20.9.2018 | Svátek má Oleg


ESEJ: Zachrání nás zápas s elitami?

7.9.2018

Podobně jako pozdně komunistický, dostává se na horký kritický pranýř i nástupnický systém. Důkazem nejsou jen tzv. nesystémové strany, nýbrž i celkový tón konzervativní publicistiky. Ekvivalentem hlavních protirežimních výtek let osmdesátých (fronty, byrokracie, cenzura, ekonomické zaostávání, strach z atomovek) je dnes existenciální slabost systému – vůči destrukci tradičních hodnot a hmatatelnému riziku zničení cizí kulturou. Umírněná kritika si za politicky odpovědného protivníka zvolila „selhání elit“ a projekt „liberální demokracie“. Nikoli systém demokracie jako takový. Může nicméně demokracii a západní kulturu zachránit právě antielitářská rétorika?

Co není v našich rukou

Je mezi námi bezesporu mnoho těch, kteří by vášnivě oponovali, že tím hlavním, co dnes ničí demokracii, je faktor ryze politický a vnitřní. Mocenský blok Zeman – Babiš, působící dle mnohých údajně jako slavobrána ruského, případně čínského vlivu. Že nejde o námitku tak úplně pasující, už ukazuje čas. Kromě toho zapadá do trochu jiného teoretického rámce. Ne souvislostí mezi tradicí, kulturou a politickým systémem, něčím do jisté míry „nad námi“. Nýbrž spíše do kontextu morální a institucionální krize politických stran, jejich nebetyčného zhrzení a jeho zdůvodňování. Analýza právě tohoto jevu je tedy v našich silách, stejně jako řešení.

To samé se naproti tomu nedá říci o komplexu postupných hodnotových změn ve společnosti, který vyústil v dnešní revizionismus. Zdrojem hodnotové transformace je samozřejmě nejen politika, ale také věda a technika. Zůstaneme-li v českém kontextu, vidíme, že u řady tendencí sahají kořeny změny daleko před pád komunismu, některé jsou na naší někdejší příslušnosti k sovětskému bloku nezávislé, jiné s ní úzce souvisí. Podíváme-li se například na současné lidskoprávní „hity“, vidíme nekritické napojení na západní vzory. Analýza by neměla ignorovat ani dopad našeho geostrategického zakotvení. Ze „života pod ochranou“ vyplývají samozřejmě zásadní společenské normy, zvyky a možnosti.

Co ukazuje zrcadlo

Je pravděpodobné, že nebýt migrační krize a kulminace islámského terorismu, ještě bychom ani nenastavovali příslovečné „zrcadlo“. To ukazuje v této souvislosti kriticky na všechny, kdo oponují snaze těmto jevům zamezit na úkor práv uprchlíků, brání někdy extrémní lidskoprávní vymoženosti a celý institucionální rámec kolem nich. Na ty, kdo zpravidla preferují „vznešenější“, případně „společná evropská“ řešení: tradiční politické strany, akademické, umělecké a náboženské představitele, prominentní neziskové organizace, korporace, vysokoškolské studentstvo, vzdělanější, mladší a velkoměstské voliče. Jedním slovem kulturní a hospodářské elity národa.

Část těchto kruhů, či spíše jejich smetánka, vedla již od 90. let žánrově příbuzný, ale mnohem subtilnější ideový spor zejména s tvrdým jádrem ODS, později s prezidentem Václavem Klausem. Pro širší veřejnost ale jeho spor s intelektuály prakticky neexistoval. „Pojmem“ se elity staly až díky případům skandální obhajoby ilegální migrace a náznakům ospravedlňování násilí páchaného migranty a teroristy. Od této jiskry vzplanula pomyslná hranice viny elit za celkový úpadek západní křesťanské civilizace. Staly se takřka raison d´étre prakticky všech vznikajících národoveckých stran a hnutí a hlavním terčem ostřejší konzervativní publicistiky.

Dva proudy kritiky původců krize

Migrační krize se stala katalyzátorem již naprosto volného společenského revizionismu. Až do ní neexistoval jeden velký rozdílový důvod, který by ospravedlnil obecněji sdílenější systémovou kritiku. Samy fenomény jako řecká krize, demokratický deficit EU, hospodářská stagnace a dekadentní antidiskriminační a menšinová legislativa na to nestačily. Natož v době, kdy bylo (a je) co do úst. Kromě toho byly tyto potíže vnímány jako oddělené, spíše jako zahraniční, zejména jako odpovědnost Bruselu. Do jednoho ideologického a praktického celku je definitivně uzavřela strach nahánějící trojčlenka - běženci na maďarských polích, západoevropská ghetta, teror a podmanění.

Z hlediska srovnání selhání či přímo krachů režimů a kulturních epoch jde o případ, který v podstatě vylučuje jednoznačného sociálního nositele viny či příčiny. De iure – vzhledem k tomu, že uvažujeme o konci demokracie - není žádná úzká zájmová skupina typu šlechta, církev, strana apod. s mocenským privilegiem či uzurpovaným monopolem. V souladu s tím se proud „protirežimní“ kritiky vydal dvěma hlavními směry: proti formálně odpovědným, tj. proti zvolené politické garnituře (i zpětně) a její voličské základně. A proti neformálně odpovědným, čímž se míní média hlavního proudu, zejména veřejnoprávní, vysoké školy (zvláště humanitní fakulty), lidskoprávní aktivisté, globální lidskoprávní neziskovky a jejich mecenáši.

Pojmová nouze

Oběma proudům, začasté více neformálnímu než politikům, se dává za odpovědnost, že vybudovaly aktivistickou formu moderní demokracie. Systém antilelitářské kritiky do jejích mladších základů klade působení intelektuálů a vliv moderních filozofických textů na jazyk. Od něj se odvíjí tzv. politická korektnost, tabuizace hodnocení lidí podle původu, náboženství, sexuální orientace apod., která vyústila v omezení svobody slova, návrat ke kádrování a postihům. Za „tvůrčí vrchol“ celého procesu označuje strmý růst objemu sociálních a lidských práv, korunovaný politickými a legislativními úspěchy sexuálních a etnických minorit. Tedy relativizací významu rodiny a národa, která se přelévá až k vítání ilegálních migrantů z nepřátelských kultur.

Je dobré konstatovat, že původní domácí i zahraniční antielitaristická kritika, zejména její dlouhodobí protagonisté, udělala velký kus práce ve smyslu objasnění politické a sociální reality. Byť se to zdá jako banální tvrzení, ukazuje, jak moc chybělo sledování kvality demokracie nespočívající jen v angažovaně protikorupční, ústavní, právní a humanistické bdělosti (někdy až pomatení), nýbrž i v ostraze před druhým extrémem. Brilantní analýza ale měla až dosud popisný charakter, méně důsledně kladla politicky klíčovou otázku: kdo a proč. Z tohoto pohledu se blíže nespecifikované „elity“, „liberální elity“ nebo naopak rozkouskované na média apod. jeví čím dál více jako pojem z nouze. Kdo jiný to ostatně mohl dovést zu grunt? Vyplývá zde jako řešení něco specifičtějšího?

Závan revoluce

O dost silnější je kritický pohled na elity jako na neformálního hybatele. Zajímavější proto, že v podstatě zavání revolucí. A proto, že nabízí vysvětlení. V kostce podle něj vzdělanější a mladší velkoměstská část společnosti na Západě využívá svých schopností a pozic k tomu, aby ostatním lidem vnutila své vlastní, tradičně velkorysejší a o moderní ideologie obohacené etické normy formou vzdělání, přes média i legislativně. Tím vytváří mocenský půdorys pro politicky nejagresívnější část elit, jejichž cílem je skoncovat s národoveckou a multikulturalismu se příčící náturou nižších vrstev buď převýchovou s využitím institucí a politické korektnosti, nebo - podle nejdramatičtějšího výkladu - přímo nahrazením novou populací, tj. migranty.

Nedemokratické pilíře demokracie

Problémem tohoto – tak trochu třídního - pohledu je však to, že demokracii vyčítá její základní principy. Kapitalismus a demokracie ve smyslu právního státu neumožňují vládu někoho jiného než přirozených společenských elit. Jen ony jsou schopny vymyslet, vytvořit a administrovat své vlastní instituce, jejichž legitimita je pro většinu lidí něčím, do čeho se narodili, co v podstatě až dosud nerozporovali a jsou zvyklí se tomu podřizovat. Pravdou je i to, že základní vlastností demokratické elity je v jakékoli době určitá míra sebereprodukční humanistické ideologie. V podmínkách kritizované liberální demokracie ji, takřka jako zbraň, chrání mj. naprostá tabuizace veřejnoprávních médií a kvantitativní i kvalitativní rozměr vyšších úrovní vzdělávacího systému.

Míra ideologizace i reálná mocenská struktura systému, v němž – jinak určitě docela rádi – žijeme, začala být zřejmá teprve s jeho překvapivě slabou odpovědí na vnější ohrožení. Ukázalo se, že nás sice docela dobře uživí, ale neposkytuje bezpečí ani rovnost a zcela zjevně nesděluje pravdu. Nikdo se pak nemůže divit narativu, že lidskoprávní vymoženosti Západu jsou jakýmsi zvrhlým, cynickým a dekadentním rozmarem na účet běžných lidí. I přes tato fakta by však náměty na politické řešení měly zohlednit elitní genetický původ samotné demokracie a zřejmě neodstranitelnou větší výhodnost tohoto systému pro jednu část společnosti. Jak říkali komunisté, její „buržoaznost“.

Nejen elity…

Nevalný smysl zacílení kritiky na dědičné vady elit coby tvůrců systému podtrhuje i dynamický pohled zohledňující historii. Ten se domnívá, že poválečný projekt elit jménem sociální stát, z něhož se „liberální demokracie“ vyvinula v západní Evropě (a my jsme do něj postupně vstoupili), je souhrou systému a dějin a je významným způsobem historicky podmíněný radikálními politickými experimenty buď ve prospěch dělnické třídy, nebo rovnostářského kultu národa. U kolébky poválečné demokracie byla tedy společnost jako celek. Právě touto krvavou zkušeností lze vysvětlit, že permanentní sociální reforma, další demokratický pilíř, dnes ústí v až bezuzdný universalismus. Fašismus a rasismus, pojmy, jimiž reforma vydírá současníky, jsou historickými argumenty.

Připravit revoluci

Lidství bez pohlaví a národnosti, společenství bez rodiny a hranic, to není agenda nižších společenských tříd. Je však otázkou, jak dalece se všichni, kdo jsou na tom lépe společensky, až k tomuto „ideálu“ upínají. A zda více než reálné zájmové rozpory mezi společenskými vrstvami neřešíme vliv imunizovaných, od společnosti právně oddělených reprodukčních demokratických institucí: soudů, vysokých škol, politických neziskovek, politických stran, úředních aparátů a médií. Tyto subjekty mají dnes, vedle praktických zadání, za úkol vidět realitu jen z pohledu zachování systému a tím ji ospravedlňovat. Jejich zaměstnanci mohou mít přitom na řadu věcí mnohem kritičtější názor než jejich chlebodárci. Ale v podstatě ho nesmí veřejně projevit.

Je to teprve pár let, kdy se také u nás z politiky vytratil (už beztak dosti krotký) střet mezi levicí a pravicí. Od té doby se nepodařilo zformulovat srozumitelné dělení politické scény. Pravice pro jednoho se stala levicí pro druhého. Uznávaným orientačním měřítkem je tak aspoň establishment vs. protestní strany. Přitom stačí už jen trocha násilí a může dojít k národní revoluci s cílem zajistit bezpečnost. I ta ale potřebuje oči. Revoltovat proti střední a vyšší třídě je nesmyslné, proti „elitě“ složité a nepřesvědčivé (za elitnost před soud?). Smysl nyní i do budoucna dává jedině boj o veřejné instituce. Jejich posláním už ale nemůže být permanentní reforma ve prospěch jednotlivců, nýbrž přežití a uchování národa jako celku.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Schwarz
19:09
7.9.2018

M. Mikulec
20:59
7.9.2018

D. Stirský
10:46
7.9.2018

V. Student
8:52
7.9.2018

M. Prokop
8:55
7.9.2018

B. Rameš
9:26
7.9.2018

V. Student
10:33
7.9.2018

B. Rameš
15:06
7.9.2018

K. Janyška
8:48
7.9.2018

V. Kotas
6:55
7.9.2018

J. Jelínek
8:08
7.9.2018

I. Mertl
9:30
7.9.2018

P. Grigar
17:31
7.9.2018

J. Krásenský
3:46
7.9.2018

počet příspěvků: 15, poslední 7.9.2018 08:59









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.