Evropa čelí třetímu nájezdu islámu v dějinách. První proběhl nedlouho po samotném vzniku islámu. Islám tehdy smetl celou řadu starobylých říší – v podstatě obsadil celý Blízký Východ a severní Afriku. Byl zastaven až Pipinem Krátkým v samotném centru dnešní Francie…

Druhý nájezd nebyl tak prudký a postupoval přes Balkán. Zastavil se až u Vídně, kterou osmanští Turci obléhali hned dvakrát, 1529 a 1683. V té době vládli muslimové celému Balkánu.

Třetí nájezd probíhá pochopitelně ve zcela odlišných podmínkách. Na rozdíl od prvních dvou se islám může opírat o muslimské komunity, těšící se naprosté svobodě v „hostitelských“ evropských zemích.

Evropa se těší naprosté technologické a ekonomické převaze, to jí ovšem na vítězství nebude stačit.

Evropě totiž do značné míry chybí vůle žít. Projevuje se to na rovině tělesné (v Evropě se rodí málo dětí, a proto za několik desetiletí muslimové v některých evropských zemích převáží už jen díky demografickému vývoji, ať už bude vývoj civilizační jakýkoli), tak duchovní. Omluva dánského listu, který loni v září uveřejnil karikatury muslimského proroka, je toho výmluvným příkladem. Mnozí Evropané nemyslí na nic jiného než na srandu – proč bychom si nenamalovali nějaké karikatury?! Zaštiťují se svobodou slova, ale nemají na to, aby za tuto svobodu slova skutečně bojovali. Není tak zcela divu, protože pro mnohé svoboda slova znamená především svobodu dělat si ze všeho srandu, a popravdě řečeno, kdo by za něco takového pokládal život?

K tomu přistupuje neuvěřitelná slepota, co se týče duchovního světa. Náboženství bylo v Evropě odsunuto na okraj a vytlačeno více méně do privátní sféry. Každý, kdo něčemu opravdu věřil, byl označen za fanatika. Panovala představa, že nějaké duchovno je snad pro staré báby – my moderní lidé jsme to dávno překonali. Patří to leda tak do skanzenu.

Když na nás pak dolehne obrovská duchovní síla soustředného islámského náporu, nevíme, oč vlastně jde. Kdo to řídí? Kde se vzaly dánské a norské vlajky na muslimském venkově? Jsou to teroristé z al-Kaidy, nějací imámové – kdo to je? Že za tím mohou být nějaké duchovní síly, to normálnímu Evropanovi ani nepřijde na mysl. Sám ničemu nevěří, tak nedokáže pochopit, že někdo něčemu věří natolik, aby to v něm vyvolalo takové vášně, jaké můžeme sledovat v záběrech z protievropských demonstrací. Nicméně mnozí nás stále utěšují, že to jen někteří muslimové jsou takoví…

K tomu přistupuje obrovská nejednota. Není to poprvé, co se ukázala neschopnost Evropy zaujmout společný a jasný postoj. Maličké Dánsko jsme v tom v podstatě nechali. (Pochvalu zaslouží náš ministr zahraničí, který na to jednoznačně poukázal.) Ti, co s takovou chutí zesměšňovali křesťany, najednou dostávají strach a pěstují autocenzuru.

Nadto u mnoha Evropanů vládne antiamerikanismus. Amerika ve dvou světových válkách Evropu zachránila. Děláme něco proto, aby měla chuť zachraňovat nás potřetí? Nebo děláme vše pro to, aby si řekla: Už dost?

Snad by byla jedna cesta, jak z toho ven. Ale asi o ní nikdo nebude chtít slyšet. Říká se jí pokání. Návrat k Bohu.

Možná je ale už pozdě.

Stránky autora: Dan.Drapal.org