Vraždící běsnění Mohameda Meraha ve francouzském Toulouse evokuje legitimní otázku, zda bezpečnostní systém Francie něco nepodcenil.

Jak je možné, že muž, který by neměl šanci se letecky dostat do USA, protože byl na černé listině kvůli podezření z radikalismu a terorismu, si ve své domovské zemi mohl opatřit zbraně a těmi popravovat nevinné děti?

Mohl si sám takový arzenál opatřit, aniž by mu někdo pomáhal? Věděly francouzské úřady o tom, že je Merah v USA persona non grata? Neukazuje se, že západní liberální demokracie ze své podstaty nejsou schopny zajistit bezpečnost svých občanů před násilím zradikalizovaných fanatiků?

Mohamed Merah patřil k nedávno zakázané organizaci "Rytíři pýchy", jejíž počet se odhaduje do sta osob a má několik tisíc stoupenců na sociálních sítích, které umí mistrně využívat pro svoji propagandu boje za práva muslimů ve Francii. A to především kritikou zákazu šátků muslimských žen či zostřené politické rétoriky v rámci předvolebního boje v otázce přistěhovalectví. Tato skupina, jako řada dalších podobných v západní Evropě, není nikterak formálně organizována. Její napojení na al-Kajdá je spíše prostřednictvím jednotlivců, jakým byl i vrah, kteří prošli výcvikovými tábory v Pákistánu či Afghánistánu, než celku. Řadu těchto organizací spojuje idea vytvoření celosvětového kalifátu, nastolení islámského práva a boj proti bezvěrcům, jejichž nohy vstoupily na posvátnou zem islámu. Vlekoucí se řešení blízkovýchodního mírového procesu k této radikalizaci jen nahrává.

Žádný bezpečnostní systém v západních zemích není schopen trvale sledovat všechny potenciální radikály a teroristy, a tím i zabránit všem jejich projevům násilí. Natož v zemích s velmi početnou komunitou přistěhovalců. Tak také, při obhajobě bezpečnostních složek, argumentuje ministr vnitra Claude Guéant: "Bez povolení soudu nikdo nemůže libovolně omezovat svobodu jiného."

Soudní verdikty, především pak Evropského soudu pro lidská práva, složitou situaci spíš ještě více komplikují. To dokazuje případ Jordánce Abu Qatady, který se ilegálně dostal do Británie v roce 1993, v londýnských mešitách kázal násilí a nenávist, v Jordánsku byl odsouzen za přípravu teroristických útoků k doživotí, a přesto nemůže být do Ammánu vydán.

Přes ujištění jordánských úřadů, že s ním bude nakládáno v mezích zákona, soud jeho vydání Britům zakázal. A tak tráví život v domácím vězení bez mobilu a internetu, denně ho ve třech směnách po dvaceti dohromady hlídá a k modlitbě či nákupu doprovází 60 policistů, kteří by mohli dělat mnohem užitečnější práci a zbytečně neutrácet peníze daňových poplatníků.

Za celou dobu pobytu nepřispěl do ekonomiky země ani desetníkem, zatímco na všech možných příspěvcích včetně plateb právníkům již bylo jemu a jeho rodině vyplaceno 15 miliónů korun, a to ještě zdaleka není konečné číslo. A to je jen jeden z řady případů v západní Evropě.

Předvolební sliby Sarkozyho, že stát bude přísně postihovat stoupence nábožensky motivovaného násilí na webu, si lze jen těžko představit v praxi. Navíc samotné opatření toho moc nevyřeší. Problém krachu konceptu multikulturní Evropy a zvláště jeho dopady v podobě radikálního džihádu zdaleka nemohou vyřešit jen tajné služby a policie, byť by perfektně fungovaly a vzájemně spolupracovaly i na mezinárodní úrovni.

Právo, 27.3.2012

Autor je bývalým náčelníkem Vojenské zpravodajské služby, působí nyní jako bezpečnostní poradce