21.11.2017 | Svátek má Albert


ESEJ: Zborov a jeho odkaz

10.7.2017

V těchto dnech si připomínáme stoleté výročí bitvy u Zborova, která znamenala začátek slavného příběhu československých legií a položila základy budoucího samostatného československého státu.

Poprvé po několika stovkách let mohli Češi bojovat sami za sebe, za své vlastní cíle, třebaže pod vlajkou jiné země, jako jedna složka v rámci velké ofenzívy ruské armády, která měla zvrátit situaci na východní frontě. Ačkoliv celkový výsledek ofenzívy nebyl takový, jaký ruské velení plánovalo, hlavně kvůli morálnímu rozkladu ruských jednotek, pro věc české samostatnosti byla bitva u Zborova klíčová. Kdyby nebylo statečného příkladu našich předků u Zborova, podpora pro uznání nároků Čechů a Slováků na svobodný a samostatný stát by se hledala mnohem obtížněji, a nedocházelo by k tak rychlému vytváření dalších československých jednotek jak na východní, tak i na západní frontě.

Kromě politických představitelů jako byl Masaryk, Štefánik či Beneš, jimž vítězství u Zborova umožnilo postavit se do čela snah o založení samostatného československého státu, pak tažení československých legií poskytlo nově vzniklému státu pozitivní národní legendu, nezpochybnitelný symbol samostatnosti a vůle hájit ji i nadále se zbraní v ruce, a v neposlední řadě i desítky osobností politického i vojenského života, které bylo lze právem nazývat elitou národa.

Příklad československých legií byl pak bohužel pošlapán německou okupací a posléze i čtyřicetiletou komunistickou totalitou. Oba nelidské, extrémně kolektivistické režimy, které se na našem území během padesáti let vystřídaly, však nedokázaly památku na československé legie zcela vymýtit. Je dodnes živá, třebaže se zdá za tu stovku let být poněkud vybledlá. Je samozřejmá - stejně jako jsme si zvykli vidět naši suverenitu jako samozřejmost.

Jestliže něco pokládáme za samozřejmost, tím spíše o to můžeme přijít. Naši suverenitu dnes opět ztrácíme, ve prospěch budování evropského superimpéria. Odkaz Zborova tak nabývá na důležitosti, protože kontext, v němž se vytvářela pozitivní národní myšlenka, která vyvrcholila bojem československých legií, se svým způsobem opět pomalu vrací. Zatím však myšlenka samostatného národního státu zoufale prohrává svůj boj s eurofederalismem a se snahou rozdělit Evropu na nic neříkající a historický význam postrádající regiony - jimž lze snadno vládnout z jediného centra. Snadno a bez odmlouvání většina z nás naslouchá falešným hlasům, které nám výbojný evropský superstát představují jako prostředí, v němž se suverenita vzájemně sdílí a tímto sdílením posiluje.

Rakousko-Uhersko je pokládáno za žalář národů. Potom to musí dvojnásob platit o Evropské unii. Ačkoliv je nám evropská integrace vysvětlována jako ekonomický a mírový projekt, ve skutečnosti je stále jasnější, že jde o projekt mocenský - a ten z podstaty věci nemůže být mírový. Snaha o zničení svobody bruselskou, postdemokratickou politickou aristokracií vytvářející jakousi uzavřenou společenskou třídu, vrchnost oddělenou od občanů, se stává každodenně patrnou, a to jak z pohledu jednotlivce tak z pohledu národního státu - jenž jako jediný má smysl pro utváření nějaké pozitivní politiky. Jestliže věci zajdou příliš daleko, uprchnout z takového žaláře národů bude stále obtížnější. Tím spíše, že jeho vrchním žalářníkem je Německo, které už dvakrát v posledních sto letech ukázalo, jaké metody volí, touží-li důsledně uplatňovat moc.

Jestliže se nám uprchnout nepodaří (a přiznejme si, že zda se nám nyní takový útěk podaří či nepodaří, záleží na nás, nikoliv na tom, zda nám jej někdo milostivě umožní), nezbývá nám než se pasivně spolehnout na vnější vlivy. Takové vlivy čas od času přicházejí - nemusejí ale vždy hrát do karet naší národní suverenitě a svobodě.

1. světová válka či rozklad bolševismu v SSSR v 80. letech minulého století byly jednoznačně vnější vlivy, které této zemi přinesly šanci na svobodu a samostatnost, zatímco bez nich bychom i nadále byli součástí nesvobodného nadnárodního soustátí, bez valné šance na jeho opuštění. Na druhou stranu výsledek 2. světové války byl vnějším vlivem, který odsoudil tuto zemi ke čtyřicetileté porobě v komunismu. Nedokáži si vzpomenout na opravdu zásadní změnu politické situace v této zemi, která by neměla původ v nějakém vnějším vlivu. Chceme-li získat na Bruselu samostatnost a budeme i tentokrát pasivní (a uznejme, že tak malé zemi někdy nezbývá než trpělivě vyčkávat a pružně reagovat na vlivy z vnějšku), jaké mezinárodní události mohou znamenat tak zásadní změnu situace v Evropě, která by nám nakonec přinesla svobodu a suverenitu? A kdy se jí můžeme dočkat? Bude to krize v důsledku migrační invaze? Bude to krize eura? Bude to jakési vojenské dobrodružství, které Evropu zatáhne do války s Ruskem? A nepůjde spíše o změny, které přinesou diktaturu ještě tvrdší, než jakou chystá Brusel? Těžko říci.

Možná nás z toho dostane nějaká nová bitva u Zborova. Protože, jak bylo již řečeno, Evropská unie je projekt sledující bezskrupulózní uplatňování síly, a to jak proti vlastním občanům, tak zákonitě i navenek, dříve či později se mocichtivost evropské vrchnosti obrátí proti nějakému vnějšímu nepříteli. Může to být Rusko, může to být jakýkoliv neposlušný stát, může to být prakticky jakákoliv země - protože mocichtiví politici nepotřebují objektivní důvody, ty lze snadno vyfabrikovat. Nebezpečí takové nesmyslné války, do níž budeme násilím nahnáni pod modrým praporem s hvězdami, je v dlouhém období dle mého názoru vysoké a bude se zvyšovat tím spíše, jak bude politický systém EU upadat do nevyhnutelné systémové krize. Špatná vláda nesáhne k reformám - hledat vnějšího nepřítele je pro ni daleko snazší.

Nevěřím tomu, že se historie opakuje. A tedy ani snaha o jakýsi národní odboj, pokud by k nějaké takové válce pod vlajkou EU skutečně došlo, zcela jistě nebude vypadat tak, jako před sto lety. Ale princip může být podobný; a stejně tak i cíle.

Zatím však můžeme získat naši suverenitu zpět sami, nebudeme-li pasivně přijímat probruselskou propagandu, kterou na nás chrlí naši politici i jejich spřátelená média. Musíme k tomu najít odvahu - podobnou morální odvahu, jakou ukázali českoslovenští legionáři, třebaže my narozdíl od nich nežijeme v bezprostředním ohrožení života. Protože naši vojáci u Zborova rozhodně nebojovali za to, aby se jednou jejich vlast stala jen jakýmsi zaměnitelným, nepodstatným přívažkem Evropské unie.

Převzato z blogu s autorovým souhlasem.



Spálené jídlo i dudlík v lednici
Spálené jídlo i dudlík v lednici

Co všechno prozradí známé mámy na síti?

Diskuse


J. Friedlaender
17:58
10.7.2017

J. Jurax
1:03
11.7.2017

P. Urban
11:32
10.7.2017

R. Szewczyk
13:47
10.7.2017

P. Urban
15:01
10.7.2017

M. Valenta
10:02
10.7.2017

M. Prokop
11:07
10.7.2017

M. Valenta
11:29
10.7.2017

K. Frauknecht
11:56
10.7.2017

P. Urban
11:35
10.7.2017

M. Valenta
13:40
10.7.2017

P. Urban
15:06
10.7.2017

M. Pivoda
9:55
10.7.2017

J. Babicka
5:50
10.7.2017

R. Langer
7:41
10.7.2017

P. Urban
11:43
10.7.2017

M. Prokop
9:35
10.7.2017

K. Frauknecht
10:01
10.7.2017

S. Kalužík
0:47
10.7.2017

počet příspěvků: 20, poslední 11.7.2017 01:03









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.