18.4.2024 | Svátek má Valérie


EVERGREEN: Financování církví

16.4.2012

V době "Mnichovské zrady" Winston Churchill údajně prohlásil: "Volili jsme mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít válku." Pokud jde o státní financování církví, mohli by církevní představitelé tento výrok obměnit: "Volili jsme mezi závislostí na státu a nouzí. Zvolili jsme závislost na státu a budeme mít nouzi."

Když jsem v roce 1993 psal představitelům církví, že by bylo lépe rezignovat na restituce a státní financování a hrdě se postavit na vlastní nohy, tušil jsem, že tato otázka bude ještě dlouho živá a že závislost na státu církvím velmi uškodí, a to především duchovně. Opravdu bych si ale nevsadil na to, že nás bude tento problém provázet dvacet let!

Aby bylo jasno: (Komunistický) stát církve okradl a tato křivda nebyla napravena. Zákonem o financování církví byly v roce 1949 duchovním vnuceny státní platy. Komunisté dobře věděli, že přes peníze lze církve snadno kontrolovat. Některé církve se státnímu financování bránily, leč nakonec podlehly. Bránila se zejména Církev bratrská (tedy se ještě jmenovala Jednota českobratrská), jejíž přední představitel František Urbánek, přítel Masarykův, odmítl již na počátku První republiky nabídku tehdejšího prezidenta na státní podporu. Bránila, ale neubránila. Budiž jí přičteno k dobru tehdejší bránění, kontrastující se servilními články do denního tisku, psanými některými katolickými, evangelickými i husitskými faráři.

Po sametové revoluci se stát pokusil věc částečně napravit tím, že umožnil církvím, aby si pořídily tolik duchovních, kolik chtějí – a to bez jakékoli kontroly ze strany státu. A církve se činily – některé více, jiné méně. Došlo to tak daleko, že máme církev, která má jednoho duchovního na devatenáct členů. Ukazuje se, že tam, kde chybí kontrola financí, zřejmě na křesťanskou morálku spoléhat nelze.

Jako představitel Křesťanských společenství jsem se spolu se svými spolupracovníky rozhodl, že státní peníze zásadně brát nebudeme. Ano, vím, že někteří naši pastoři to neměli a nemají jednoduché. Mnozí musí svou duchovní službu vykonávat při občanském zaměstnání. Nadto tady byla "církevní konkurence", která nám některé potenciální či už působící pastory odlákala nabídkou státního platu. Na to si ale nestěžuji – ten, kdo na takovou nabídku slyšel, k nám stejně vnitřně nepatřil.

Celých těch dvacet let se nevěřící pohoršují nad státním financováním církví. Ano, vím, že neprávem. Z hlediska právního byl míč vždy na státní straně hřiště. Nicméně vysvětlujte to lidem v hospodě!

Pro toho, kdo jednou začal brát, je těžké s tím přestat. To zakusila i Církev bratrská, která se po sametové revoluci ke své předkomunistické zásadovosti už nedokázala vrátit. A zakusili to i baptisté, kteří – pokud vím, jako jediní – brát přestali, ale pak zase potichu začali.

Ten, kdo bere, začíná jinak myslet. Slyšel jsem tolik nejroztodivnějších vysvětlení tohoto braní. Nedávno jsem slyšel v rozhlase půlhodinové interview s Tomášem Halíkem. V mnohém mi mluvil z duše a tam, kde jsem s ním nesouhlasil, mi bylo zřejmé, že jeho názor je nutno brát vážně a poctivě se s ním vyrovnat. Jen když došlo na státní platy duchovních, nestačil jsem se divit, co také dokáže říci. Tvrzení, že "je knězem nejen věřících, ale i nevěřících", muselo ty nevěřící přinejmenším zvednout ze židle. Milý Tomáši, já se také cítím jako pastor nejen věřících, ale i nevěřících. Ale od nevěřících si za to nenechávám platit.

Stačí ale položit si jednoduché otázky: Dovedete si představit Ježíše Krista, jak horlí pro církevní restituce? Jak si může církev vážit sebe sama, když se nedokáže o sebe postarat? Jak může být svědomím politiků, když se nechává platit státem?

Co nás čeká? Až se bude v Parlamentu znovu projednávat otázka vyrovnání mezi státem a církví, nepochybně se zase najde někdo, kdo do toho hodí vidle. (Posledně to byl poslanec Vlastimil Tlustý, pamatujete?) A po volbách nás čeká tandem sociálních demokratů s komunisty, který otázku jednou provždy vyřeší: Zruší blokace církevního majetku bez náhrady. A bude vymalováno. Pan prezident – pokud bude ještě v úřadě – se určitě zlobit nebude, soudě podle jeho nedávných vyjádření. Vyjít vstříc protikřesťanskému populismu mu bude milejší než přízeň kardinála Dominika Duky.

Je jen otázka času, kdy financování církví státem skončí. Nevím, za jakých okolností k tomu dojde, ale dojde k tomu určitě, dříve nebo později. Jenže pokud k tomu nedojde z rozhodnutí samotných církví, budou trpět nouzí. Finanční, ale především duchovní.

Ale spoléhat na Boha lze začít kdykoli. I teď.

12. dubna 2012