Olympijské národy jsou mnohem starší než ty politické. Ani nemusíme chodit daleko pro příklady – naši borci, občané Rakouska-Uherska, vyjeli závodit hned na druhou novodobou olympiádu v Paříži v roce 1900. Vrátili se s medailemi, i když reprezentovali neexistující stát Bohemia, a tenistka Hedwiga Rosenbaumová byla navíc Němka, kterou Český olympijský výbor pohrdavě ignoroval. Jejich spanilá jízda se nicméně připomíná jako první znak české emancipace na sportovním poli.

Předzvěstí nového národa je pro někoho i počin mluvčího Evropské komise Oliviera Baillyho.

Zrovna o prvním srpnovém víkendu, kdy se Česku zásluhou čtyř dam urodily hned tři kovy na londýnských hrách, odeslal po Twitteru zprávu, že EU má dohromady 44 medailí – víc než Spojené státy nebo Čína. "Come on, EU, come on," stálo na konci zprávičky. Nutno dodat, že jako vtip to celkem zabralo. Soudě podle přeposlaných tweetů, převzal na svém profilu zprávu o obskurní eurosportovní statistice nejeden bojovník proti evropskému federalismu – třeba věčně rozhněvaný poslanec (a obdivovatel Václava Klause) Nigel Farage nebo britský think-tank Open Europe.

Při pohledu na to, jak si EU se svou pochroumanou pověstí snaží přihřát svou federální polévku na úspěchu evropských sportovců, jeden skutečně žasne. Kromě webu Medaltracker.eu chytla sčítací mánie třeba také seriózní bruselský institut Centre for European Policy Studies. Ten si libuje, jak medailisté zvedají prestiž unie coby "soft power". A delegace EU ve Spojených státech zase vydala brožuru, kde Američanům vypočítává, kolik unijních měst kdy hostilo olympiádu. Dočteme se tu mimo jiné i to, že atletika "plní důležité sociální potřeby uvnitř EU".

Evropský olympijský výbor zaměstnává v Bruselu hned sedm bafuňářů. Proč? Plní tím prý "důležitou spojnici mezi olympijským a sportovním hnutím". Kdyby rovnou napsali, že lobbují za to, aby EU dávala na sportovní projekty stejné dotace jako na všechna ta centra excelence, parky oddechu a nové silnice, průměrný Evropan by to jistě pochopil. Takhle se ovšem vtírá trpký pocit, že má zas někdo potřebu používat prázdné floskule o unijní jednotě tam, kde jde čistě o výkony jednotlivců, kteří reprezentují své země.

Dříve než budou zastánci sportovního evropského národa snít o trikotu s hvězdičkami na prsou, měli by se optat u zdroje. Co třeba europoslanec Peter Šťastný, kterému v československém dresu v roce 1980 na zimní olympiádě v Lake Placid Švédové vyfoukli postup do semifinále? Cítil by to dnes jako výhru, protože by rozhodování o medaili zůstalo "doma", tedy v EU?

Asi těžko. A je to tak dobře. Zatímco EU je stále těsnější, na olympiádě může být naštěstí každý sám za sebe.

Týdeník EURO 33/2012, 15.8.2012