Už jenom slíbit je mnoho, cožpak teprve dát. A rozdávat z cizího, to je ta lidem požehnaná síla, o kterou usiluje každý, kdo miluje moc. Proto moudrý člověk vynalezl systém daní a dotací.

Nejprve je nutné daněmi vybrat hodně peněz. Tak hodně, jak velkou sílu chce výběrčí mít, respektive tak hodně, jak dobře si z nich chce výběrčí žít a jakou moc přerozdělováním zbytku potřebuje získat. Láska k mamonu a touha po moci však nezná hranic, a proto výběr daní vždy budou jen růst. To sice neznamená, že samotné daně musí jen růst, ale jen opravdu dobrý ekonom si umí spočítat, kde je ten zlomový bod nárůstu stanovené daně, kdy za ním se výběr daní sníží. Neumí-li to, pak si stále jen hlavu láme, jakou novou daň na své občany uvalit a kterou z těch stávajících o kolik a kdy zvýšit.

Evropské státy mají daňový systém zaveden dávno a státní kasičku naplněnou. Chce-li si někdo podmanit tyto státy, pak mu nezbývá nic jiného, než osedlat si jejich ekonomiku. Násilím to nejde, vlídné slovo nestačí, být chytřejší než oni je nedostižný cíl a volné místo u švédských stolů těchto států není.

Co tedy zavést systém evropských dotací? Vždyť takové dotace mohou být cukrem i bičem v jedněch rukou, v těch správných evropských. Dotace lze slíbit a pak třeba nedat, nebo dát a později vzít zpět. Důvod už se nějaký najde, jak k udělení, tak k odebrání. Kdo chce psa bít, hůl si najde, kdo chce dotace dát či vzít zpět, zdůvodní to rychleji, než bys řekl "dej". Kdo se chce o dotace nebo snad celý systém hádat, či kdo chce zvrátit jednou daný verdikt povolaného, tomu na jeho spor jeden život stačit nebude.

Evropě bude vládnout ten, kdo bude vládnout systémem evropských dotací, sypat z něj cukr a bičem práskat nad shrbenými hřbety prosebníků a čekatelů na slíbené dotace, na shrbenými hřbety obžalovaných ze zneužití dotací, nad hlavami, skloněnými nad svým rozdělaným dílem, jehož dokončení visí na tenkém vlásku – na odpovědi, zda slíbená dotace dorazí, či nikoli.

Kolik dotací lze slíbit? Hodně. Daleko více, nežli rozdat. A jen z těch slibů dá se žít s pocitem moci. Jen na základě slibů dá se tedy vládnout neomezeně a nezodpovědně. Kdo by o to nestál? O vládnutí pomocí slibů, s cukrem v jedné ruce a s bičem v ruce druhé? Každý, každý člověk, každý stát by chtěl být nejmocnější nejen v Evropě, ale rovnou v celém světě.

Možná ale přece jenom ne. Možná jsou státy, jejichž politici by si přáli, aby jimi spravovaná země prosperovala a její občané byli šťastni jen do té míry, do jaké si umějí svůj blahobyt zabezpečit sami bez vratkých a lehce odvolatelných slibů. Skromnost a zralá úvaha jsou tedy nebezpečím pro systém vládnutí prostřednictvím udělování a odebírání dotací.

Proto ten, kdo chce ovládnout svět, nebo alespoň Evropu, musí podporovat nezodpovědnost a rozhazovačnost politků těch států, které si chce ekonomicky podmanit. Musí pro ně vytvořit nadstandardně placené posty v nějakém evropském parlamentu, třeba v europarlamentu, musí je naučit chtít hodně a pak ještě více.

Musí jim vnuknout povědomost o tom, že skromně a v průměru se nedá žít, nebo alespoň o tom, že průměr pro ně je jinde, než je průměr pro tamty, ty obyčejné lidi ze spřátelených evropských států. A musí je naučit své lidi doma nelitovat, odpoutat se od nich, nastavit si jakýsi status vydělení – oni tam, a já zde.

Není to tak složité někoho získat na svou stranu. Stačí jen dobře si vybrat toho správného jedince, dost inteligentního, hodně ambiciózního, s dobře rozvinutou a živenou touhami po něčem, co mu lze dát, po penězích, po majetku, po nemovitostech, po pocitu z moci vládnutí. Najít si ho, otestovat, malounko zkorumpovat a hodně mu slíbit. Pak slibovat a korumpovat stále více.

Samotné sliby by totiž nestačily, zvlášť kdyby se u něj někdy probudilo svědomí. Právě jako pojistka pro případ procitnutí svědomí je nutné korumpovat a korumpovat a korumpovat. Nu, a aby šlo korumpovat a korumpovat a korumpovat, je třeba živit systém dotací, slibovat a rozdávat dotace, vyhrožovat odebráním dotací, slibovat jiné dotace, dát dotace někomu jinému, aby si i závist přišla na své, a stále sypat cukr a práskat bičem.

Převzato z JanaSimonova.blog.idnes.cz se souhlasem autorky (její další blog: Simonova.blog.cz)