Článek Jiřího Peheho Globalizace teprve začíná, uveřejněný v Právu 4. října 2018, je demonstrací lesku i bídy ideologie multikulturalismu a levicového liberalismu. Je třeba říci, že autor projevuje schopnost kritického myšlení, ale při nedostatku argumentační racionality ani to nemůže zabránit logickým lapsům. Co ovšem čtenáře zklame, je osobně dehonestující skutečnost, že p. Pehe občas neváhá sáhnout ani k argumentačním faulům. To nemohou zastřít ani kvazilogické konstrukce argumentů, ani kultivovaný styl akademického vyjadřování. O co tedy jde?

Typickým argumentačním faulem je autorovo tvrzení, kterým podsouvá konzervativním myslitelům úsilí o zvrácení ženské, resp. menšinové emancipace. Autor dobře ví, že něco takového by bylo v rozporu s demokratickými i konzervativními hodnotami, a tímto nepodloženým tvrzením prezentuje zastánce konzervativním postojů jako reakční společenské síly, z nichž navíc dělá úplné hlupáky. Jeho přístup zastírá fakt, že konzervativci nekritizují ženskou emancipaci jako takovou, ale snahy vydávat za ni aféry typu „MeToo“, které jejich absurdní důsledky usvědčují z fantasmagorie. Stejně tak konzervativec nesní o omezení práv menšin, jak tvrdí Pehe. 

Konzervativní názor jen odhaluje podvodné manipulace levicových liberálů s veřejným míněním. I když o tom konkrétně Pehe nehovoří, lze jako příklad uvést úsilí levicových liberálů vnutit společnosti představu homosexuality jako svébytného společenského standardu lidského chování a zamlčují, že homosexualita je fakticky vrozenou, intrauterinně vznikající poruchu sexuální orientace jedince, a je tedy chováním biologicky nestandardním. Že o poruchu opravdu jde, potvrzuje mimo jiné skutečnost, že homosexuální jedinci spolu nemohou vytvářet potomstvo plodící páry (tedy přirozeným způsobem). Právě toto je jeden z biologických mechanismů, jímž příroda nejen homosexuály, ale i nositele řady dalších vývojových poruch vyřazuje z reprodukce. Neschopnost jedince předat své geny další generaci je nesporný důkaz že homosexualita stejně jako třeba neplodnost poruchou opravdu je. Dokazuje to i fakt, že v každé populaci lze vyčíslit konkrétní počet reprodukce neschopných párů, po jehož dosažení by její reprodukční potenciál pro přežití již nestačil a taková populace by nevyhnutelně vyhynula. 

Konzervativní názor není o diskriminaci homosexuální menšiny, jak to konzervativcům levicoví liberálové nezřídka podsouvají, ale jen varuje před důsledky snah činit z homosexuality jako biologické poruchy společensky přijatelný standard. Nevyhnutelně to přináší s sebou nezodpověditelnou otázku, proč právě z této poruchy ano a z jiných poruch nikoli, která vede k utahující se spirále absurdních požadavků. První požadavky učinit ze společenského standardu sexuální vztah dospělého a dítěte, tedy jednání dle zákona trestné, se již objevují. Stejný požadavek se dokonce už objevil pro vztah člověka a zvířete. Byl neúspěšný, zatím.

Levicový liberál Pehe fauluje i ve snaze verbálně znevěrohodnit konzervativní postoje, když nazývá důraz na některé bazální civilizační hodnoty (rodina, vlast, národ aj.) „tradicionalistickým třeštěním“. Dobře ví, jak významnou roli hraje v identitě lidských společenství právě vnímání některých tradičních hodnot. Jde o výraz jakoby vystřižený z propagandistických komentářů komunistické totality, kdy marxismus jako její ideologie potlačoval vše národní a fanaticky hlásal proletářský internacionalismus. Pehe jen rozšiřuje požadavek internacionalismu z proletariátu na celou společnost. Jeho výraz „třeštění“ označuje stav mysli, zmatené fanatickým, tedy iracionálním vyznavačstvím nějakých paradigmat či ideologií a neschopné kritického myšlení. Pehe zde sám sebe usvědčuje, pod jak silným vlivem neomarxismu se nachází.

Autor má pravdu, že ačkoli se francouzská revoluce utopila v krvi, její ideály přetrvaly. Správně chápe, že příčinou může být jen jejich životaschopnost. Pan Pehe ovšem přehlédl, že totéž je možné říci také o životaschopnosti ideálů nacismu, které Hitler koncipoval ve své představě lidské civilizace v trvalém a přirozeně legitimním boji jednotlivých kultur či civilizací (které ztotožnil s rasami) o omezené zdroje planety. Židy nenáviděl právě proto, že judaismus takovou představu vyvrací a v historicky originálním spojení víry a přirozené mravnosti odmítá i právo silnějšího jako legitimní atribut mezilidských vztahů. Pehe opomíná poctivě reflektovat realitu dnešního světa, kde Hitlerem postulovaná násilná paradigmata nacismu až neuvěřitelně konzistentně korespondují s násilnými paradigmaty totalitních režimů komunistických, nacionalistických i těch založených na autentickém islámu (to je ten, který Mohamed postuluje v jeho svatých textech). Každodenní informace o zákeřném vraždění lidí sebevražednými atentátníky v dnešních muslimských zemích dokazují, že ani dnes žitý islám nezůstává ohledně násilí nijak pozadu.

Realita je taková, že dnes vyznává ve světě paradigmata politického, rasového, náboženského či nacionalistického násilí nejméně stejně, ale spíše více lidí, než kolik jich vyznává nenásilné hodnoty, z nichž vzešla judaisticko-křesťanská civilizace. Když pak do tohoto světa přirozený vývoj vnáší atributy globalizace, má konfrontace násilného a nenásilného vidění světa zcela konkrétní a dosti dramatické důsledky. Ty ovšem nejsou předmětem autorova zájmu, což jej usvědčuje z pokrytectví.

Pehe píše, že je nutné politiku i společenské poměry obecně přizpůsobovat dopadům nových technologií a vědeckých objevů na fungování hospodářství i společenské komunikace. Zde je jasně vidět Peheho sklon k neomarxistickým představám společenského i sociálního inženýrství, když píše, že „... je nutné přizpůsobovat politiku i společenské poměry“. Marx i Lenin by nad těmito slovy zajásali. Pan Pehe ale již neuvažuje o tom, jaké celosvětové dopady mají ony nové technologie a objevy na společnost i ekonomiku, ocitnou-li se v rukou lidí vyznávajících některý mnoha druhů násilí. Jsou mimochodem právě ony nové technologie, které dnes výrazně usnadňují teroristické aktivity a umožňují jejich pachatelům dlouho unikat spravedlnosti.

Národní stát, ale nikoli nevyhnutelně patriarchální, zato však nevyhnutelně heterosexuální rodina se staly základními stavebními kameny industriální společnosti. Kam by zavedla tyto společnosti reprodukčně nefunkční rodina homosexuální, není těžké domyslet. Přírodní zákony platí i pro člověka. Je pravda, že vývoj společnosti vedl k ke vzniku veřejného prostoru, médií, občanské společnosti, politického stranictví a ideologie. Ale jen některé z nich položily základy moderní demokracie. Jiné, třeba nacismus či z marxismu odvozený komunismus, působily na demokratickou společnost dramaticky zničujícím způsobem. Stejně jako p. Pehe hlásali marxisté potřebu aktivně měnit společnost, ti mírnější přehlíželi nevyhnutelně se formující průvodní násilí, ti radikálnější pak násilí sami aktivně užívali a jeho užití i „vědecky zdůvodnili“. Levičáky dodnes uctívaný Lenin tvrdil, že teror je legitimním projevem společenské očisty.

Pehe má pravdu, že dnes jsou mnohé společenské hodnoty a instituty v krizi. Abychom však mohli poctivě dovodit, co je toho příčinou, je potřeba si především uvědomit, jak neuvěřitelně korespondují atributy globalizace, přinejmenším tak, jak ji chápe pan Pehe, s marxistickou fantasmagorickou vizí beztřídní společnosti. Reakce západního intelektuálního mainstreamu na tuto skutečnost je v zásadě dvojí. Větší, neomarxistickými fikcemi indoktrinovaná část tvrdí, že jen levicový světový názor s drtivou a stále rostoucí převahou solidarity nad zásluhovostí je slučitelný s obecnou představou mravnosti, a že je třeba společnost přizpůsobit nezávisle na naší vůli probíhající globalizaci a možná rizika buď přehlíží, nebo je bagatelizuje. Zamlčuje, že aby globalizovaný svět fungoval, je opravdu nezbytná de Chardinem postulovaná komplexizace, která se přednostně musí týkat inteligence, tedy kritického myšlení. 

Přijetí živelné komplexizace totiž předpokládá akceptování nezbytného omezení názorové různosti, nevyhnutelně následované mocenským omezením legitimity oponentních názorů, které do požadované komplexnosti nezapadají. Druhá, menší část západních intelektuálů se vyznačuje hodnotovou integritou konzervativního myšlení, která je včas varuje před možnými riziky vývoje společnosti. Proto si konzervativně zaměření lidí stále více uvědomují potřebu dát globalizaci nějaký bezpečnostní rámec. Lidská inteligence a myšlení jsou bezesporu interaktivní a čím komplexnější jsou, tím více na sobě jejich prvky vzájemně závisejí a tím větší uniformitu jak názorů, tak vzorců chování v zájmu fungování systému vyžadují. Odpovídá to přesně i přírodním zákonům, kdy velká společenství jedinců mohou přežít jen tehdy, jednají-li všichni jeho členové ve stejné situaci stejně. Právě tak fungují feromony u hmyzu a jedinec, který na ně není schopen standardně reagovat, společenství oslabuje, stává se hrozbou, a je proto ihned fyzicky eliminován. Právě v tomto duchu byl postulován marxismus s vytvořením kontrolovaných pracovních armád, s odstraněním institutu rodiny jako výsostného symbolu soukromí. Jedinci s odlišným názorem a chováním představují pro beztřídní, rozuměj ideově a hodnotově globalizovanou společnost, jednoznačnou hrozbu a musejí eliminováni.

Je velmi zajímavé, jak dokonale koresponduje tato marxistická představa s postulovaným světem podle Hitlera. Dnešní neomarxismus dosadil do původních Marxových představ právě globalizaci, což názorně předvádí p. Pehe.

Také autorova zmínka o představě kvantových vlastností hmoty je v dané souvislosti argumentačním faulem. Předně společnost žije a komunikuje v reálném čase a prostoru, kde příčina předchází následku a nikoli ve světě kvantovém, kde tomu tak být nemusí. Lidský mozek nemá schopnosti elementárních částic, aby mohl komunikovat mimo prostor a čas. Zda to někdy pomocí umělé inteligence zvládne, je otazné a pro zde diskutovaný problém naprosto irelevantní.

Snahy o restauraci životem prověřených (Marx by řekl „praxí osvědčených“, neboť praxe podle něho kritériem pravdy) forem lidské organizace a komunikace jsou naprosto legitimní, ale je pravdou, že těžko mohou být neměnnou platformou pro budoucnost civilizace. Rozhodně však mohou být právě tím orientačním bodem v lidských dějinách, kam je možné se bezpečně vrátit z fantasmagoriemi dlážděné cesty levicového populismu, aby bylo možno bez tlaku akutního ohrožení promyslet další budoucnost našeho druhu. Bezobsažné Peheho fráze, resp. hesla typu „co bylo jednou překonáno, se už nedá produktivně použít znovu“ jsou typickým znakem argumentační nouze a vymezují hranice kritického myšlení autora. Ten může zajisté tvrdit, že historicky utrpěly porážky či zanikly nejčastěji ty společnosti, které se „spodním vodám“ vývoje směrem k vyšší komplexitě nedokázaly přizpůsobit. O stejných událostech je ovšem možné stejně legitimně tvrdit, že tyto kultury zanikly proto, že až příliš pozdě identifikovaly aktuální rizika, která je ohrožovala, a příliš pozdě začaly hodnoty, ze kterých jejich civilizace vzešla, bránit.

Plytkost autorových tvrzení je z článku zřejmá. Pokud dojde k výraznému vzestupu muslimské populace světa a vyznavači autentického islámu získají v Evropě rozhodující vliv, logicky přežijí jen ti, kteří se dokáží včas přizpůsobit „vyšší komplexitě“ v podání paradigmat pouštního lupiče ze 7. století po Kr., který autentický islám a jeho hodnoty koncipoval. Tedy ti, kteří rezignují na občanské svobody, přijmou paradigmata bezvýhradné poslušnosti, násilí a diskriminace k ženám i jinověrcům atd. Je na místě nechat takovou to formu globalizace bez odporu proběhnout nebo je třeba jí energicky a hlavně včas čelit? Pan Pehe v tom má evidentně jasno, když fatalisticky tvrdí, že přirozený vývoj již zvrátit nelze.

Zajímavým selháním autorova kritického myšlení je také v textu nápadné opovržení, s nímž označuje hodnotovou integritu konzervativců jako „blouznění“, ale sám si ani v nejmenším není vědom vlastního „blouznění“ o globalizované společnosti. Vědecko-technický vývoj má mnoho pozitivních důsledků, ale má též důsledky negativní. Hlavním racionálním kritériem by měl být soulad vývoje technické civilizace s biologicky determinovanými atributy lidského druhu. Je jistě dobré, že se ženy mohou dnes realizovat v mnoha profesích, ale to platí jen do té míry, než by to mělo zasáhnout biologické atributy rodiny, protože bez nich lidský druh (ale ani žádný jiný) nemůže přežít. Neomarxisté jako p. Pehe nemluví o tom, že zánik rodiny jako tradičního svazku muže a ženy nastolí otázku, jaký nový institut převezme po rodině reprodukční úlohu lidského druhu, ani kdo převezme péči o potomstvo atd. Neomarxisté a nacisté měli v této věci jasno: bude to vysoko nad občanem stojící silný stát, k reprodukci budou určena specializovaná centra, stejně tak i k výchově dětí. Otázka deprivace člověka jako jedince, ale i jako druhu, ani takto vychovávaných dětí neomarxisty nezajímá.

Představy pana Peheho, jakkoli jsou akademickým jazykem formulované, nevyhnutelně vedou ke globalizaci lidských vztahů, včetně emocí, k podpoře totalitního myšlení a nevyhnutelně i ke ztrátě elementárních svobod jedince. Sám Pehe evidentně cítí určitou nejistotu v důsledku nepoctivosti, která pramení z jeho myšlenkových konstrukcí, a proto si dělá alibi tímto svým tvrzením: „Snahy o restauraci starého přehledného světa budou tudíž ještě nějakou dobu pokračovat, není možné vyloučit ani výbuchy násilí či dočasný regres, ale obecně lidská civilizace, pokud se kompletně nezničí, směřuje k většímu propojení a integraci.“ Pokud tedy k autodestrukci civilizace dojde, nebude to podle něj proto, že lidé podcenili bezpečnostní rizika globalizace, ale proto, že se část lidstva rozhodla vrátit k životem prověřenému civilizačnímu modelu. Zpozdilost takovéto konstrukce není třeba ani komentovat.

To, co p. Pehe nazývá produktivním absorbováním změn, není nic jiného než tvrdá opatření ke stabilizaci věcně přirozeně nestabilního globalizovaného světa, která z logiky věci mohou být jen donucovací, tedy totalitní povahy. Člověk má přirozenou potřebu vymezovat se vůči cizímu; nenávidí se často už děti se sousedních obcí, lidé z vesnic nemají rádi nafoukance z města, sparťané už desítky let nenávidí slávisty a naopak… Stejně tak je pro lidský druh úplně přirozená nechuť a někdy i zášť vůči jiným národům. Toto sice atavistické, ale úplně přirozené, lidskou evolucí zafixované chování souvisí s pradávným instinktem přežití za situace omezených zdrojů. 

Pokrytečtí liberálové typu p. Peheho přehlížejí, k jak hojnému počtu dramatických konfliktů, válek a brutálního násilí stále znovu a znovu vede soužití různých etnik nejen v rozvojovém světě, ale i v Evropě. Reálně existující rozdíly mezi civilizačními kulturami a jejich hodnotami zcela přirozeně generují napětí mezi těmito komunitami, což nelze řešit tím, že budou lidi různých kultur ve jménu nějaké doktríny (třeba globalizace) nuceni žít spolu. Tento stav trvá už tisíce let a nic se na něm nezměnilo ani dnes. Chorobná zášť existuje mezi národy Ruské federace, kde všechny neruské národy Rusy pro jejich imperiální založení nenávidí; mezi etniky Asie (Čína, Indie, Pákistán, Indočína) i Afriky. V severní Americe stejná nenávist prakticky vyhubila civilizaci indiánů. Nenávidí se mezi sebou primitivní kmeny Amazonie úplně stejně jako Palestinci a Židé.

Pokud na tom chceme něco změnit, musíme tato fakta poctivě reflektovat. Pokrytecká společnost dělá stále stejnou chybu, když koncipuje civilizační pravidla a zákony nikoli podle toho, jací lidé od přírody opravdu jsou, ale podle toho, jací by podle té či oné civilizační doktríny lidé být měli. Nacisté chtěli svého „nadčlověka“, komunisté sovětského člověka, který může žádat cokoli, ale nechce nic, protože kdyby cokoli chtěl, už by to nebyl sovětský člověk. Pokrytečtí liberálové usilují o „vyšlechtění“ nového, názorově zcela nesvébytného, amorfního světoobčana, který bude křesťanům schvalovat jejich nenásilné hodnoty a současně bude hájit nezadatelné právo muslimů na Mohamedem nařízené násilí vůči jinověrcům jen proto, že vyplývá z jejich víry. Takový světoobčan bude pronásledovat v rámci MeToo jakýkoli náznak sexuálního podtextu v chování evropských a amerických mužů a současně bude schvalovat Mohamedovo „rozumné“ bití žen a pod hrozbou trestního postihu bude trvat na tom, že nikdo nemá právo islám pro takové chování kritizovat, neboť jest to výlučná otázka svobody náboženského vyznání a jakékoli výhrady jsou vůči vyznavačům islámu hrubě urážlivé.

Střet, který p. Pehe naznačuje, je střetem mezi totalitními silami, které prosazují nadvládu globalizované moci, jež v zájmu systému nevyhnutelně potlačuje lidské a demokratické svobody, a mezi hodnotově konzistentními konzervativními silami, které racionálně reflektují existující rizika globalizace a chtějí jim účinně a snad ještě včas čelit.