Německý spolkový prezident Joachim Gauck přijel na návštěvu do města Offenbachu a zavítal i do školy Theodora Heusse, kde se mladí migranti učí německému jazyku a kulturním zvyklostem.

Nastoupení studenti se na jeho návštěvu evidentně těšili. Prezident jim začal podávat ruce, jednomu za druhým. Pak dorazil k jedné dívce v šátku. Trvalo to jen vteřinu či dvě, ale o symbolismus v té chvilce nebyla nouze. Posuďte sami.

Co tam vidím já?

Za prvé, klasické pravidlo, že k přátelství jsou potřeba dva, kdežto k vykopání symbolického příkopu stačí jeden. Ta odtažená ruka jako by předznamenávala budoucí život v paralelní společnosti, kterých je už v Německu docela dost. „My“ tam, „vy“ onde, a mezi námi pásmo nikoho. Můžeme si přes něj třeba mávat nebo se uklánět, ale bližší kontakt je vyloučen.

Za druhé, v otázce toho, zda mají přednost náboženská pravidla, nebo vstřícnost vůči hlavě státu, který mi poskytl bezpečí, má slečna evidentně jasno. Sice je trochu nervózní, ale Allah über alles.

Za třetí, jsme zvyklí na to, přemýšlet o menšinách jako o „slabých, zranitelných a potřebných“, ale v této scéně bylo dobře viditelné, kdo nad kým má psychologickou převahu a kdo komu vnutil svoje kulturní standardy a dominanci. Ke změně společenských zvyklostí a atmosféry vůbec není potřeba mít 51 % v parlamentu. Stačí i poměrně malá menšina, která ale dostatečně tvrdě a důsledně prosazuje svoje principy, zatímco většina je naučená od školky, že moudřejší ustoupí. Tímto postupem během pár let dosáhnete toho, že dřívější tabu se stane novým sociálním standardem.

Hned jsem si vzpomněl na následující scénu z letních olympijských her v Brazílii, kdy egyptský zápasník juda odmítl podat ruku svému izraelskému soupeři.

LOH 2016: Egypťan odmítá podat ruku Izraelci.

Kdo by chtěl, může to vidět i na videu. Je to takovým smutným způsobem komické, egyptský zápasník ustupuje před svým kolegou, jako kdyby se bál, že od něj dostane mor nebo ebolu; jako by byl nečistý. Olympijské ideály tiše pláčou v koutku.

Je to totéž? Ne zcela. Bylo tam evidentně mnohem více nepřátelství, než v případě školačky v šátku. Ale základ je stejný. Dotyčný sportovec měl na vybranou, zda se bude držet svých vlastních principů, nebo etikety místa, kde je hostem. Vlastní principy dostaly přednost, místní etiketu vezmi čert: přizpůsobovat se budete vy, ne já.

A tak se i prezident Němců, o půl století starší pán, musí ve své vlastní zemi přizpůsobit víře a požadavkům -náctiletého děvčete odjinud. Co na tom, že jej to mohlo třeba urazit.

Pro nás Evropany je dost těžko pochopitelné, že by lidé pocházející z chudších a zaostalejších zemí mohli mít nějaký komplex nadřazenosti vůči nám a našim zvykům. Poměřujeme totiž hierarchii civilizací zejména jejich viditelnými výsledky, a v nich má Západ nad Blízkým východem zjevně navrch. Ale to je fatální nepochopení mentality našich čím dál těsnějších sousedů. Z tohoto nepochopení nám ještě vyroste spousta konfliktů.

*****************************

V sousedním Švýcarsku nastal před půl rokem podobný případ, kdy dva bratři (14 a 15 let) odmítali podat ruku své učitelce. Důsledkem byla úřední tahanice s rozhodnutím, že podat ruku učitelce musejí. Na první pohled to může působit jako absurdní proces, ale ve skutečnosti je to jen jedna z prvních vlaštovek při řešení čím dál bolestivějšího tématu: kdo je vlastně Němec nebo Švýcar? Co to znamená?

Je dost lidí, kteří tvrdí, že v moderní otevřené multikulturní společnosti je jím jednoduše ten, kdo vlastní německý či švýcarský pas. Dokonce i zákony jsou momentálně na jejich straně.

To je standard, který nedokážu osobně přijmout. A to i přesto, že žádnou lepší a jasnější definici po ruce nemám; tvářit se, že arabsky mluvící džihádista je třeba Švéd, to prostě neumím. Nevím přesně, kde ta hranice mezi Švédem a Nešvédem běží, to možná neví nikdo. Takové věci se notoricky těžko definují, podobně jako se těžko určí, kdo je moudrý člověk nebo blázen. Ale to neznamená, že moudrost a bláznovství neexistují. A analogicky: pan Oussama Kassir, který si momentálně „kroutí“ doživotí v USA – nu, to je asi takový Švéd, jako já jsem hobit. Ať už jej chytili s libovolným pasem v kapse.

I kdybych dostal sto papírů potvrzujících, že jsem z moci úřední hobit, se svými 183 cm bych prostě do toho Hobitína nezapadl a nezapadl. Leda bych si ten Hobitín předělal k obrazu svému, ale pak už by to zase nebyl Hobitín, že?

*****************************

Hudební epilog
Když už jsme skončili na hobití notu, zde máte The Piano Guys. Oni vůbec stojí za pozornost, projděte si jejich účet.

.

Převzato z Kechlibar.net se souhlasem autora