17.2.2019 | Svátek má Miloslava


ESEJ: Postmoderna, new reality a Dovolená v Protektorátu

18.8.2015

„Pokud jste si mysleli, že reality show dosáhla hranice představivosti a dobrého vkusu, tak Česká republika otevřela zcela nové hranice.“ Tak zní druhá věta článku v The New York Times s názvem Czech TV Makes Game of Nazi Era, ČT dělá hru z nacistické éry, který vyšel dne 8. června 2015. Text pojednával o pořadu České televize Dovolená v Protektorátu.

Připomeňme, o co šlo: Televize vyslala sedmičlennou rodinu Dočekalových-Lustykových z Doks na dva měsíce do Beskyd. Ve vísce Staré Hamry si její členové měli vyzkoušet, jaké to asi bylo žít za Protektorátu. Ohrožovali je herci-gestapáci, jídlo dostávali jakoby na příděl a kolem sebe měli údajné kolaboranty.

O osmidílném seriálu záhy velmi kriticky psala a vysílala i další média: Süddeutsche Zeitung, The Telegraph, The Guadian, spiegel.de, Focus, FAZ nebo televizní stanice ABC a NBC v USA atd.. Izraelský deník The Times of Israel, který reagoval na SDZ, byl koncem května asi nejtvrdší a napsal: „Co by mohlo být zábavného na sledování lidí zastrašených (hranými) německými vojáky a nacistickými informátory... naštěstí pro rodinu s nimi nebude zacházeno jako s 82 309 Židy, kteří žili v Protektorátu... kteří byli nacisty deportováni do koncentračních a vyhlazovacích táborů nebo byli zabiti kolaboranty z Československa či jiných zemí.“ List ještě připomíná, že celkem během šoa zemřelo asi 71 tisíc Židů, kteří v Protektorátu žili. Izraelský deník citoval i jednoho z kritiků, který napsal: „Lidé vědí, co se dělo a jak to bylo zlé. Co budou dělat dál? Big Brother z Osvětimi?“

Nápad nechat cestovat rodinu v dávných časech není náš: i další televize, například britské, nechaly cestovat rodiny do edwardiánské a viktoriánské doby, na venkovský statek v 19. století nebo se snažily přiblížit život středostavovské rodiny v roce 1940 v Londýně za bombardování a žádný skandál to nevyvolalo. Nebezpečná otázka proto zní: Proč tomu bylo s naším seriálem jinak?

Jednoduchá odpověď zní: Protože výlet České televize do minulosti se týkal doby ne tak příliš vzdálené, která ještě u řady žijících lidí vyvolává bolestivé vzpomínky po celém světě: nacismus jako první ideologie přišla s technicky propracovaným vyhlazováním rasově odlišných skupin obyvatelstva.

Složitější odpověď je však třeba hledat ve filozofii.

V posledních pár letech dochází pozvolna nejvíc v USA a dnes i v Německu a jinde k odklonu od postmoderny k tzv. new reality (viz Manifesto del nuovo) a tento posun v myšlení je možné registrovat nejen na univerzitách a odborných seminářích, ale i v médiích. Při troše zjednodušení si snad můžeme dovolit říci, že postmoderna, která odvrhla skutečnost (pravdu) a nahradila ji interpretací, je v poslední době považována za příčinu mnoha zel v politice i médiích, které od sedmdesátých let minulého století Lyotardovy, Derridovy a Foucaultovy myšlenkové konstrukce zbanalizovala ve známé: každý má pravdu, pravda je banální a všechny interpretace jsou si rovny. New reality naopak zase tvrdí, že skutečnost (pravda) existuje a že se musíme snažit k ní přibližovat, přesně ji pojmenovat, a proto podobné hrátky na skutečnost (pravdu) zatracuje a odvrací se od nich.

Maurizio Ferraris ve výše zmíněném manifestu píše: „Pro mě návrat k realismu nemá význam nějakého směšného filozofického monopolu si dělat nárok na reálno, což by v důsledku třeba znamenalo si privatizovat vodu. Ale spíše jde o to trvat na tom, že voda není sociální konstrukt..., protože všechny filozofie, které jsou hodny tohoto jména, se musí měřit realitou, jinak jde o neplatnou hru, protože každá dekonstrukce bez rekonstrukce je neodpovědná.“

Jinými slovy postmoderna nastolila následující dogmata. Zaprvé: veškerá realita je společenskou konstrukcí a je nekonečně manipulovatelná, a proto pravda je nepotřebný termín. Zadruhé: solidarita je důležitější než objektivita.

Jenže reálná potřeba, reálný život a reální mrtví, které nelze redukovat nějakou interpretací na abstraktní hypotézy, stvrzují svá práva a potvrzují přesvědčení, že realismus nemá jen vliv na výsledek, ale také na etiku a politiku. Jinak by platilo, že žádná fakta neexistují, všechno jsou jen interpretace, protože skutečný svět končí a stala se z něj pohádka nebo hra. A přesně podle tohoto hesla se chovala média a tak se zrodil mediální populismus, systém, v kterém každý může věřit čemukoliv. Ve zprávách a talkshow či dokushow, která ovládly původně převážně televize, systematicky podporovala představu, že neexistují žádná fakta, jenom interpretace, jenže to je bohužel skutečnost, žádná interpretace, která ukazuje jen na jedno: Důvody silnějšího jsou vždycky ty lepší.

Postmoderna tedy ustupuje ze scény ne proto, že filozoficky a ideologicky nedosáhla, co chtěla, ale přesně z opačných důvodů, protože cíle naplnila. To, o čem postmoderna toužila, populisté uskutečnili. „A teprve při tomto přechodu od snu ke skutečnosti jsme pochopili, o co jde. Došlo nám, že populisté v médiích nám vnutili představu, že takhle zbanalizovaná postmoderna představuje systém, který nemá alternativu,“ napsal Ferraris. A na tuto chybnou interpretaci upozorňují i sociologové, když ekonomové hovoří o dlouhodobé krizi ekonomiky, která nakonec vždy pomine. Ve skutečnosti podle nich prožíváme ale změnu celého ekonomického systému, jako byla průmyslová revoluce, v které buď obstojíme, nebo se zcela marginalizujeme. Alternativa tedy existuje a my ji odmítáme vidět.

Jenže původně tomu bylo jinak. Když Jean-Francois Lyotard vyslovil v knize La condition postmoderne větu „Všechno, co je uznávané, třeba od včerejška, má být předmětem podezření,“chtěl protestovat proti tomu, že zdánlivě neutrální a objektivní věda se dává do služeb různých ideologií, takže z původní polemiky se zneužitou vědou, která inkarnovala v ideologii, se stal univerzální světový názor. Jinými slovy: Z útoku na zneužitou pravdu různými ideologiemi se stal útok na samu skutečnost (pravdu). Z postmoderny se stal životní program, který nás zásadním způsobem ohrožuje, jakmile stojíme před nutností cokoliv vážně veřejně řešit či jasně pojmenovat. Ve veřejném prostoru kvůli tomu chybí normativní jazyk, na kterém by se všechny strany shodly a který by umožňoval domluvu. Veřejný prostor ovládla medialita: nekonečný proud informací, polopravd, výmyslů, lží a lechtivých historek, účelových interpretací a spikleneckých teorií, který způsobil zmatek v pojmech. Takový stav nedovoluje domluvu, zvlášť za situace, kdy někteří lidé zapomněli na to, že něco se dovědět, vytvořit si názor, je práce, která potřebuje soustředění a čas konfrontovat informace z více zdrojů, se zkušeností vlastní a věrohodných odborníků a hledají jen to, co a priori potvrzuje jejich názor.

Důsledkem tohoto stavu veřejného prostoru jsou i myšlenky, které se objevily v nedávné americké debatě, v níž bylo možné číst tezi, že z komiků se stali v naší civilizaci poslední skuteční kritici. Podobně v Německu kulturní vědec Dietz Berling před pěti lety zveřejnil studii, v níž vyslovil tezi, že epocha intelektuálů skončila v roce 2001. A poslední aktuální vydání časopisu Kursbuch, který založil německý intelektuál Hans Magnus Enzensberger, přineslo diagnózu pádu intelektuálů. A konec konců i švýcarský historik Caspar Hirschi hovořil nedávno o absolutní politické a společenské irelevanci a bezmocnosti otevřené kritiky a pokusil se hledat důvody.

Podle něj za tuto marginalizaci intelektuálů do značné míry mohou nejen masová média, ale převážně internet. Internetové sociální sítě změnily arénu boje o pozornost a učinily ji zcela nepřehlednou. V souboji s internetem, který způsobil zásadní a radikální strukturální změnu, klasická média prohrávají a nemají skoro šanci si udržet čtenáře, posluchače či diváka. Proto se - podle něj - již u internetu nejedná o konzum jako u starých médií, ale hovoří se o používání. Rozdíl mezi těmito pojmy je zásadní: Tíha důkazů se díky této změně kompletně změnila. Konzument zaplatil dřív, než ho médium zklamalo. Uživatel většinou neplatí vůbec a vybírá si portály, které ho nezklamou, které jen potvrzují jeho předsudky. Tento rozdíl mění nejen kritický veřejný rozhovor, ale v principu vše, a vede přímo ke komedii, kterou zažíváme. Absurdní je současně i reakce tradičních médií: místo, aby se snažila na sebe upozornit odlišností a přitáhnout čtenáře a posluchače tím, že budou důkladnější a přesnější, snaží se vehementně přizpůsobit zbanalizovanému a zjednodušenému vkusu většiny, mění se v popmédia a přibližují se bulváru. Dobrovolně se marginalizují, protože si zvolila tu nejsnazší cestu. Podle profesora Bernharda Pörksena z Tübingenu: Zvyšují poptávku po skandálech, ale současně i obecné rozhořčení nad médii.

Proti důsledkům této komedie, která vedla k mylné představě, že hlavními kritiky v postmoderní společnosti jsou komici, se v posledních době ostře ohradila v New Republic Elizabeth Stoker Bruenig, když napsala: „Komedianti jsou veselí, ale nejsou intelektuálové. Tečka. Komedie není nakonec nic jiného než zábava, a proto ti nejlepší jako třeba Jon Stewart se musí podřídit zákonům zábavy.“ Jejich úkolem je vzbudit u diváků smích, přitáhnout je k obrazovce a tím zvyšovat poslechovost stanice, tedy příjmy z reklamy. Jenže tohle vše, dle autorky, ve výsledku znamená potvrzovat morální a politické předsudky diváků. Dělat z politiků klauny neznamená činit nějakou subverzivní činnost, ale jen potvrzovat mínění většiny. Rozhodně tedy nejde o pěstování kritického myšlení. Showmaster a komediant zůstanou vždy jen tím, čím jsou.

Důsledkem této debaty je mimo jiné zřejmě i soumrak postmoderny a nástup new reality a na ni navazující diskuse o proměně mediální krajiny. Někteří intelektuálové i pracovníci médií si uvědomili, že dále naříkat nemá cenu, a rozhodli se zkusit něco nového.

Česká republika se seriálem Dovolená v Protektorátu přišla akorát v době, kdy se naše civilizace začala k tomuto druhu zábavy obracet zády a nejvíc to je vidět na proměně původně komických pořadů (Late - Night - Comedy) třeba Johna Olivera (což je americký komik anglického původu), když měl pořad o korupčním jednání funkcionářů FIFA: pracoval na něj již tým investigativců a on jen trochu jiným jazykem přinášel místo gagů překvapivá fakta. V Německu se o něco podobného snaží pořady Maxe Uthoffa a Clause von Wagnera, viz Satire-show Die Anstalt na ZDF. Dne 18. 6. 2015 zase startoval nový seriál Spiegel Geschichte na Sky, který zpracovává autentické deníky vojáků z první světové války. První díl se jmenuje Abgrund.

Item: Zvláště veřejnoprávní televize přestávají pracovat s potvrzováním mainstreamových stanovisek, aby zvyšovaly kvóty, a snaží se nabízet sofistikovanější zábavu, která více odpovídá rozporuplné skutečnosti. Proto výkonný ředitel dánského veřejnoprávního rozhlasu Ulrik Haagerup vydal knihu s názvem Construktive News, která přináší návod, jak by řádné zpravodajství mělo vypadat.

Naše civilizace po rozlučce s postmodernou začíná být zřejmě všemi hrátkami (reality show či doku show) již přesycena a cítí ve ztrátě víry ve skutečnost ohrožení: proto se snaží naše myšlení nějak změnit či snad upřesnit. Nové pořady ukazují jasně jedním směrem: opouštějí bezbřehé hry a víru v nekonečné množství stejně hodnotných interpretací a snaží se o návrat příběhu, protože právě vyprávěním se předávají zkušenosti a rady. Díky tomu zase dostává narativ svůj epický rozměr: má morální či hodnotovou dimenzi.

O tom již ale kdysi hovořil prezident Václav Havel, když apeloval na princip osobního ručení. Tehdy řekl: „Pravda není jen volně přenosnou informací, ale životním postojem, závazkem a nárokem. Tím se vlastně stává rozhodující společenskou veličinou konkrétní a jedinečná lidská bytost a její transcendentálně zakotvená odpovědnost. Tedy přesně to, co by měla ctít a oč by se měla opírat celá moderní civilizace, nechce-li dopadnout špatně.“

Jenže postmoderna všem velkým slovům, jako je pravda, objektivita, rovnost, ale i sex, přimalovala uvozovky, protože se domnívala, že právě velké příběhy moderny stály v základu každého dogmatu. Filozofie tehdy učinila sama se sebou něco podobného, napsal Ferraris, jako učinil Duchamp, když přimaloval Moně Lise vousy. Nyní snad nastal zase konečně čas, kdy bychom měli začít věřit slovům bez uvozovek, rozloučit se s mylnými slogany, že komediant je větší filozof než Schopenhauer, a zahlédnout Monu Lisu v původní kráse.

(Napsáno pro Salon Práva)

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel



Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun
Kde doma tečou peníze? 5 tipů, které vám ušetří tisíce korun

Proč u vás doma nefungují všechny univerzální rady, jak ušetřit? Protože každá rodina funguje jinak! Zaměřte se na to, co opravdu potřebujete, a podle toho postupně utáhněte kohoutek na správném místě. V rozpočtu se pak najde i pár stovek navíc.

Diskuse


J. Škodák
20:24
21.8.2015

J. Kraus
10:13
18.8.2015

počet příspěvků: 2, poslední 21.8.2015 08:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.