Ve svých kázáních často používám bonmotu, který považuji za hluboce pravdivý: "Ač budeš mít Boha raději než lidi, budeš mít lidi raději, než je máš teď." Pro dnešní účely tento bonmot maličko upravím: "Až si budeš Boha vážit víc než lidí, budeš si lidí vážit víc, než si jich vážíš teď."

Pokud se nějaký ateista nenaštval a nepřestal hned číst, tak spěchám s ujištěním: Netvrdím, že ateisté si lidí neváží.

Ateisty jsem už možná naštval, a teď ještě naštvu (některé) konzervativce: V zásadě je třeba vážit si každého člověka, ba dokonce i nepřítele, ba dokonce i zločince.

Ano, vím, že to musím hned vysvětlit. Samozřejmě nenabádám k tomu, abychom si vážili zločinů. Pouze tvrdím, že každý člověk se rodí na tuto zemi s obrovským potenciálem, a protože jsem věřící, mohu říci: Každý člověk je Božím darem.

A teď se na to podívejme ještě jinak: Darem je i život, který mi byl dán. A nyní je na mně, co s tím darem udělám.

Každý máme obrovský potenciál k dobrému i ke zlému. A není předem rozhodnuto, co s tímto potenciálem uděláme, tedy co a jak budeme rozvíjet.

Obrovským Božím darem je možnost pokání. Mohl jsem dělat špatné věci, ale mohu činit pokání a vydat se novou cestou. (Ne nadarmo je "obrácení" synonymem "pokání".)

A proto se snažím apelovat na to lepší v člověku. Proto i k nepříteli nepřistupuji jako k někomu, od nějž mě musí nutně do konce života oddělovat fatální zeď, ale jako k někomu, kdo se dá možná přesvědčit, nebo kdo možná přesvědčí mě.

Samozřejmě nejsem naivní. V Bibli se mluví také o "posměvačích", což je kategorie lidí, která se vědomě rozhodla pro cynismus. Takové lidi se pochopitelně přesvědčit nesnažím. Nicméně posměvačem není zdaleka každý, kdo se mnou nesouhlasí.

Když vyjádříme nějaký názor, naši posluchači či čtenáři se přirozeně začnou dělit na ty, kdo jsou pro, a ty, kdo jsou proti. Samozřejmě jsem rád, pokud najdu hodně lidí, kteří si myslí totéž, co já. Je mi ovšem jasné, že většina nerozhoduje o pravdivosti. I kdyby se mnou souhlasili všichni, neznamená to, že mám pravdu.

Mnohem větší vzrušení ale prožívám, když se mi podaří s někým navázat smysluplný rozhovor a vyměňovat si relevantní argumenty. Zajímají mě lidé "na pomezí"; ti, kteří se nepodobají Brouku Pytlíkovi, který rozumí úplně všemu.

Nevím, jestli tak tomu bylo vždycky, ale mám takový pocit, že zejména v internetových diskusích (ale nejen v nich) vycházejí někteří lidé z předpokladu, že účelem je urazit protivníka, ponížit ho, zesměšnit ho. A co mě zvlášť trápí, někdy se na tom podílejí i křesťané.

Myslím, že bychom měli vynaložit velkou snahu na to, aby tomu tak nebylo, případně aby se to změnilo. Pokud se totiž pokouším odpůrce zesměšnit či urazit, těžko mohu doufat, že se mi podaří získat ho na svou stranu. Pokud urážím "jinověrce" (a teď nemyslím zdaleka jen na náboženství), vlastně škodím své věci.

Kromě toho tím vyjadřuji nepochopení jedné základní skutečnosti: Člověk je (naštěstí) vždy důležitější než jeho názory. A (opět naštěstí) není se svými názory totožný. Ano, i dobří a poctiví lidé někdy zastávají hloupé myšlenky. Pokud mi ale jde o věc samu a nikoli o to, někoho urazit, pak takovému člověku pomohu spíše tím, dám-li najevo, že přes naše odlišnosti si ho vážím. V podstatě bych si přál, aby si lidé v mé přítomnosti začali více vážit sami sebe, a to i ti, kteří mají odlišné názory než já.

Pokud druhý vidí, že ho beru vážně a že ho respektuji jako člověka, bude pro něj snazší neztotožňovat se příliš se svými názory a podívat se na ně z odstupu či z jiné perspektivy. Může dokonce poznat, že hledání pravdy je vlastně vzrušující a dobrodružné a že pravdu můžeme hledat jako spojenci, nikoli jako protivníci.

Možná jsou lidé, kteří mě prohlásí za naivku a kteří usoudí, že to, co tady píšu, snad může platit jen pro křesťany. Jsem ale přesvědčen, že úctu ke každé lidské bytosti (ba dokonce i k člověku, který si neváží sám sebe) můžeme a máme pěstovat všichni. Znovu podotýkám, že tento přístup k lidem neznamená naivitu. Jsem ale přesvědčen, že těch, kteří zcela vědomě chtějí zlo, je relativně málo. Mnoho lidí se prostě jen mýlí. A mnohdy stačí pár vstřícných kroků, abychom se domluvili.

Možná nás čekají krušné chvíle. Dnes v podstatě nikdo neví, zda současná krize odezní a věci se vrátí více méně tam, kde byly, nebo zdá nás čeká ještě nějaká mnohem hlubší krize, než jsme zatím zakusili. Jsem si však jist, že budeme-li v sobě posilovat vědomí, že každá lidská bytost zaslouží úctu, bude to dobrý vklad do nadcházející doby. V krizi se vždycky vybarvují charaktery. Pokud krize přijde, berme ji jako příležitost posílit to lepší v nás – a vyhlížet to lepší i v těch druhých. A pokud nepřijde, bude se nám tento přístup hodit neméně. Svět bude příjemnějším místem k přebývání.