28.3.2024 | Svátek má Soňa


EVROPA: Co jest a co není pravicovost

8.4.2016

Už mě to pomalu štve. Jsem člověk názorů pravicových, a ona se v těch tahanicích kolem uprchlické krize udělala z pravicovosti nadávka. Evropské lidstvo se rozdělilo na dvě nerovné poloviny: jednu - početnější, reprezentovanou spíš řadovým občanem bez vyšších styků a ambicí - plní uprchlická invaze obavami z nedobré budoucnosti; druhá - méně početná, avšak s velkým vlivem politicko-intelektuálním - je naplněna naopak vírou v budoucnost dobrou až velevýtečnou, nebo se aspoň tak tváří. Což by ještě mohl být vcelku normální názorový rozpor, jakých je v politice odjakživa habaděj, avšak jakmile se znepokojený občánek odváží svůj postoj vyjádřit veřejně, ihned se na něj snesou hromy nařčení z radikálního pravičáctví, od nějž pak už není daleko k ještě mastnějším titulům fašounů a nácků. Zejména v Německu, jehož mám dnes už poněkud obtížnou čest být obyvatelem, ale i ve vlastech českých se najdou papouškové. Pokusím se tudíž v následujících odstavcích přivést zjevně vykolejené téma pravicovosti a přidružených jevů zpět k skutečnosti.

Není třeba velkých znalostí z oboru politologie ke zjištění, že uprchlický problém má velmi málo společného jak s pravicovostí, tak i s levicovostí. Spíš je pokračováním odvěkého rozporu mezi nadějí a skutečností, mezi pohledem na svět a dění v něm, jaký by měl ideálně být, a jaký bez všech kliček a mašliček opravdu je. Nadějeplní idealisté připouštějí, ač neradi, že příval migrantů z kulturně pracizích končin s sebou přináší i určité těžkosti a patálie, ty však jsou pouze přechodné a při dobré vůli řešitelné, jelikož, jak jsem už také někde četl, podstata lidství je na celém světě stejná. Jejich skeptičtěji založené odpůrce tolik nezajímá podstata lidství ani jaký by svět měl správně být, nýbrž jaký je a pravděpodobně bude; i sledují množící se projevy kulturní rozlišnosti s nevolí a obavami z věcí příštích. Aniž by přitom nutně museli být pravičáky, stejně jako zastánce neomezeného přistěhovalectví nelze šmahem označit za levičáky. Ledaže je levice odjakživa ideovým domovem snílků hloubajících nad světem, jaký by měl správně býti, a lidstvem, jak by si mělo správně počíánati, ale toho už jsme se dotkli. Jest svět a jeho dějiny zařízení příliš složité, než aby se dalo nacpat do šuplete, jedna přihrádka levice, druhá pravice. Ještě pro doplnění, hodnoty duchovní v tomto hokynářství na prodej nejsou, třebaže se někdy inzerují.

Skutečná pravicovost má dvojí podobu: sociálně ekonomickou a, řekněme, filosofickou. O první jsem už psal vícekrát, takže to vezmu zkrátka. Princip pravicový vychází ze zásady zodpovědnosti jedince za vlastní existenci a role státu omezené na nejnutnější míru i za cenu určitého rizika. To na rozdíl od principu levicového, kladoucího do popředí životní jistoty, jejichž zárukou má být sociálně spravedlivý stát. Uskutečnění tohoto ideálu se ovšem neobejde bez mohutného zbytnění byrokracie; i bývá výsledkem určitá míra sociální jistoty, avšak nevalné a kousek po kousku odbourávané, jak se ukazuje dno ve státní kase a je třeba zalepit aspoň největší rozpočtové díry. I pere se ďábel jistoty s čertem rizika, buď Mikluláš stát s nadílkou arciť hubenou, nebo vlastní přičinění s možností úspěchu, ale také úpadku. A víc toho není.

Je však i druhá, do větší hloubky jdoucí podoba. Bývá kladeno rovnítko mezi pravicovost a konservativismus; úplně přesné není, ale něco na něm je. Kdo zvažuje rizika samostatného rozhodování, bývá zdrženlivější s velkými seky, jiným slovem konservativnější. Zásady levicové, píšící slůvko zodpovědnost menšími literami, se naopak k sekům rozpřahují zlehka. Je nezbytnou přísadou levicové kaše notná dávka víry, že kdesi je skryt generální návod, spásná idea, kterážto jedním vrzem změní svět k lepšímu, jen ji himlhergotsakra už jednou konečně objevit. Pravicová je zkušenost, lepší zítřky vesměs nepotvrzující. Místo nich vychází ze skutečnosti, jaká je, z přítomnosti s přesahem jak do budoucna, tak do minulosti, z přírodní a dějinné zákonitosti, z vývoje, jenž se ubírá od bílkovin poplavávajících v prahorním moři přes paleolitický sekeromlat až k stavu dnešnímu. Dál bych se raději nepouštěl, on má vývoj i své zpětné skoky. Jeden takový, obávám se, právě prožíváme. Ale to jsme se poněkud odchýlili od tématu pravicovosti a konservativismu, hned se k němu zase vrátím..

Nur selten kommt was besseres nach (jen zřídka následuje něco lepšího poté) poznamenal údajně k patáliím svého věku císař a král František Josef I. A věru. Jen velmi zřídka, pakli vůbec kdy následovalo něco lepšího po všech revolucích, převratech, bojích za světlejší zítřky a jiných toho druhu představeních. Bastilly a Zimní paláce jest radno nechávati na pokoji, lze po tolika zkušenostech vyslovit už bez obav, že bychom byli budoucností usvědčeni z omylu. Přesto neznačí slovo konservativismus totéž co zpátečnictví. Není jím zásadní obracení hlav zpátky do domněle zlaté minulosti, ani odmítání všeho nového a nevyzkoušeného. Spíš... už to mám: konservativec je člověk uvážlivý. Nehrne se hned za každou novotou; ví ze zkušenosti – zkušenost je nutnou podmínkou konservativismu –, že ne vše nové je automaticky správné a funkční. Na druhé straně si neidealisuje minulost; oni se ti naši předkové také nadělali pěkných konin. Jsouť dějiny nejméně z devadesáti procent dějinami omylů, s čímž i nadále je třeba počítati.

Každá doba má své fetiše; a fetišem dlouhého období zhruba mezi polovinou století devatenáctého a poslední třetinou dvacátého býval pokrok. Jako všechno ostatní i pokrok je chlebíček o dvou kůrkách, ale to si uvědomujeme až teď. Ještě nepříliš dávný čas překypoval optimismem, a z optimistických pocitů se rodil kult novosti. Slovo nový nabylo zrovna magického významu: co nového, stalo se automaticky správným, nadějným, usilování hodným. Nový svět, nová doba, nový řád, nový člověk, nové myšlenky, nová škola, nové umění, nová žena... aspoň tu Starou mysliveckou že jsme si směli ponechat. Minulost pak začala být ve všem všudy překonanou, zbytečnou a směšnou. Ulicemi pochodovaly zástupy za zpěvu písně Ať zhyne starý, podlý svět, my život nových chcem na zemi, v němž nebude už žádných běd, a uměleckými kavárnami zachvíval kvas revoluce. Po více než stu letech zkušeností se nám – nebo aspoň jak komu – nejeví ani budoucnost tak třeskutě zářná, ani minulost není čímsi zaprášeným a neužitečným, nýbrž chápeme obojí jako kontinuitu, z níž je-li vytrženo jedno, nelze pochopit druhé. Takový je i současný konservativismus a s ním i pravicovost. Nebrání se pokroku, ví však, že má své své zpětné proudy a úskalí, jimiž proplout nemusí být snadné; i je opatrná s novým životem, v němž nebude už žádných běd. Uvědomuje si, že civilizace stojí na hodnotách pramenících z pradávné minulosti, jež nelze nahradit něčím zbrusu novým; vymyslet lze nový kafemlejnek, ne však novou poctivost, novou spolehlivost, novou zodpovědnost. Pravicovost, jak je dnes chápána, je výslednicí obojího: obezřetný pohyb vpřed při zachování všeho pozitivního a věčně platného, co je obsaženo v minulosti.

Král Šalomoun musel být opravdu moudrý pán. V krátkých, jadrných větách Knihy přísloví nám zanechal poselství, jež kdybychom vzali za své, lépe by se nám vedlo na Zemi. Nepřenášej mezníku starodávního, kterýž učinili otcové tvoji! Neruš zbytečně způsoby, které vznikaly v nepaměti věků! Čekej, až příroda obvyklým během změní nedokonalé v dokonalejší; může to trvat dlouho pro netrpělivou mysl lidskou, ale nepředstavuj si, že můžeš přirozený vývoj nahradit čímsi umělým, čerstvě v něčí osvícené hlavičce vylíhlým! Jenže k tomu musí člověk dozrát, nikdo se nevykulí z kolíbky jako konservativec. Čím víc kamínků nasbíral do mozaiky své zkušenosti, tím zdrženlivější je ve svých soudech, tím je konservativnější. Ostatně i levicovost se mění zkušenostmi. Už nebájí o nových, lepších zítřcích, malujíc místo toho černé obrázky různých katastrof, jež člověk zavinil nebo ještě zaviní svým nerozumem... ale tím se teď nehodlám zabývat. Lze míti za to, že budoucnost přinese pokrok v podobě ledačehos použitelného, ale jako už od časů Galileových, vesměs v oblasti znalostí technických a přirodovědných, nacházejících se cele v třírozměrnosti lidského chápání. V oblasti společenských vztahů a morálky všeobecně bych nic převratného neočekával, a jestli ano, spíš v negativním smyslu. Jako už obvykle.

Abych toto povídání nějak uzavřel: jest pravicovost názor individuální, z životních zkušeností vyplynuvší. Proto nikdy nemůže být jednotný, všemi přijímaný, neboť kolik lidských zkušeností, tolik i názorů. Proto také je tak obtížné vytvořit na jejím základě politická hnutí, v zemích Koruny české obzvláště. Existuje pouze jeden recept: jít v diskusi stále hloub od příčiny k příčině, odsouvat stranou vše z neopakovatelné osobní zkušenosti vzešlé, až se sejdeme na příčině nejzákladnější, jíž jsou, jak již uvedeno, prastaré hodnoty morální: spolehlivost, poctivost, zodpovědnost, další si přemýšlivý čtenář doplní sám. Na tomto společném jmenovateli pak můžeme začít stavět společený ne názor, ten bude i nadále individuální, ale program. I tak ale pravicovost je a zůstane duševním majetkem vnímavější části společnosti, politické většiny z ní lze sroubit jen výjimečně a s úspěchem leda přechodným. Když to levicové vizionářství přivede k hromadě střepů kdysi slavně vyhlašovaných projektů, může se pravicovost pokusit střepy posbírat a slepit z nich něco trvaleji funkčního, než se voličské stádečko zase rozpomene na jistoty pod státní patronací a dá své hlasy něčemu nalevo, a tak pořád dokola. Je to Syfilisova práce, jak říkával jeden stranický činitel.

Hannover, 4. dubna 2016