Diskuse a také spory se vedou o tom, že když jsme přijali Lisabonskou smlouvu, tak nám nezbývá nic jiného než ji respektovat, ať se nám to líbí či nikoli. Přirovnává se to k principu, že i špatný zákon je třeba respektovat, dokud platí. Jenže vztahy v EU jsou stále ještě vztahy mezinárodního práva veřejného a jsou to vztahy mezi státy, a to zatím alespoň jevově státy suverénními v rámci EU. Jejich suverenita je však již značně okleštěna, a to ve prospěch velmi nepřehledného, nesmírně komplikovaného a z větší části demokraticky silně deficitního rozhodování vrcholných orgánů EU. V tom je rozdíl, protože státy mají, chtějí-li dostát tomuto jménu, za povinnost chránit zájmy svých občanů, resp. osob, které s jeho přivolením se na jeho území zdržují, ale také od nich vymáhat zákonné povinnosti.

Problém je stále častější kontradikce mezi zájmy úzké skupiny bruselských politiků a byrokratů všech úrovní a zájmy národů žijících v členských státech a především v tom, že vývoj v EU takto propelovaný směřuje k silné unifikaci a centralizaci a zbavení států podstatných složek jejich suverenity. Větší integraci však dnes již nechce žádný z národů EU a projevuje se to postupně jak ve volbách (tam pomaleji), tak i ve výzkumech veřejného mínění (tam rychleji a zřetelněji). To postupně vede k přeměně jednotlivých parlamentů na hlasovací poskoky dobré jen k promítání evropských norem do právních řádů národních států. Vidím to jako skrytou unifikaci a nikoli federalizaci, jak se mylně někdy uvádí. O tu v Bruseli nejde ani náhodou. Již dnes jsou členské státy EU na tom hůře, pokud jde o jejich suverenitu, než jednotlivé státy USA. A současný, Francií protlačovaný směr k vytvoření unijního ministra financí, tlak na přijetí eura všemi zeměmi EU aj. povede již k téměř absolutní ztrátě suverenity. To vše za zjevné tendence Německa a Francie prosazovat především své zájmy. To se zhorší ještě odchodem Wolfganga Schäubleho z politiky, neboť i kdyby křeslo ministra financí v Německu převzal někdo z FDP (to by byla ta lepší varianta), už nikdy to nebude taková těžká váha, která byla jakž takž schopna držet na uzdě zbytky fiskální kázně v EU.

A tak zpět k tomu, co mohou dělat národní státy (a evropské státy stále ještě národní jsou) v této bouřlivé době. Musejí se bránit, a to i za cenu toho, že v jistých případech poruší některé mezinárodní smlouvy, neboť in fine je to právem každého státu, je-li to ve prospěch jeho obyvatelstva a další existence tohoto státu jako soudržného celku. Od politiků musíme žádat, aby se za situace, kdy se EU po odchodu Británie ani náhodou nehodlá zabývat reformami svého fungování, chovali odpovědně a v náš prospěch. A resentimenty o tvrdém jádru, o spolurozhodování jen tehdy, budeme-li v něm (ukažte nám, kde jsme v poslední době něco byli schopni ovlivnit), o nutnosti přijmout euro, abychom byli tzv. u toho (čti „v tom dluhovém průšvihu“), to vše za situace, kdy už dnes je zjevné, že jednotlivé zakladatelské státy ES (EU) si především hájí své vlastní zájmy a na druhé ohled očividně neberou, jsou jen trapnou konverzací a intelektuálským slohovým cvičením. Je třeba si hájit vlastní zadek, na tom se nejlépe sedí, přemýšlí a odpočívá po práci. Od politiků typu Sobotky, Zaorálka, Kalouska, ale ani Babiše (ten se jinak chová doma a jinak v Bruselu) to očekávat nemůžeme. Vidíme na vlastní oči, jak si venku skvěle vedou.

Jen taková malá poznámka na konec: tuším Daniel Kroupa řekl nedávno tezi, že zavedení většinového hlasování bylo nutné, jinak by se při požadavku jednomyslnosti (veta) EU nepohnula nikam. Ale kdeže, právě v tom spočívá princip suverenity států spojených do jednoho celku - musejí najít průsečík svých zájmů tak, aby kompromis vedl k cíli, i když nebudou všichni na sto procent spokojeni. Chce tím snad D.K. říci, že do doby zavedení většinového hlasování EU chcípala na úbytě? To ani náhodou. Co je tedy na stoprocentní shodě tak špatného? Jen to, že i ten nejsilnější musí slézt se stromu a probrat to s tím nejslabším. To je pro ty silné k nasrání a v tom to je.

A takhle my tady žijeme.