý. Jestliže někdo někoho přinutí zachovat se správně, správné jednání sice zůstane správným, ale pro toho přinuceného to nemá žádný příznivý důsledek. Podstatné přitom je, že primárním a ničím nenahraditelným cílem je zde osobní spása – ono případné svobodné páchání dobra je „pouze“ jednou z cest k ní (nechci zabíhat do úplných podrobností, ale miluje-li kdo Boha celým svým srdcem, pak se tato láska nemůže neprojevit ve vztazích k bližním, a tedy v dobrovolných dobrých skutcích v jejich prospěch...).

Suverenita státu není nikdy absolutní. Je omezena jeho nerostným bohatstvím, počtem a schopnostmi obyvatelstva v porovnání s ostatními státy – nic z toho není neomezené. Jistě lze s mnohým pracovat (dosáhnout skvělé úrovně školství...), ale to stojí značné úsilí a nejde to vždy. Každý stát má ovšem kdykoli dost suverenity, aby se těmto danostem radikálně vzepřel. Aspoň na chvíli. Důsledky si jistě každý doplní sám. Kromě toho by asi bylo možné suverenitu státu převést v dané chvíli na svobodu jeho konkrétních representantů učinit rozhodnutí podle své vlastní vůle bez omezení. V takových případech však nejde jen o důsledky rozhodnutí pro konkrétní osobu, pro její spásu a případně pro nejbližší okolí, ale bezprostředně pro celé společenství, přičemž vliv některých kroků může trvat velmi dlouho. Zde bych tedy dodal již uvedené: nesmíš škodit. Omezení této specifické výseče svobody, potažmo suverenity státu je tedy na místě – ostatně je omezena již rozdělením moci ve státě či každou běžnou mezinárodní smlouvou. A opět: i to vše lze porušit, ale nikoli bez následků.

V případě států je řada kroků, které by bylo lze označit za indiferentní. Stát sice nesmí nikdy nic dělat libovolně, a proto musí být svázán Ústavou, ale přece jen taková přesná míra zdanění, jestli to má být rovná daň ve výši 8 % nebo 10 %, to není otázka k rozhodnutí mezi dobrým a špatným (možná mezi dobrým a lepším), ale spíše jde o umění možného. Dokonce i třeba jistá bezproblémově vnímaná míra klientelismu může být místně individuální – stačí porovnat třeba Velkou Británii a jih Itálie... Chci jen naznačit, že existují otázky, v kterých udržuje-li se jistá mez, není úplně nezbytné diskutovat, zda stát koná dobře či špatně. Na druhé straně se stát může dopustit velkých špatností: počínaje značným zadlužováním přes porušení vlády zákona a rovnosti před ním až po chování vlády vůči obyvatelům země, které nerespektuje nezbytnou umírněnost.

V diskusi na téma svobody a ctnosti svoboda neprohrává, neboť hlavním cílem je osobní spása a bez svobody není dobrý skutek ctností – čili bez svobody si cestu ke spáse nepřiměřeně komplikujeme. Stát však nemůže být spasen, stát před sebou žádný takový cíl nemá. To, že každý člen klubu má maminku, prostě neznamená, že i klub má maminku. Rozvineme-li tedy obdobnou diskusi mezi suverenitou státu a jeho náležitým chováním, daleko méně záleží na tom, zda se stát správně chová dobrovolně, nebo z důvodu menšího či většího přinucení, ať již toto přinucení přichází zevnitř či z vnějšku. Stejně jako v případě tolerance je nezbytné se tázat (a to je vlastně extrakt mé druhé otázky, která stejně jako otázka první z mé hlavy nepochází): suverenita k čemu? Je-li to suverenita k tomu, aby mohly domácí „elity“ začít či pokračovat v nerušeném rozkrádání a konaly neodpovědně vzhledem k bezpečnosti společenství, pak je daleko lépe na ní netrvat a omezit ji – existuje-li naděje, že to společenství přinese prospěch. Takových příkladů by se nalezla celá řada a myslím, že smutné až tragické osudy těch společenství, která se pod praporem národněosvobozeneckých hnutí zbavila britské koloniální správy, by mohly barvitě vyprávět.

Náš současný postkomunismus je nemocí takového charakteru, že srovnám-li jej s nemocí Západu jako celku, vychází mi to jako rakovina v pokročilém stádiu vedle tuberkulózy. Ani jedno z toho není žádný med, ale to druhé je podstatně lépe léčitelné, navíc s tím, že organismus druhého pacienta má o poznání silnější imunitu. Pokoušet se v takové situaci učinit hlavním tématem naší politiky suverenitu s odůvodněním, že Západ nás ohrožuje svými škodlivými vlivy, je buď šílené, nebo zlovolné. Suverenita jistě není, podobně jako tolerance, sama o sobě ani dobrá ani špatná a tento náboj dostává až s tím, k čemu se váže. Starejme se tedy primárně o dobrý obsah a po suverenitě volejme pouze tehdy, když budeme mít v ruce vlastní lepší řešení, než jsou ta nabízená odjinud, a někdo nám bude bránit v jejich realizaci. S lítostí musím konstatovat, že jsem za celá léta něco takového zaznamenal jen v několika málo ojedinělých a izolovaných případech, které proto lze jen obtížně vnímat jako něco víc, než šťastné náhody.

Východisko

Vezmu-li výše uvedené závěry vážně, měli bychom přestat bezhlavě budovat Spojené státy evropské. Stejně tak se soustřeďme na obsah toho, co se kolem nás děje, co my sami podnikáme nebo co je nám navrhováno, a přestaňme bazírovat na naší suverenitě pro ni samotnou, bez vazby na onen obsah.

Nabízí se nějaká alternativa? Domnívám se, že ano: svazek společenství, která jsou mocensky (hospodářsky, vojensky,...) v zásadě rovnocenná, a tedy mezi nimi není nic jako „otázka Francie“, mají bohatou a hlubokou společnou historii, jsou si kulturně velmi blízká a přirozeně sdílejí hlavní bezpečnostní zájmy, jejichž hájení je jedním z hlavních potenciálních pragmatických pojítek.

Jistě není třeba jakkoli prchat z Evropské unie, tím méně ze společného evropského trhu – ale i v jejím rámci, ve všech těch „bruselských vyjednáváních“, by pro nás bylo jen dobře, kdybychom byli součástí celku s podstatně větší vahou. Kromě toho konkurence je prakticky vždy prospěšná a daný projekt by byl do jisté míry konkurenční – mohl by tak mít velmi příznivý dopad na chování a jednání těch, kteří zatím monopolně v Bruselu vymýšlejí nejrůznější antidiskriminační a jiné lahůdky. Dále, pokud připustíme, že jistá míra evropské integrace je celkově spíše přínosná a zároveň udržitelná ve stabilní poloze (mám celkem důvěru v to, že je to teoreticky možné – ale nejsem si už tak jistý, že i prakticky proveditelné), je nepochybné, že oba projekty sice jsou konkurenční, ale nikoli tak, že by se vzájemně zcela vylučovaly.

Obnovme Podunajskou federaci: je to potenciálně funkční, plnohodnotná a vyzkoušená alternativa neuskutečnitelné vize Spojených států evropských. Samozřejmě lze v této chvíli jen spekulovat, co by tomu ve Vídni, v Budapešti, v Bratislavě, v Lublani,... řekli, ale myslím, že je vhodný čas položit takový návrh vážně na stůl. Ostatně i cesta dlouhá deset tisíc mil začíná jediným krokem.

Konzervativní listy, 19.4.2012



Diskuse


J. Hanzlík
12:44
31.1.2016

D. Polanský
12:16
31.1.2016

D. Polanský
12:08
31.1.2016

J. Hejmala
9:39
31.1.2016

B. Rybák
1:02
31.1.2016

Frollik
13:01
31.1.2016

B. Rybák
16:51
31.1.2016

J. Jurax
0:07
31.1.2016

M. Prokop
15:51
30.1.2016

Z. Rychlý
8:31
30.1.2016

P. Hlosta
6:35
30.1.2016

P. Sulc
4:18
30.1.2016

J. Mrázek
10:03
30.1.2016

R. Morava
11:08
30.1.2016

P. Sulc
11:18
30.1.2016

S. Kalužík
12:24
30.1.2016

S. Kalužík
12:29
30.1.2016

V. Kusý
12:53
30.1.2016

M. Prokop
15:54
30.1.2016

počet příspěvků: 30, poslední 31.1.2016 04:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.