26.5.2019 | Svátek má Filip


ESEJ: O válce vážně i nevážně

19.2.2013

Válka je dnes něco, co se odehrává daleko od nás a my to můžeme sledovat leda na obrazovce z našich domovů. Představa, že by se něco takového mohlo přihodit v naší blízkosti, nám připadá stejně bizarní jako jít do lesa na houby a tam narazit na pobíhající dinosaury. Je těch necelých 70 let uplynulých od konce největšího válečného běsnění hodně nebo málo?

Nedávno jsem se pokoušel "dělat pořádek" v krabicích se starými fotografiemi a zapomenutými věcmi, jak se obvykle každému za léta nahromadí, a při tom jsem narazil na dvě staré mince. Ten starší peníz – německý desetifenik - platil v mém rodišti ještě v dubnu 1945, šest let před mým narozením, a ta druhá mince – československá koruna z roku 1957 - byla dána do oběhu šest let po mém narození a platila ještě v 80. letech, takže ji mohli mít v rukou i dnešní třicátníci. Pokud se v době její platnosti mýlím, jistě mne někdo opraví, ale o to zde ani tak nejde. Dvě mince vyražené v rozmezí několika let a jenom kolik názvů státu se zde do konce platnosti té druhé vystřídalo. Je to málo, nebo naopak mnoho let, kolik uplynulo od konce druhé světové války?

Když jsme začali chodit do školy, byla válka něco, co bylo v minulém desetiletí, což to bylo velmi blízko a my to znali z dosud čerstvých vyprávění pamětníků. Před osmi lety jsem zde v textu Osvobození jednoho města v Sudetech vylíčil ten urputný boj o Svinov (dnes městská část Ostravy na levém břehu Odry), kdy posun fronty o dvanáct kilometrů trval deset dní. Ještě dlouho po válce byl do některých okolních míst zákaz vstupu, například se nesmělo chodit do lesa Hranečník a do některých míst u Odry. Pamatuji se, jak náš soused pan Mikeska šel kolem nás cestou na okraj pole nedaleko třebovické elektrárny nasekat králíkům krmení a za chvíli táhl svůj vozík zpět a pak přijeli pyrotechnici, aby vytáhli leteckou pumu, na jejíž vyčnívající křidélka soused při sekání srpem narazil. Na zahradě stačilo rýt nebo okopávat záhon a za chvíli tu byla "hilzna", tedy nábojnice. Ty jsme jako kluci sbírali a někomu se podařilo najít i celou patronu s projektilem. Nebylo to tehdy nic mimořádného. Věděli jsme, že se tu bojovalo, že tu prošla fronta, a ještě to pro nás nebyla vzdálená minulost. Ocelové přilby, různé součásti vojenské výstroje jako přezky atd. byly běžné věci.

Před svinovským nádražím byly protiletecké kryty, které jsme jako kluci rádi prolézali. Jeden byl kratší a dva celkem dlouhé, se spoustou bočních prostor a klikatícími se chodbami. Vstupy do tohoto pro nás tajemného podzemí byly kousek od tramvajové zastávky malodráhy a pak na kraji Bílovecké ulice. Byly přístupné léta a myslím, že teprve koncem 60. let byly uzavřeny tak, aby se do nich nedalo vstoupit, a nakonec byly zasypány. K těm protileteckým krytům, kde jsme si hráli, se pojí jedna výraznější vzpomínka. Bylo to v roce 1959 o prázdninách po první třídě. Tehdy nás někdo zahnal domů, abychom se převlékli do slušnějších šatů, že budeme na nádraží vítat zahraniční delegaci. Pak jsem u nádraží s několika spolužáky stál v zástupu lidí a kolem mne na vzdálenost tak dvou metrů prošel východem etiopský císař Haile Selassie. Tak je tomu dávno. Ale zpět k "válce".

Takovým posledním dotekem války byla atmosféra několika říjnových dní roku 1962. Do historie to vše vstoupilo jako Karibská nebo také Kubánská krize. V našem věku jsme z toho moc rozumu mít nemohli a nebýt hysterických projevů některých učitelek ve škole, v paměti by z toho moc neutkvělo. Prostě jednoho dne nás plačící paní učitelka poslala uprostřed vyučování domů. Že prý bude válka a to je strašná tragédie. Výuka skončila v celé škole a stovky dětí se ubíraly domů. Nijak moc jsem nespěchal a s několika kamarády se ploužil směrem k nádraží, kde jsme ve vilové čtvrti měli dům. Rodiče byli v práci a děda, když jsem mu řekl, že podle paní učitelky bude válka a my třeba zemřeme, se velmi zlobil, cože nám to ti blbci vyprávějí za nesmysly. Žádná válka nebude, vše směřuje k dohodě. Děda měl v kuchyni takové velké rádio zabudované v dřevěné skříni se svítícími stupnicemi, Largo se jmenovalo, a pokud nebyl na zahradě, pořád něco četl a při tom poslouchal na krátkých vlnách. Hned jsem tomu uvěřil. Dědeček zažil dvě světové války a ještě dva roky po skončení té první byl až do roku 1920 jako legionář na Sibiři. Okamžitě jsem běžel tu novinu oznámit kamarádovi a jak se ta zpráva od nás donesla dál, netrvalo dlouho a naše parta byla kompletní a ten den, kdy se kvůli akutní válečné hrozbě zrušila výuka, jsme až do příchodu rodičů strávili řáděním v protileteckých krytech.

Snad ještě o prázdninách 21. srpna 1968, když jsem ráno z okna svého pokoje viděl hned za parkem desítky sovětských tanků, naposledy zavanulo něco, co by mohlo souviset s válkou.

Základní vojenská služba, z níž jsem si dva roky odkroutil na vysoké škole, kde se z nás na vojenské katedře za pomoci různých zkrachovalých plukovníků a jiných figurek vyhozených od vojenských útvarů rozhodli udělat "bigoše", se nepočítá. Jen na vysvětlenou: název bigoš pochází od bahna, v němž se také při výcviku příslušníci motostřelecké jednotky často váleli. Všichni jsme věděli, že to je totální blbost. Kdo neměl modrou knížku, musel tam chodit a trochu se ty dva roky snažit nebo alespoň snahu předstírat, aby ten rok po škole začal někde jako poddůstojník a vyhnul se tak dvouleté službě. Všechna ta noční cvičení, nepříjemná soustředění o prázdninách zpestřovaná broděním řek, cvičení na střelnicích atd. neměla pro nás s válkou nic společného, byla to jen děsná otrava a ztráta času nácvikem něčeho, co se nikdy nebude potřebovat, ba co se nikdy ani stát nemůže.

V dnešní době se pojem války, která by se nás mohla dotknout, zcela z našeho života vytratil jako něco nepatřičného a také nemožného. Jak to vlastně je? Je válka na evropské půdě v té podobě, jak se tady kdysi válčilo, opravdu vyloučena? Možná je to hloupá otázka, takže i odpověď na ni moc chytrá nejspíš nebude.

Někdo může argumentovat sjednocenou Evropou, takové zdůvodnění ale příliš věrohodně nevypadá. Možná by si to někdy někteří rádi rozdali, bohužel či spíš bohudík "nejsou lidi". Prostě nikdo už nepostaví takové armády, jaké známe v Evropě z minulosti dávné ale i z 20. století.

Příkladem šíleného evropského válečného běsnění je pětiměsíční bitva na Sommě (1916). První den ztratili Britové 60 000 mužů a zisk tří kilometrů byl zaplacen ztrátou na straně Britů a Francouzů více než 600 000 mužů a téměř půl milionu na německé straně.

"Dovedeš si představit francouzskou mládež, jak jde nadšeně bojovat za vlast?" táže se jedna postava v Kunderově románu Nesmrtelnost a nečekajíc na odpověď dodává, že "válka se už stala v Evropě nemyslitelná. Ne politicky. Antropologicky nemyslitelná. Lidé v Evropě už nejsou s to válčit." Velká kultura je prý dítě evropské perverze, kterou nazýváme historie, posedlosti jít stále dopředu v onom štafetovém běhu generací, v němž "každý překonává svého předchůdce, aby byl překonán svým následovníkem". Na stejném stadionu se tak utkávají Robespierre, Napoleon, Beethoven, Stalin, Picasso, neboť "válka a kultura, to jsou dva póly Evropy, její nebe a peklo, její sláva a hanba, ale nelze je od sebe odloučit. Až skončí jedno, skončí i druhé a jedno nemůže skončit bez druhého…"

O válce se moc nesluší mluvit. Je to takové tabu a vést o válce řeči je kacířství. Diskutovat s určitým nadhledem o tom snad ale lze.



Diskuse


počet příspěvků: 8, poslední 19.2.2013 08:17









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.