Je pravda, že Erik Tabery jako šéfredaktor pozitivně změnil „nadávací“ styl na přeci jen objektivnější. Z časopisu zmizely nejšílenější „zelené“ články magorovitých aktivistů a začaly se objevovat články skutečných ekologů ale v jednom se, jak se zdá, Respekt nezměnil.

V tom, že když je někde nějaká nacionální vina a nebo prohřešek, vždycky jsou na vině našinci a nebo jejich postkomunističtí sousedé, ale nikdy, opakuji nikdy, nesmí být označeni za nedemokraty a nebo za národ či stát s totalitními sklony žádní Němci (a ani Rakušané pochopitelně). Takže jsme se mnohokrát dočetli o hnusných obyvatelích Čech, co nikdy neuznali zločiny na sudetských Němcích (jednu dobu už jsem čekal, kdy už, už se objeví v tisku články pana Doležala popisující „české zločiny„ na nevinných vojácích wehrmachtu a SS).

Ale vraťme se k Respektu. V čísle 38 /2007 se objevil článek Martina M. Šimečky „Démoni dvacátých let“ s podtitulkem „Ve střední Evropě se vede zápas o udržení liberální demokracie“.

V článku jsou celkem správně vyjmenovány mnohé problémy v politickém směřování a vůbec v politickém myšlení postkomunistických států střední Evropy, které byly nedávno přijaty do EU. Jde o známé věci: polský nacionalismus a sklon ke klerikálně zabedněnému státu, slovenský luďácky nacionalismus, vzhlížení se k bolševismu i znovu rozdmýchané spory s Maďary, prý pokrytecké přikyvování Čechům za jejich údajnou nechuť zříci se Benešových dekretů, vedle pak hned za hranicemi existuje maďarský příklon k opakovaným tužbám po diktatuře zleva či zprava a nové snění o „velkém Maďarsku“ atd. Vše popsáno celkem korektně. I s důvody důvody, proč se tyto státy a jejich politické elity před vstupem do EU chovaly „mravně“. Jen tam cosi zní už v této chvíli falešně. Česká republika je tam popsána nějak moc krotce. Jako že nevíme co dál a že nemáme ideály a podobně. Stačí chvíli přemýšlet a je jasné, proč se najednou, na Respekt tak krotce mluví o ČR a jejích problémech. Protože by se muselo začít mluvit o tom, že stejně jako ve dvacátých letech dvacátého století má ČR, ale i Polsko a také Slovinsko (jako část bývalé Jugoslávie) přes veškeré oficielní rétorické kladení mlhy nejhorší vztahy se stejnými sousedy, jako měla v první části dvacátého století.

Velkými a v mnohém rozhodujícími státy jsou dnes ve střední a východní Evropě Německo a Rakousko. Podívejme se tedy na jejich politiky a politická hnutí. A musíme jít do doby, kdy se o tom, zda budeme členy EU a nebo ne, teprve diskutovalo.

Jakpak se chovaly politici těchto států? Státotvorně, rozumně a vstřícně, dá se říci přímo evropsky? No ani náhodou!

Počáteční vstřícnost Václava Havla byla vyložena postnacistickými vůdci sudetoněmeckého landsmanšaftu jako slabost a následoval doslova „run“ na Československo. (Má li někdo výhrady k označení většiny bývalého a velké části dnešního vedení landsmanšaftu jako postancisty, doporučuji návštěvu oficielních stránek Sudeten.de a hlavně četbu příspěvků „čtenářů“). Tato promarněná historická příležitost začít rozplétat všechny problémy a navázat kontakt mezi dvěma skupinami, které k sobě mají v Evropě kulturně i historicky velice blízko, tedy Čechy a těmi, kteří se sami nazývají Die Sudetendeutschen - Eine Volksgruppe in Europa, byla promarněna, ke škodě naší i jejich. Nebylo však divu. Poválečné vedení sudetenlandsmanšaftu, plné bývalých nacistů a vedené Neubauerem, politikem duševně zaseklým v době protektorátu a odsunu, dokonale za 40 let vymylo mozky odsunutých, takže při běžných rozhovorech běžně tvrdili, že Beneš byl daleko větší mezinárodní zločinec, neboť zavraždil více lidí než Hitler, který to prý myslel dobře a jen se mu to nepovedlo. Domnívám se, že vina na rozpoutání starých démonů ve střední Evropě po roce 1989 a prohlubování těchto animozit a sporů leží plně na vedení landsmanšaftu a německých a rakouských politiků, kteří bezohledně využili jak hlasů vyhnanců, tak toho, že postkomunistické státy musely „držet hubu a krok“, pokud se chtěly dostat do Unie.

Pamětníci jednající za ČSFR a ČR by například měli konečně vydat své „paměti“ a mluvit veřejně o tom, jaké neuvěřitelné podrazy a doslova nechutnosti ze strany Německa provázelo projednávání česko-německé deklarace. Včetně toho, že se oficielní místa Německa pokusila do smlouvy vpašovat označení hranic jako „zemské„ a nikoliv státní. Výroky Stoibera a jeho řvavé, dobu nacismu připomínající projevy na sjezdech sudeťáků jsou dodnes pro každého Čecha, ale vůbec pro obyvatele za války nacistickým Německem okupovaných států frustrující záležitostí. Nikdo a nikdy si od dob porážky nacistického Německa netroufl vyřvávat za doprovodu agresivních gest své nároky na Československo a později Českou republiku, ale také na Polsko, tak jako Stoiber. A žádný český politik si po roce 1989 nedovolil volit vůči některému ze svých sousedů takový tón. Výhrůžky a útoky na ČR nakonec nabyly takové síly, že se museli ozvat nahlas i bývalí Spojenci - tedy USA, Anglie, Francie a Rusko.

Takže jak je to s tou demokracií a se slušnými politickými způsoby, pane Šimečko?

Navenek korektní Německo však klidně nechalo a dodnes nechává za podpory státu působit takové nacismem a revanší (nerad používám toto zprofanované slovo, ale výstižnější neznám) posedlé lidi, jako jsou ti representovaní Erikou Steinbach. Napětí mezi ČR, Polskem, a Německem, vyvolávané těmito lidmi naprosto záměrně, je dnes naprosto zřetelné. A po pravdě řečeno, díky Bohu za to, že existuje Evropská unie a dodnes jsou v Německu rozmístěna okupační spojenecká vojska.

I přesto dnes v Německu sílí nacismus, který pomalu ale jistě proniká i do oficielních struktur, jako například NPD, kterou máme už za svými severními hranicemi. Pod demokratickou slupkou Německo nebezpečně a podezřele hnědne. To jsou ti praví „démoni dvacátých let“.

Vyčítá-li M. M. Šimečka například Slovákům Slotu, je nutno říci, že Slota je jen slabý odvar takového Haidera. Jeho postnacistická strana je již dlouhou dobu součástí rakouského establismentu. Takže proč se Evropa tak diví, že Slotovi lidé jsou ve vládě Slovenska?

Jsou-li u nás v ČR komunisté stále silní, za což se mnozí stydíme, proč s nestydí Rakousko za Haiderovce oslavující Hitlera? Ostatně, pokud je známo, Haiderova sestra je také jednou z šedých eminencí takzvaných protitemelínských bojovníků, což jsou ve své většině nejen pouze magoři ale i nenávistníci zaměření proti všemu českému.

Také rakouský landsmanšaft, který není tak „na ráně„, si nemusí dávat na ústa takový pozor jako třeba německý, kde silná ústřední vláda se přeci jen co může snaží milovníky a obdivovatele nacismu krotit. A tak ze strany sudeťáků z rakouské odnože landsmanšaftu dochází k takovým drzostem a rozeštvávání nepřátelských nálad na obou stranách, že to nemá v Evropě obdoby. Třeba když nám chtějí diktovat, kde smíme mít sochy našich presidentů, a nebo dokonce veřejně vyhrožují, když chce automobilka Škoda poskytnout vozidlo českým stařečkům, kteří přežili nacistické koncentráky.

O těchto věcech pan Šimečka nemluví. Ty se asi do Respektu nehodí. Takže v tomhle se Respekt skutečně nezměnil. I když články paní A. Hudalla jsou náznakem, že ona, jako novinářka a Němka, se na tyhle věci nemusí dívat rektálním otvorem se snahou zalíbit se za „západními hranicemi“ a nikoho nepodráždit.

Takže co se nezměnilo je to, co ve vztahu k složité a těžké otázce vztahu a vin mezi Němci a Čechy s chutí předvádí autoři v Respektu, totiž to, že každá poloviční pravda vždycky úplnou lží.

Je ovšem pravdou, jak píše pan Šimečka, že: “Ve střední Evropě se vede zápas o udržení liberální demokracie.“ 0všem nejvíce ji neohrožují postkomunistické státy, jak tvrdí autor. Na to nemají dost síly. Ani dovnitř, ani ven. A jejich bývalé komunistické elity a nové kapitalistické se obohacují a nemají žádný zájem na nějaké velké změně.

Nenápadně ale silně ji bohužel ohrožují antidemokratické síly, které se zvedají a rozhojňují u našich německy mluvících sousedů. Tak jako tomu bylo na začátku dvacátého století. Včetně například pokusů získat výhody spojenectvím s Ruskem na úkor ostatních.

Musíme držet palce demokratům v obou německy mluvících státech, aby neprohráli svůj boj proti populistické, xenofobní a po nacistických pořádcích stále nostalgicky vzdychající nemalé části vlastních občanů. Včetně našich bývalých spoluobčanů a jejich potomků. V mnoha spolkových zemích Rakouska i Německa už jsou etablovány a mnohde jinde nastupují právě ty síly, které mají za konečný cíl liberální demokracii zničit.

Budeme-li o tom mlčet, ničemu neposloužíme. A už vůbec si neposloužíme vylhanými a nepravdivými sebemrskačskými články o hodných a za všech okolností demokratických Němcích a zlých a zaostalých a vůbec nekulturních Češích, Slovácích, Polácích, Maďarech vůbec všech těch „untermeschen“. Že jo, pane Doležale?!