13.12.2017 | Svátek má Lucie


EVROPA: Dětské otroky nezachraňujte, nevyplatí se to

20.6.2016

„Nechci do ústavu, já vám na to ...“ začíná jedna lehce punkersky laděná písnička Tří sester. Jo, podepisuji, asi tak nějak.

Vždy bylo a vždy bude mou vírou, že se o sebe postarám líp, než by se o mě postaral kdokoliv jiný včetně státu.

Ale kolem sebe pořád vidím stádo oveček, které jsou přesvědčené, že se o ně kdosi postará lépe, než by to zvládly ony. Věří, že co stát řídí, dobře řídí. A čím bohatší stát, tím lépe řídí. A zvláště pak dobře řídí, jde-li o všechny státní instituce, které se mají starat o děti. Kolem nás je spousta těch, kteří odmítají věřit, že v Evropě je řada státem podporovaných systémů, které namísto ochrany dětí dětem ubližují. Jde obvykle o dva typy lidí.

Jedněmi z těch, kdo odmítají připustit, že taky něco v ochraně dětí může být špatně, a současně patří mezi největší zastánce státních zásahů do rodin, jsou ti, kteří sami prošli traumatizujícím dětstvím. Zažili na vlastní kůži, jak táta bije mámu či zneužívá děti. Vlastní trauma je zaslepilo tak, že mají dojem, že je lepší 99 procent dětí vzít rodičům neoprávněně, než jedno nechat sexuálně zneužívat. Pro ně je rodinné násilí za všech okolností horší než násilí páchané omylem státní mocí na fungující rodině.

Druhou skupinou těch, kteří odmítají připustit, že systém státní ochrany dětí a takzvané juvenilní justice (tj. justice pro děti) může být špatný, jsou lidé prostě jen naivní, kteří věří, že v rozvinuté zemi přeci „není možné“, aby se dělo něco nekalého.

Nechme raději stranou třetí kategorii – ty nejhorší a doslova opovrženíhodné jedince, kteří chyby systému popírají ne z vlastní víry, ale protože na něm vydělávají kupříkladu čerpáním peněz tzv. norských fondů.

Jenomže historie Evropy nás bohužel přesvědčuje o tom, že i rozvinuté země se čas od času dopouštějí na dětech zvěrstev. Všechny tyto kauzy státní „ochrany“ dětí mají společné jedno: ve své době jsou popírány a málokdo o nich ví, po čase o nich ví víc lidí, ale přesto jsou tabuizovány, a pak se najednou zpětně provalí, když se traumatizovaní a již dospělí jedinci odhodlají hromadně promluvit. Pak je na světě kauza jako hrom. Příkladů je mnoho.

Ještě v 70. letech posílalo Švýcarsko sirotky na výchovu do rodin, v nichž se stávaly levnou pracovní silou a někdy i otroky. Teprve až nedávno se o tom začalo mluvit. Takzvané „Verdingkinder“ má odškodnit nový zákon částkou 20 až 25 tisíc franků. Údajně bude odškodněno 15 tisíc lidí – na 8milionovou zemi je to ohromné množství dětí, které byly týrány s požehnáním státní moci. Otročení bylo ve Švýcarsku zjevně běžné – a přesto se o něm dlouho „nevědělo“. A to přitom v tom vyspělém Švýcarsku, kde „přece dělají všechno dobře“.

Dalším podobným případem jsou tzv. Magdaleniny prádelny. Jejich existence se provalila v Irsku až v 90. letech. Oficiálně měly tyhle katolické ústavy napravovat padlé ženy. Ve skutečnosti to byly galeje pro svobodné matky a jejich děti - trest za sex mimo manželství. Ženy a děti v nich otročily a byly fyzicky i psychicky týrány. Nesměly se smát, nesměly se bavit, za vše byly bity. Ačkoli neporušily žádný zákon, když utekly, policie je vrátila zpět. Systém se stal silnějším než právo. Stát selhal a trýznění podporoval.

Srovnatelným případem je i postupně narůstající skandál kolem norské sociální služby Barnevernet. Kauza Barnevernetu je momentálně ve stádiu přelomu, kdy už se o ní sice pomalu začíná mluvit, ale poprask ještě nedorostl do vrcholné fáze a systém se dosud nevzdal. Už se sice mluví o týrání dětí, ničení rodin, jsou i první svědectví. Ale dosud jich je málo, a tak je stále dost těch, kdo odmítají uvěřit. O tom, že systém pod pomalu rostoucím tlakem množících se svědectví začíná mít trhliny, svědčí to, že se už začal bránit a tvrdí, že to je ruská propaganda (ruská propaganda je takové moderní zaklínadlo na vše, co se systému nehodí do krámu).

Česká republika na tom sice zdaleka není až tak zle... ale: Poslední kauza ústav Chrastava. Třetina dětí tu prý byla zavřena neoprávněně, rozumějme protizákonně. A budou se vracet domů k rodinám, od nichž prý některé z nich nikdy neměly odejít. Jen pár dní předtím ombudsmanka Šabatová odhalila desítky pochybení u „ochrany“ dětí. Místo skutečné ochrany a svěření odebraného dítěte například blízkému příbuznému, který o to projevil zájem, byly děti opět z arogance veřejné moci zavřeny do ústavu. (Ombudsmanka tím trochu vykompenzovala svou slušnou sbírku černých puntíků za své jiné přehmaty.) Je opomenutí a opomenutí. Zmýlit se při napaření pokuty za rychlou jízdu je trochu jiný level než zmýlit se, ukrást dítěti neoprávněně jeho rodiče a traumatizovat ho doživotně: Tady omluva NEEXISTUJE.

Bohužel Británie asi není v některých ohledech o moc lepší. Sice se (snad) nedopouští týrání dětí podobného kalibru jako v některých předešlých popsaných případech, zato zaperlila přednedávnem. V Evropě totiž zmizely v posledních letech tisíce dětských běženců, kteří nejspíš často končí jako sexuální otroci. Organizace Save the Children odhadla, že jich je 26 tisíc. Britský poslanec zachráněný sirem Wintonem v dubnu navrhl tyto dětské běžence přijmout. A neuspěl. V britském Parlamentu se zvedla mohutná opozice, poslanci se rozdělili prakticky napůl a návrh těsně neprošel.

Proč neprošel? Protože mnozí (správně) namítají, že tyto děti nejsou (v mnohých případech) ve skutečnosti děti. Prý už jim bylo 18 a za děti se jen vydávají, aby získaly azyl. Prý rodina tyto ne-děti do Evropy posílá, aby dítě získalo azyl, a pak na základě principu slučování rodin za ním mohla přijít i další rodina.

Na každém šprochu pravdy aspoň trochu a v tomto případě se zdá vysloveně logické, že na tom asi něco bude – přesně to asi nikdo nikdy neprověří. Jenomže i kdyby to byla pravda - i kdyby -, tvrdím, že stojí za to nechat se podvést 999 ne-dětmi a zachránit jedno dítě. Protože tohle jedno dítě nemůže za to, že jeho rodina je – s prominutím - banda idiotů, která sem své dítě poslala. Dítě nemůže za to, do jaké rodiny se narodilo.

Úplně se bojím představy, co by bylo, kdyby nedej bože hypoteticky přišla nějaká válka. Nechtěla bych vidět to pokrytectví, udavačství a sobectví, které by náhle v dnešní Evropě vyplulo na povrch. Za války lidé udávali ostošest. Dnes by to nebylo jiné. Tohle pokrytectví na první pohled není vidět, ale vždy vyplave na povrch, když o něco jde. Britský parlament je přesně takovou ukázkou vzorového pokrytectví. Pokrytci jsou i ti, kteří mají plná ústa práv a zájmů dětí, ale současně se snaží dnes už potácející se norský systém k nám ve vidině norských peněz vyvážet.

Kde se ale tohle sobectví vzalo? Asi tím dlouhodobým evropským socialismem, kdy každý získal dojem, že má na něco nárok. „Nárok“ na práci, „nárok“ na ochranu, „nárok“ na korektní mluvu o sobě. Všichni máme jen „nároky“, nikdo nemá žádnou nepsanou povinnost. (Nemám na mysli asi tak milion povinných buzerací plynoucích ze zákonů regulujících zakřivení banánů; mám na mysli přirozené a skutečné povinnosti vůči své rodině, které se někam vypařily.) Starší generace měly smysl pro nepsanou povinnost postarat se o svou rodinu, dnešní generace mají smysl pro nárokování si domnělých „práv“. Odtud ono rostoucí sobectví.

Každý něco chce a stát mu to má dát. Jenomže když každý má jen tunu „práv“ a žádné povinnosti, pak se také nutně musí vytrácet pocit zodpovědnosti a sounáležitosti.

To mě asi na imigrační invazi štve nejvíc – že vzbudila ve společnosti temné pudy a vášně i vůči nevinným. Za pár vykuků zapláčou všichni. (Pozor – neplést si tato slova s bezuzdným vítáním imigrantů. Má slova o nevinných a o dětech nejsou nijak v rozporu s tím, že vůči ilegálním imigrantům bychom měli postupovat jako Evropa ostřeji a vnější hranice Schengenu bychom měli střežit mnohem důkladněji. Jenomže na děti, které nejsou na rozdíl od dospělých tak docela odpovědné za svůj stav, musíme z principu hledět jinak.)

Morální úroveň společnosti se nepozná podle míry servilnosti vůči silným (ať už to jsou USA, Čína, Rusko, či domácí oligarchové), ani se nepozná podle míry tvrdosti proti „zlobivým“ (jako vězni či imigranti), ale podle míry vstřícnosti vůči slabým: umírajícím, rodícím se, starým, postiženým a dětem. Mám dojem, že s tím jsme dost na štíru.

Evropa je, zdá se, morálně dost v úpadku. Proto se tolik může dařit systémům, které místo ochrany děti častěji týrají. Ve jménu peněz, norských fondů, i obyčejné naivity. Z takové falešné společnosti je mi zle. (NO FUTURE!)

Převzato z Sichtarova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky

Autorka je ředitelka společnosti Next Finance s.r.o.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


K. Novák 396
18:05
20.6.2016

P. Urban
16:19
20.6.2016

J. Kanioková
14:42
20.6.2016

K. Frauknecht
10:01
20.6.2016

R. Morava
10:00
20.6.2016

J. Jurax
0:10
21.6.2016

K. Vyšata
9:57
20.6.2016

R. Szewczyk
hm
9:28
20.6.2016

B. Rameš
9:03
20.6.2016

Z. Lapil
14:14
20.6.2016

D. Švik
Ne!
8:47
20.6.2016

R. Brzák
11:26
20.6.2016

M. Valenta
8:43
20.6.2016

L. Křivan
8:30
20.6.2016

P. Vaňura
17:20
20.6.2016

L. Křivan
8:22
20.6.2016

D. Procházka
8:03
20.6.2016

J. Schwarz
7:55
20.6.2016

V. Vaclavik
6:23
20.6.2016

V. Vaclavik
6:28
20.6.2016

R. Brzák
11:20
20.6.2016

Z. Lapil
14:00
20.6.2016

P. Sulc
1:30
20.6.2016

M. Červeňák
3:42
20.6.2016

P. Sulc
6:06
20.6.2016

V. Vaclavik
6:10
20.6.2016

L. Popovský
7:19
20.6.2016

počet příspěvků: 45, poslední 21.6.2016 12:10









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.