25.4.2024 | Svátek má Marek


EVROPA: Chvála sobectví

2.5.2013

Federalizace kontinentu hrotí spory o národní zájmy

Společenství evropských národů, bez ohledu na to, jak se jmenovalo, jmenuje a bude jmenovat, bude muset respektovat, že vyvažování národních zájmů je logické a normální a že evropský zájem nevzniká popíráním těchto zájmů, ale naopak jako výsledek tohoto vyvážení.

Německo-francouzské vztahy jsou na bodu mrazu po zveřejnění vládního dokumentu, v němž Paříž prohlašuje kancléřku Merkelovou za sobce, který hledí jen na své volební zájmy a zájmy Německa a kašle na Evropu. Především proto, že odmítá převzít odpovědnost za dluhy zbytku Evropy.

Není na tom nic překvapivého. Francouzskoněmecký motor evropské integrace se zadřel dávno před tím, než byl ve Francii zvolen prezidentem v naší, ale i německé optice krajně levicový politik Hollande. Podstata tohoto rozkolu totiž není v politické orientaci, ale v celkovém pojetí evropské integrace. Paříž ji pojímá koloniálně, jako cestu k novému impériu s dvěma vůdci v Paříži a v Berlíně, zatímco válkou poučení Němci pragmaticky nesní žádný sen o říši od Bosporu po Atlantik, ale o své spořádané německé rodině, kde dobré účty dělají dobré přátele.

Málo se dnes ví, že Německo na počátku 90. let odmítalo zavedení společné měny a pod tlakem při svém sjednocování kývlo Francii s vědomím, že jde do rizika, které se nemusí vyplatit. Tehdy měli Němci řadu svých ekonomických problémů, ale nikoho ani ve snu nenapadlo, že by tím problémem měla být existence staré dobré marky a že by její nahrazení jinou měnou mělo mít nějaký pozitivní vliv na německou ekonomiku.

Němci nakonec kývali na všechno evropské s neustálou potřebou omluv za dvě světové války. Ale bylo jasné, že to jednou musí skončit. A že je to v okamžiku, kdy zjišťují, že používání eura znamená nutnost platit siestu svým evropským spoluobčanům z jihu, prostě logické. To nemá s dobrými účty, jež dělají dobré přátele, nic společného.

Zvláště když ti Francouzi svůj domácí úkol neřeší a tváří se, že ho ani řešit nehodlají. Když někdy na počátku roku týdeník The Economist ozdobil svou obálku otepí šesti baget převázaných francouzskou trikolorou do podoby dynamitové nálože s doprostřed vetknutým zapáleným doutnákem ve snaze přiblížit největší riziko hrozící Evropě, pařížští politici skákali metr vysoko vzteky. Dodnes nepochopili, v čem je problém.

Každý jinak obsluhuje svůj dluh

Ve skutečnosti není podstata současných potíží ve sporu o škrty, který kolem jedné trochu cinknuté studie o vlivu zadlužení státu na dlouhodobý růst jeho ekonomiky ztropili levicoví politici volající po dalších, samozřejmě zcela marných vládních výdajích. Ta diskuse je scestná, protože vůbec nejde o to, zda v okamžiku, kdy země škrtá státní výdaje, tak klesá výkon ekonomiky, což pokračuje snížením výběru daní a dalšími škrty a poklesem a stát se dostává do smrtící spirály, v níž je koneckonců Řecko už dávno. Není to ani o reálné výši státního dluhu, protože Japonsko žije s dluhem nad 200 procent, zatímco Argentina zbankrotovala se zadlužením něco přes třicet procent HDP. Každý stát má jinou schopnost obsluhovat svůj dluh. A ta schopnost je dána spíše jeho pověstí. Každý ví, že jinak se půjčuje deset tisíc kolegovi v práci, který celý život dře a najednou se ne vlastní vinou dostal do maléru, a úplně jinak stokoruna kumpánovi alkoholikovi v hospodě. Na to nejde udělat ekonomický model ani studii založenou na posbírání terabytů dat.

Problém je v tom, co ti Francouzi sami pojmenovali, tedy že Němci mají nějaký zájem. A ten zájem je jiný než francouzský. Dokonce jiný než polský, britský či český. A že se svůj zájem budou vždy snažit hájit. Mimochodem zrovna jako Francouzi hájí svůj francouzský zájem. Společenství evropských národů, bez ohledu na to, jak se jmenovalo, jmenuje a bude jmenovat, prostě bude muset respektovat, že vyvažování národních zájmů je logické a normální a že evropský zájem nevzniká popíráním těchto zájmů, ale naopak jako výsledek tohoto vyvážení. Je nejmenší společnou množinou všech, do které se mimochodem společná měna nevejde ani náhodou. A to je v příkrém rozporu s násilnou federalizací kontinentu, jak se o ni pokoušejí bruselské elity a někteří politici snící své imperiální sny.

Ta naopak vyostřuje spory o legitimní národní zájmy, přenáší je z jednacích síní a zákulisí na ulici a místo deklarovaného sbližování národů vede k jejich rozdělování, vyvolávání historických reminiscencí a s nimi spojených národnostních nenávistí. Spočítal někdo, kolik musela Angela Merkelová překousnout novinových montáží, na nichž hajluje s přimalovaným knírkem? A pak podepsat platební příkaz, bez nějž by autoři těchto uměleckých děl přišli rázem o úspory a žili ve zbankrotované zemi? Máloco je tak daleko sobectví jako tahle trpělivost. Jak dlouho asi vydrží? Bude to tak dlouho, než všem dojde, že je třeba zařadit integrační zpátečku a dezintegrovat eurozónu v míru a za minimálních nákladů? Nebo to dopadne jako Německo proti všem? To už tady dvakrát bylo.

MfD, 30.4.2013

Autor je šéfredaktor týdeníku EURO