Strach je začátkem konce EU, „mravních“ elit v politice i demokracie

Ještě před pár lety by asi málokoho napadlo, že první velký úder na solár dostane Evropská unie v důsledku prověrek společné zahraniční a migrační politiky. Řeč je samozřejmě o destrukci východní Ukrajiny a o běženecké krizi. V součtu se sociální katastrofou jménem Řecko (pro změnu oběť společné měnové politiky) tyto hlavní události jdoucí na vrub politice „světové mocnosti“ EU představují neúspěchy evropské integrace takového rozsahu, že již v podstatě můžeme vyhlížet konec Unie, jak ji známe. Za tímto předělem se nalézají tyto tendence: ústup vlivu tzv. mravních elit v politice, obnovení pouta mezi politikem a občanem, autoritativní stát.

Vzniká nový politický imperativ: národní bezpečnost

Strach, který u nás začínají mít lidé o sebe a o své děti, přímo souvisí jednak s vyvrcholením zahraničně-politických manévrů EU, jednak – řečeno jemně – v dosti zásadním evropském nedorozumění ohledně společného systému ochrany před ilegální imigrací a zejména kritérií a podmínek pro udělování azylů. Proto lze těžko tvrdit, že čelíme náhodným jevům. Prvotním impulsem ke konfliktu na Ukrajině bylo alibistické svádění Kyjeva Bruselem. Naše vyhlídka na postupné zavlečení mezi tzv. multikulturní státy, tedy problém s muslimskou menšinou, je důsledkem tlaku Bruselu a intervenčního počínání Západu například v Libyi i v dalších arabských zemích.

Před Ukrajinou a uprchlíky jsme se báli či mohli obávat hlavně krachu, inflace a vymírání, dejme tomu i terorismu. I tady už strach vycházel do značné míry z činů Bruselu a západoevropských zemí, ale ještě stále platilo a platí, že důchody byly a jsou pořád jen naší záležitostí. Válku na Ukrajině a běženeckou tsunami však již vnímáme jako potenciální násilí, do kterého můžeme být zataženi. Tady je důvod, proč se nejen česká politika už začala měnit. Nejde jen o nová hnutí jako třeba Blok proti islámu. Končí éra, kdy mohl vládnout ledaskdo, doba snížené odpovědnosti, schovávání se za Brusel. Cetky pro domorodce – fondy EU, volný pohyb atd. – už nebudou tolik zabírat. A málokdo už uvěří, že se naše bezpečnost nalézá v evropských recepturách.

Kdo nás opravdu ohrožuje?

Zvýšený bezpečnostní imperativ, i když třeba není oficiálně přiznaný naší vládou, mění každou společnost. Všimli jste si, jak se v poslední době v běžném, tzn. více či méně proevropském tisku, začalo stále více skloňovat slovo elity? Většinou v té souvislosti, že právě ony jsou prý tahounem stále užší evropské integrace, tedy i strůjcem hlavních evropských potíží dneška. Mají se tím na mysli hlavně politici, jejich klientelistické sítě a média. I když jde vůči EU o poněkud mlhavou a „konstruktivní kritiku“, je nabíledni, že už se smí hledat viník. Bezpečnostním rizikem pro občany ČR a s ní pochopitelně pro další evropské země (ne-li planetu) je setrvání v evropské integraci vedené velmocensky uvažujícími mocnostmi stravovanými masovou imigrací.

Díváme-li se na věc takto, pak je dlouholeté, relativně nevinné kočkování mezi českou pravicí a tzv. pravdoláskaři u konce. Zejména tito humanismem posedlí fanatici, ale svým dílem i tzv. upřímně věřící humanisté, oportunisté i cynici evropské integrace, kteří v její prospěch bezduše píší a vystupují v médiích, přednášejí na školách nebo vymýšlejí a implementují zvláště některé abstraktní multikulturní a lidskoprávní projekty, začínají být pro českou populaci objektivním bezpečnostním rizikem. Zájmy EU už se v klíčových záležitostech dneška s těmi českými prokazatelně nejen rozcházejí, nýbrž jsou protichůdné a znamenají pro naši zemi a občany ohrožení.

Jak obstojí demokracie

Za takovýchto okolností bude budoucnost charakterizovat také postupně narůstající nevraživost zvláště proti osobám, skupinám osob a politickým silám, které budou v očích občanů cítících ohrožení zvnějšku představovat provokativní nositele globálních a tzv. evropských humanistických hodnot, což bude vzkazem institucím EU. Bohužel, jak již vidíme, je nutno počítat i s růstem otevřeně rasistických a násilných tendencí. Zároveň nicméně není příliš pravděpodobné, že skrze demokratický volební proces získá ona stále zoufalejší skupina obyvatel, byť bude stále větší, v dohledné době rozhodující podíl na moci.

Suma sumárum jde o dost složitou situaci, i pro demokrata po dlouhé době dilema, zda je situace řešitelná při zachování demokratického systému vládnutí. Či dokonce otázka, zda to, čeho jsme svědky, není v zásadě plodem demokracie, která samou ušlechtilostí úplně zdegenerovala. V tomto smyslu neprochází předělem jen náš vztah k evropské integraci, nýbrž i k systému vládnutí, který je teoreticky vystavěn na nejvyšší reálné hodnotě jednotlivce a jeho práv. Všem těmto věcem dohromady, historie je dobře zná, se říká krize. Přinese-li bezpečnostní imperativ časem nutnost tato práva omezit ve prospěch hodnot vyšších, jimiž je sama kultura, nebude bohužel vůbec divu.

ODS Řevnice