Brexit je důkazem toho, že prostí lidé chtějí zpět kontrolu nad svým životem. EU přežije, jen když to bude respektovat a řídit se heslem „méně Evropy“

Vzpoura občanů

Bývalý londýnský starosta Boris Johnson má pravdu. Velká Británie by po vystoupení z EU skutečně mohla více kontrolovat svůj osud. Jaký by byl, je zřejmě pro mnoho jejích obyvatel méně důležité než to, že by o něm opět více rozhodovala vlastní vláda. A že si totéž přejí nejenom Britové, ukazuje, že nejde o projev anglického podivínství. A dokonce nejde jen o vzpouru proti evropské integraci.

Přívržence „pravicového“ UKIPu a „levicové“ odpůrce TTIPu (transatlantické obchodní smlouvy) spojuje odmítání světa zalykajícího se globálně platnými normami na všechno definovanými podle potřeb politických a ekonomických elit. Ty první chtěji nekontrolovaně vládnout a ty druhé nerušeně vydělávat. Ale prostí lidé již odmítají hrát roli statistů; chtějí znovu získat kontrolu nad svým životem a žít svojí odlišnost. Nepožadují o nic méně než nový cíl a styl vládnutí.

Proud času obyčejným lidem nahrává. Směřuje totiž k přehledným a rozlišitelným celkům. Bezbřehost a homogenita považovaná za přednost tzv. globalizace se nezadržitelně rozpadá do regionalizace a lokalizace. Národní státy jsou akceschopnější než nadnárodní organizace. Také EU nezvládá výzvy současného světa a stojí právem na pranýři.

Evropská integrace probíhá již desítky let a nezdá se, že by se vyvíjela k lepšímu. Její historie ukazuje, že spolek národů nelze zároveň rozšiřovat, prohlubovat jeho soudržnost a zajišťovat jeho akceschopnost. EU nedokáže řešit strategické úlohy, jako je energetická politika, a selhává v kritických situacích, jako je migrační krize. To, že národy nechtějí předat další kompetence do Bruselu, není omluva pro selhání Unie, nýbrž doklad toho, že vize evropského soustátí je založena na dramaticky chybných předpokladech.

Léčba šokem

Brexit by byla i moje preference. Že se ode mne nedá nic jiného čekat? Ano, jsem dlouhodobě přesvědčen o tom, že evropská integrace je překonaná geopolitická koncepce. Ale světe div se. Brexit bych si nepřál jako „ránu z milosti“ pro EU, nýbrž proto, že s ním spojuji jedinou šanci na její řízenou reformu. Přivítal bych sice koordinovanou demontáž EU, ale obávám se jejího nekontrolovaného rozpadu. Unie má totiž za sebou úctyhodnou řádku krizí a do sbírky jí chybí již jen katastrofa. Její pravděpodobnost roste s každou výzvou, která byla (ne)řešena podle hesla „více Evropy“. Nekontrolovaný rozpad EU nepřeji nikomu, ale považuji jej za nevyhnutelný, jestliže v dohledné době nedojde k radikální reformě EU.

Současný svět má i bez bruselského galimatyáše zaděláno na problémy. Vysokou pravděpodobnost má globální finanční crash způsobený nadbytkem likvidity a dluhů. Plíživě pomalu, ale jistě roste i pravděpodobnost regionálního válečného konfliktu s Ruskem. A proto Evropa opravdu nepotřebuje zřícení bruselské babylonské věže.

Má-li EU přežít jako instituce, musí se zásadně přetvořit jako organizace. Její struktura a způsob fungování se musí změnit, jinak bude chybně nastavený systém tak dlouho produkovat špatná rozhodnutí, až sám sebe zničí.

To vyžaduje radikální reformy, ale ty vlastně nikdo nechce. Reforma znamená změnu a změna znamená náklady a nejistotu. Je logické, že ani politici ani podnikatelé nemají změny v lásce. Dokonce i ti, kteří dnes budou hlasovat pro Brexit, tak učiní přesto, že se změnou spojují obavy. To svědčí o tom, jak neuspokojivá je pro ně současná situace.

Nezkrotný reformní elán jistě nelze očekávát od evropských harcovníků jako Jean-Claude Juncker, ale ani od nastupující generace politické třídy v Bruselu a ve většině Evropy. Rizika a náklady spojené s typickým hektickým vyčkáváním Unie jsou pro ně nižší, než cena opravdu zásadní změny. Ale přesně to se musí stát.

Stará Evropa

Snad jen po šoku z vystoupení Britů by byla evropská politická třída ochotná vrátit kompetence státům, omezit produkci dalších kontinentálně škodlivých norem a hlavně konečně pohřbít velikášskou chiméru Spojených států evropských. Vystoupí-li dnes Velká Británie z EU, tak dostane osiřelý zbytek Evropy silný impuls a šanci urychleně se reorganizovat.

David Cameron má pravdu. Vystoupení Velké Británie z EU by bylo definitivní. On i ostatní kapacity jako třeba fotbalista David Beckham proto říkají zůstaňme. Nikdo však neříká, co bude pak. Myslím si, že to vím, a vsadím se s vámi, že když Londýn zůstane, tak se Brusel k opravdovým reformám nerozhoupá. EU ustrne ve svém modusu mnohomluvné nečinnosti, činorodého normování a záplatování děr. Chcete příklad? Tak třeba vykupování dluhopisů středomořských zemí Evropskou centrální bankou. To jim umožňuje vyhnout se nutným reformám jejich ekonomického a sociálního systému a potažmo i rekonstrukci celé měnové unie.

Ano, vystoupení Velké Británie z EU by bylo definitivní, ale případné setrvání Británie v EU bude definitivně dočasné. Za pár let bude ještě labilnější, protože strategii „více Evropy“ dále oslabená EU stát tváří v tvář nové hrozbě vystoupení Britů a možná i nekontrolovaného rozpadu celého spolku.

MfD, 24.6.2016

Převzato z blogu autora s jeho svolením

Autor je nezávislý poradce pro strategické otázky, Hamburk

Institut 2080