aneb O stavidlech a křišťálové kouli

Jedenáctého září 2001 New York, jedenáctého března 2004 Madrid, druhého července 2005 londýnské metro, teroristické útoky s méně než padesáti nebožtíky v to nečítaje, no, a teď v té Paříži. Jsem zvědav, zda i tentokrát se ozvou mudroslovné úvahy, jak si vlastně za všechno můžou Francouzi sami, jako když - vzpomínáte si? - se v prachu a plamenech hroutily věže Světového obchodního centra v New Yorku. Jistý Thierry Meyssan, příslušník francouzské extrémní levice, tenkrát vymyslel silně za vlasy přitaženou teorii, že ne nějaý Muhammad Atta a jeho muslimští spolubratři, kdepak, to válkychtivé americké kruhy v čele s presidentem G.W. Bushem daly v utajené akci naládovat ty dva baráky trhavinami a odpálit nachlup ve chvíli, kdy se do vrchních pater nabourala unesená letadla. Ale za vlasy přitažené nebo nepřitažené, ochotně se té, s prominutím, hovadiny chytili i jinak docela rozumní lidé (pár takových znám) a bez známky pochyb ji papouškovali.

Nu, nečekal bych, že se teď po té Paříži bude to notně bláznivé divadlo opakovat; Francie neleží levičáckým rozhorlencům tak v žaludku jako Amerika, aby proti ní spřádali konspirační teorie. Sice už jsem také našel mezi reakcemi na pařížské události něco o odplatě afrických národů za koloniální ujařmení, ale to je kaše šedesáti lety už notně vystydlá, nezdá se mi, že by se dala ohřívat s účinkem o mnoho větším než nulovým. Pařížský masakr po sobě zanechal jinou stopu, čerstvou a jednoznačnou. Nachází se západní svět uprostřed existenčního zápasu s... a hle, zadrhává se rozjeté pero. S kým přesně? Řekli bychom možná, že se světem islámu, ale to by, prosím, byla islamofobie, nesluší se tak mluvit. Nesmíme přece házet do jednoho pytle naprostou většinu slušných, pokojných muslimů s nemnoha vražednými šílenci, vysloužili bychom si pokárání. Rovněž bychom byli poučeni, že není žádné spojitosti mezi Islámským státem a islámem, jenžto jest náboženstvím míru. A basta.

Budu tak smělý, že si dovolím taková a podobná ponaučení okomentovat několika poznámkami. Nikoli zcela negativními; poznal jsem muslimy v jejich vlastních zemích dosti zblízka, abych mohl potvrdit, že jsou to v naprosté většině lidé slušní, přátelští, k cizinci tolerantní, pakli ovšem není cizinec takový trouba, aby se začal zastávat židů a Izraele; to je pak veškeré tolerance konec. Bylo by krásné, kdyby to byli oni, kdo udává krok dějinám. Jenže neudávají. Vůdčí sílou všech megaprůšvihů byly a jsou vždy radikální minority. Většina Francouzů nekřepčila s nadšením kolem jakobínských guillotin. Většina Rusů netoužila po sovětské revoluci, přesto do ní byla zavlečena se všemi dostatečně známými následky. Většina Němců nebyla nakloněna nacismu, přesto je Hitler dokázal zatáhnout do nejničivější – zatím – války lidských dějin. Většina Kubánců nepodporovala Castra a hromadného vraha Che Guevaru, dokonce ani většina Čechů Gottwalda, jak si ještě dobře vzpomínám... a tak dále. Nicméně se slušná, rozumná většina pokaždé bez výraznějšího odporu poddala násilnickým darebákům. Proč tomu tak je a snad i musí být... asi že slušný člověk nemá rád pouliční vzteky a randály. Pohrdá jimi, neplete se do nich. Tímhle se přece nebudu špinit, říká si, tenhle blázinec přece nemůže trvat dlouho. A už vyklidil pole nepříteli, už je vlečen do něčeho, co nechtěl a čím pohrdal. Nejinak tomu je i se slušnými, mírumilovnými muslimy. Stačí takovéto vysvětlenení?

Bohužel nestačí. Jakobínská tyranie trvala zhruba deset let, nacistická dvanáct, bolševická něco přes sedmdesát, až se vlastní nemohoucností rozložila a není jí více. Islám... to už je jiná. Působí na lidské mysli už půldruha tisíciletí, a nezdá se, že by jej měl být brzy konec. Také se nedá mluvit o tyranii; ve svých počátcích čímsi takovým byl, od těch dob však došel u půldruhé miliardy obyvatel Země podpory tak bezvýhradné, jaké se křesťanským církvím nedostávalo ani na vrcholu jejich vlivu a moci. Nemalujme si, co není: neexistují žádní islamisté v protivě vůči umírněně, ba sekulárně smýšlejícím muslimům. Existuje – k sektářským tahanicím nehledě – jednotná obec vyznavačů víry Prorokovy, ledaže někteří její údové se staví k příkazům koránu lhostejněji, kdežto jiní je plní do slova a do písmene.

Korán. Samým Bohem lidstvu seslaný, nepochybný, od věků na věky platný, žádných doplňků ani reforem nedovolující. Islamofobovní šťouralové, to se ví, v něm nacházejí všelicos ošklivého včetně výzev k válce a zabíjení; na to mají obhájci islámu co náboženství míru pohotově odpověď: „Musíme přihlížet k jeho správnému výkladu!“ Wa lichjati n-nabíji, u vousu Prorokova! Kdo tak mluví, dokazuje, že co živ je, korán do ruky nevzal, natož aby se do něj kriticky začetl. Jinak by věděl, že sice obsahuje některé pasáže týkající se osob, míst a situací doby Muhammadovy, jejichž souvislostem nemusí hned každý porozumět, ve všem ostatním je však naprosto jednoznačný, odlišných výkladů nepřipouštějící. Praví-li súrou Pokání: Až uplynou posvátné měsíce, zabíjejte modloslužebníky, kdekoliv je najdete, zajímejte je, obléhejte je a chystejte proti nim všemožné nástrahy... je tím míněno to a nic jiného, jemnocitnějšího. Modloslužebníky jsou pak míněni ti, kdož uctívají krom Boha ještě nějaké syny a svaté duchy. Stejně tak súra Krávy: Zabíjejte je všude, kde je dostihnete, a vyžeňte je ze zemí, odkud oni vás vyhnali, vždyť svádění od víry je horší než zabití! Zabíjejte, zabíjejte... v tom je věru obtížno hledat jiný, lahodnější smysl.

Do ruky ostatně korán nevzala a když vzala, nerozuměla mu ani většina muslimů samých, což se může zdát protismyslným, ale není. Absolvoval jsem v mládí svém dva ročníky klasické (koránové) arabštiny, a třebaže se mi už drahným dílem vykouřila z hlavy, vím aspoň, jak nesmírně komplikovaný je to jazyk, s jak bohatým slovníkem i gramatikou. Také že už v běžném životě dávno vyšel z užívání, sloužíc v islámu přibližně témuž účelu jako u katolíků latina. Místo něj lid mluví, noviny píší a televize vysílá několika dialekty (marockým, egyptským, syrsko-palestinským atd.), majícím se k sobě navzájem asi jako čeština k bulharštině. A zatímco klasická arabština disponuje více než 50.000 výrazy, dialekty si vystačí s 3000; i jest zjevno, že složité debaty v nich vésti nelze. Proto zůstává znalost koránu věcí úzkého kruhu učenců (ulamá ́u); běžný, neučený muslim je odkázán na to, co mu zprostředkují imámové, zpravidla také žádní obzvláštní vzdělanci. Dále pak kritikovi, který se v koránu proti všemu nadání vyzná, bývá namítáno, že si bere rozumy z nějakého podřadného překladu, avšak plná, nepochybná pravda jest obsažena pouze v arabském originálu. Inu, rád věřím, že jako ve veškeré literatuře, i v případě koránu jsou k mání překlady lepší, horší i docela mizerné; nicméně pravím, že není knihy tak vznešené, aby se nedala v dostatečné srozumitelnosti převést do kteréhokoli kulturního jazyka. Sám si říkávám ve vynikajícím českém překladu arabisty Ivana Hrbka a nedomnívám se, že by mě originál poučil o nějakých dalších, obyčejnému smrtelníku nepochopitelných tajemstvích.

Což vše nepíši, abych se pochlubil svými znalostmi, ale protože debata o islámu dostává v posledních týdnech a měsících novou, varující náplň. Jakožto člověk exulantský, v Německu usedlý, si nemohu nevšimnout vzrůstajícího znepokojení z přívalu uprchlíků, větším dílem muslimských; tu ti, kdož přívalu ať z naivity nebo z politické kalkulace otevřeli stavidla, se snaží upokojit už dosti pěkně nabroušené občanstvo řečmi, jak nesmíme v každém uprchlíkovi vidět teroristu. No, v každém určitě ne, dodal bych, ona jich stačí hrstečka. Kdyby mezi těmi desítitisíci mladých chlapů, co jich uprchlická lavina do Německa zanesla nebo ještě zanese, jen jeden ze sta choval džihádnické úmysly, už tak by to vydalo na docela slušné vojsko fanatických, života vlastního ani nás ostatních si necenících bojovníků. I mějme se na pozoru. V situacích jako tato jen blázen počítá pouze s jednou, nejoptimálnější eventualitou; kdo je rozumný, uváží všechny myslitelné eventuality a navrch přidá pro všechnu jistotu ještě pár nemyslitelných.

Nu, vyčkejme věcí příštích. Zdá se teď po tom pařížském karambolu, že bude německé politické věrchušce čím dál obtížnější zažehnávat démony průšvihu mantrou „My to dokážeme“, ostatně kdoví, jestli jí sami věří. Prognózy a průzkumy veřejného mínění jest dlužno bráti s rezervou, strmý propad popularity paní Merkelové a jejích dvořenínů je však nepochybný. Nedoufám sice, že do Vánoc odstoupí, jak je jí prorokováno, na to je příliš ješitná a zatvrzelá, omyl přiznat neschopná. Přesto, nebude-li do té doby ještě zrušena demokracie, čekají Německo na jaře volby ve dvou významných spolkových zemích. Jak vše naznačuje, dopadnou pro vládní partaje prabídně, naopak lze očekávat znamenitý vzstup všelijakých populistů. Což by mohlo znamenat zásadní zvrat v politice otevřených stavidel, s níž je Německo v Evropě beztak víceméně samo, leda s výjimkou Švédska; ale oni i doposud tak důvěřiví Švédové už sahají po záchranné brzdě.

Pakli ovšem uprchlické tsunami naši milou Evropu definitivně nespláchne, to se nedá úplně vyloučit. Ale spíš bych řekl, že ne. Ještě je zde záchranná brzda v podobě občanské většiny, jejíhož mínění nemůže politická kasta nedbat, nechce-li přijít o své rozkošné postíky a privilegia. Jenže záchranná brzda sem, záchranná brzda tam, co k nám velkoryse otevřenými stavidly vniklo, to tady máme, inšalláh. Nedoufám příliš, že bude možno ty, kteří neprojdou sítem azylu, zase poslat zpátky odkud přišli, jak tak slýchám; jest mnoho cestiček křivých, jimiž se mohou roztratit v ilegalitě a působit neplechu. Ostatně jejich rodné země o návrat rozběhlých oveček nijak nestojí, jsouce spíš rády, že se jich zbavily. Na co se tedy máme připravit, honem, kdepak mám tu křišťálovou kouli... vyjevuje se mi dvojí obraz. Evropa proměněná v cosi, s čím se lze shledat i v Káhiře či v Bagdádu; pak ale může být záhadné, proč odtamtud ty statisíce lidí utíkají, když si celý ten rozvrat přinášejí s sebou spolu s přesvědčením o nadřazeností své víry. Z jiného, o něco nadějnějšího pohledu ukazuje křišťálová koule obraz Evropy také notně pozměněný, tomu už se nedá zabránit, jíž však i nadále udává směr a krok duch Západu. Tvořivý, předvídavý, nekladoucí zodpovědnost za věci budoucí do rukou Alláhových, nýbrž do vlastních. Tak, aby tento starý kontinent byl obvyvatelný pro dlouhou řadu generací těch, kdož přijdou po nás.

To ovšem, milí spoluevropané, budeme muset výrazně změnit své obyčeje. Nechat všeho, co nás přivedlo do současné kaše: ústupnosti, podbízivosti, braní ohledu na kdečí zájem, jen ne na svůj vlastní, vyklízení pozic už s předstihem, zálibné relativizování, ve vlastním kožiše blech hledání, dát důrazně najevo, kdo je tady domácí a kdo nájemník, v případě nezbytnosti i silou. Neboť jde o víc, než se v přítomné chvíli zdá. Obyvatel této nenafouknutelné planety přibývá každým týdnem po milionech; obrovské rozlohy se čím dál rychleji blíží konci své úživnosti; nebyl-li ještě překročen mezní bod, za nímž není záchrany, dojde k tomu v několika málo desítiletích katastrofou, již představit si zdráhá se mysl lidská. Až se tak stane, může být Evropa spolu se zámořskými oblastmi západního způsobu života posledním reziduem lidského rodu, z nějž vyvstane k nové, poučenější existenci.

Nebo se rohodneme pro oběť sebe sama v téže ušlechtilé snaze, s níž otvíráme stavidla přívalu uprchlíků, jež nemůžeme zachránit, ani kdybychom v lásce k bližnímu celí rozpustili: kolikkolvěk jich přijmeme, mnohonásobek se zároveň v oněch příšerných, přelidněním zpustošených zemích narodí. Jsme postaveni před rozhodnutí: vlastní sobecký zájem, nebo šlechetné, ale dokonale marné gesto. A jiný výjev mi křišťálová koule nechce ukázat, ať s ní točím jak s ní točím.

Hannover, 20. listopadu 2015