19.5.2019 | Svátek má Ivo


ESEJ: Proimigrantské postoje a liberální myšlení

11.12.2015

Současná uprchlická krize vyostřila ve společnosti spor mezi částí občanů orientovanou antinacionalisticky a liberálně a mezi těmi konzervativněji laděnými, kterým koncept národního státu vyhovuje a nechtějí na současném stavu nic moc měnit. Tento spor ve své podstatě není pravo-levý, neboť mezi tradičními příznivci pravice i levice nacházíme stoupence obou protichůdných názorů.

Není ani snadné najít pro rozporná stanoviska přiléhavé označení. Sám jsem se snažil o antinacionalistickém proudu hovořit jako o levicovém liberalismu, jenže stoupence podobných názorů najdeme i mezi příznivci volného trhu, kteří by sami sebe také označili za liberály, leč za pravicové. Pravicověji orientovaní komentátoři hovoří v souvislosti s antinacionalismem a multikulturalismem o projevech neomarxismu. Je pravda, že v proimigrantských a antinacionalistických postojích se překvapivě shodují důslední liberálové (volnotržní i nevolnotržní) s lidmi marxisticky orientovanými.

Toto spojení je paradoxní jen zdánlivě, pokud si uvědomíme, co vzájemně propojuje marxismus a liberální pozice. Je to víra ve výhradně ekonomickou podmíněnost člověka. Kulturní rozdíly mezi lidmi či rozdíly mezi muži a ženami jsou nepodstatné, resp. budou brzy odstraněny, pokud odstraníme ekonomickou nerovnost a ekonomické deformace. Pod odstraněním ekonomické nerovnosti mohou jedni rozumět volný trh bez přívlastků, druzí zespolečenštění výrobních prostředků.

Zajímavé je, že poměrně často v liberální či marxistické interpretaci národnostních a náboženských konfliktů vystupuje „zlý vzadu“, tj. nějaký vůdce, který lidi svádí na scestí a bez něhož by nebylo ani nacionalismu, ani náboženského fundamentalismu. Do dějinného konceptu postaveného na neosobních ekonomických zákonitostech, tak vstupuje v určitých případech jako deus ex machina osobnost v dějinách, avšak vždy jen coby negativní persona non grata.

Pro ilustraci toho, jakým způsobem se liberálové vymezují vůči protikladnému názoru, ocitujme větu politologa Pavla Barši, která byla pronesena v souvislosti s intervencemi Západu v Libyi v průběhu arabského jara: „K realistickému argumentu se přidal i argument orientalistický, podle něhož nemá žádný smysl nastolovat v arabském světě lidská práva a občanskou svobodu, neboť ty jsou cizí islámu a mentalitě Arabů.“

Pro označení názoru, který počítá s rozdílností kultur, používá Pavel Barša výrazu orientalismus. Ačkoliv je ve volbě termínu možno cítit nádech nesouhlasu, přece jen je o něco korektnější než nálepky typu fašismus či rasismus, kterým bývají častováni i zcela seriózní kritici této podoby liberální ideologie (např. německý spisovatel Thilo Sarrazin).

Baršova věta ovšem dobře ukazuje, co kritikům liberálních a multikulturalistických pozic vadí. Nejde o to, zda má smysl nastolovat v arabském světě lidská a občanská práva. Žádný odpůrce multikulturalismu by nemohl nic namítat proti tomu, aby si Arabové ve svých zemích sami nastolili lidská práva, liberální demokracii atd. Bude mít však velmi rezervovaný postoj k tomu, aby se něco takového nastolovalo zvenčí. A to je kámen úrazu a důvod, pro který liberalismus vždy nakonec nebezpečně sklouzává do intervencionistických pozic. Ačkoliv liberálové zpravidla kritizují kolonialismus, ve skutečnosti jejich myšlení vyrůstá ze stejného kořene: domnělého civilizačního poslání Západu.

Odpůrci multikulturalismu, pro něž Barša razí škatulku orientalismus, by se vůči liberální pozici vymezili spíše takto: Liberální demokracie je kulturně a historicky podmíněným jevem. Není ani univerzálním nadčasovým modelem, ani teleologicky uchopitelným cílem dějin. Demokracie funguje ve společnostech, které jsou na ni kulturně a institucionálně připraveny. Kde tomu tak není, tam opakovaně selhává. Liberálové uvažují, jako by lidská bytost již svou podstatou či přirozeností byla stvořena pro liberální demokracii. K tomu nelze než dodat oportunní protiargument: Pokud by tomu tak bylo, pak by demokracie byla všude! Ovšemže neplatí, že by některá společenství byla svým mentálním založením odsouzena k tomu nevytvořit demokracii nikdy. Tuto představu si možná liberálové do argumentace svých odpůrců promítají. K jejímu vytvoření je však třeba nastolit určité podmínky (o jejichž povaze se spíše domýšlíme, než bychom je bezpečně znali), přičemž jejich vytvoření vyžaduje čas.

K tomu, abychom napravili liberální fantazírování, které nás žene do dobrodružných a utopických projektů, je třeba zdůraznit několik základních argumentů proti zamlčeným premisám liberálního myšlení: 1) Člověk je kulturně podmíněná bytost, neexistuje člověk před kulturou. 2) Neexistuje žádná zákonitá tendence dějin ke stále větší demokracii a svobodě, existují nanejvýš dočasné vývojové trendy jedním, či druhým směrem. 3) I liberalismus je jen kulturně a historicky podmíněným projektem; už jeho srozumitelnost je závislá na specifických podmínkách. Je to sice koncept svými nároky univerzalistický, nikoliv však univerzálně pravdivý.

Neblahým projevem liberálního myšlení dneška je určitý druh sebepopírání. Mnozí pozorovatelé si už povšimli, že liberální boj proti rasismu (někdy až obsesivní), je zřejmě spojen se skrývaným pocitem vlastní nadřazenosti. Jinak by totiž byl těžko vysvětlitelný nepomíjející paternalismus vůči etnickým i jiným menšinám. Jak v této souvislosti poznamenal americký černošský profesor Shelby Steele: liberální běloši „si musí pokaždé představit černochy mimo rámec osobní zodpovědnosti“. Přimknutí se k liberální ideologii, která popírá kulturní rozdíly ve prospěch představy o stejnorodosti lidských bytostí, umožňuje člověku cítit se nadřazeným i tehdy, když už mu tuto nadřazenost nedopřává národ, rasa, ani civilizace. Logickým důsledkem takové myšlenkové konstelace je nenávist k vlastnímu národu a paternalismus vůči cizincům, které tak blahosklonně chráníme „sami před sebou“.

Liberálové si následkem toho promítají do cizinců své vlastní představy. Imigrační vlnu chápou jako sebepotvrzující: „Všichni na světě touží po naší liberální demokracii.“ Zatímco do příslušníků vlastního národa si promítají xenofobii a fašismus. Z toho pak plynou zvolání typu: „Jak je možné, že syrští uprchlíci jsou mnohem většími nositeli evropských hodnot, než většina českých diskutujících na internetu?“

Lékem na toto bláznovství je uvědomit si, že požadavek na rovnoprávnost kultur by se měl uplatnit i ve vztahu k liberalismu a lidským právům. Liberalismus nestojí nad kulturami, je jen partikulárním projektem, který sdílí menší část lidstva. Lidská práva nepředstavují univerzální etický kodex. V podobě svého stávajícího zdůvodnění jsou napříč kulturami nekomunikovatelná, což se i opakovaně ukázalo. Navíc v reálné politice fungují lidská práva jako mocenský nástroj USA a dalších zemí Západu, neboť slouží k systematické a selektivní delegitimizaci nepohodlných vlád. Není ničím neobvyklým, že Západ vyvíjí na vládu některé země soustavný tlak přes lidská práva a zároveň podporuje emigrantské opoziční organizace, které organizují ve své vlasti teroristické útoky. Je při tom úplně lhostejné, jsou-li cíle takové opozice vyloženě nedemokratické.

Druhým hříchem liberálního myšlení (vedle ignorování kulturní podmíněnosti vlastní pozice) je nedostatek smyslu pro reálnou politiku. Pro řadu společností je přední otázkou vyřešení hobbesovského dilematu, což lze vyjádřit lakonickou větou: „Diktatura je lepší než občanská válka.“ Představovat si, že svržení totality automaticky nastolí demokracii, je naivní. Z hlediska mocenské politiky stojí každá intervence před zásadní otázkou: Pokud intervent podpoří slabší stranu, bude ji muset v případě vítězství i nadále držet u moci svojí vojenskou silou; je proto otázka, zda není lepším řešením situace, získá-li vládu prostě ten, kdo je v místním mocenském boji schopen vyhrát.

Soudím, že nedostatek smyslu pro reálnou politiku kořeny v představě některých liberálů, že jakékoliv násilí je ze své podstaty nelegitimní. Zapomínají, že kultura nenásilí je výsledkem staletí trvajícího dějinného procesu, který vyústil v tzv. státní monopol na násilí. Nenásilí v mezilidských vztazích je výsledkem toho, že stát zakročuje proti násilníkům. Z extrémně liberálních pozic je však nakonec stát chápán jako původce násilí a zla, což pak vede k anarchistickým požadavkům na to, aby byl stát pro svou násilnou povahu zrušen. K jaké úžasné svobodě a míru by to vedlo, nám ukazují ty regiony, kde se státní moc rozpadla.

Aniž bych chtěl popírat pozitivní historickou úlohu liberálního myšlení, považuji za zřejmé, že v současné krizi sehrává roli kontraproduktivní. Na aktuální výzvy se snaží aplikovat šablonovité recepty. Čím více je zjevné, že tyto recepty nefungují a že s nimi podstatná část veřejnosti nesouhlasí, tím více roste hněv, tím více se lpí na doslovné interpretaci liberálních dogmat, tím více se mluví o liberálních hodnotách. Tyto hodnoty však plní jen roli jakéhosi fetiše, přičemž jednotliviny, jako „euro“ a „schengenský prostor“, mají v hierarchii stejně důležitou pozici jako pojmy nejobecnější, např. „demokracie“. V této situaci se stává stále důležitější víra, že liberální hodnoty odpovídají věčnému duchu dějin a že se jaksi uskuteční samy od sebe bez našeho úsilí.



Diskuse


D. Polanský
19:51
11.12.2015

K. Křivan
17:01
11.12.2015

M. Prokop
15:04
11.12.2015

A. Reček
8:46
11.12.2015

P. Lenc
9:01
11.12.2015

S. Stoklásek
10:05
11.12.2015

I. Schlägel
11:27
11.12.2015

J. Hejmala
12:43
11.12.2015

J. Brunner
18:15
11.12.2015

K. Křivan
17:12
11.12.2015

M. Prokop
15:05
11.12.2015

počet příspěvků: 12, poslední 11.12.2015 07:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.