Konce a východiska

V našem městě se nalézá čtvrť Roderbruch, nepožívající valné pověsti. Nebylo tomu tak vždy; ještě před nějakými pětadvaceti lety to byla čtvrť spořádaná, dobře vybavená; nadto zdejší činže byly o něco nižší než jinde, takže zde sídlívalo i mnoho českých připrchlíků, než se zmohli na lepší. Později se Rodebruch začal měnit, až se dočista změnil. Z našinců už tam nebydlí nikdo, z ostatních slušných lidí málokdo. Čtvrti se zmocnila verbež, lhostejno jakým jazykem povykující. Německé sdělovací prostředky rády vyzdvihují příklady nevraživého postoje k cizincům, v praxi je každému ale dost jedno, jestli se násilná holota dorozumívá německy nebo jinojazyčně. Jedno mu však není, že v čase večerním je neradno vycházet před barák - ostatně ani na chodbě přede dveřmi to není bez problémů - a ve dne pokud možno jen ve společnosti kousavého vlčáka a s bombičkou slzného plynu v kapse. Ani mu není jedno, že domy i jejich interiéry jsou špinavé, počmárané, dveře vytlučené, všudy se potloukají tlupy výrostků mlátících se navzájem či svorně hledajících na kom by si mohli vyzkoušet, co zrovna viděli na videokazetě. Nene, řekne si takový slušný, byt hledající občan. Radši si stovku dvě připlatím, než bydlet v téhle špíně a ve stálém strachu, kdo mě kde přetáhne přes hlavu. Vzniká ghetto. Nikdo nechce aby vzniklo; městské úřady, oprávněně se obávájící koncentrace násilí a kriminality, se všelijak pokoušejí takovému vývoji zabránit. Marně. Ghetta nevznikají z donucení jako za rabbiho Löwa. Spíš že jedni dávají přednost klidu a čistotě, kdežto jiní jeví sklon upravovat své okolí k svému nevalnému obrazu.

I jiná ghetta vznikají. Jestli to takhle půjde dál, stane se Německo zemí samých učenců, jelikož veškeří rodičové jsou odhodláni dotřískat nějak svého potomka k maturitě, kdyby hrom na koze jezdil. Mít naopak z dítka člověka dělného je cílem pouze nemnohých, a když už, jen když to opravdu jinak ne a nejde. Příčinou není ani tak zvýšená touha po vzdělání ani chtivost kariéry; však on se dnes člověk na Západě dobře obživí, i když nezaujímá šprinclík nejvyšší. Starostlivější rodičové se především hrozí možnosti, že by jejich dítko bylo nuceno docházet na tzv. hlavní školu.

Bývali časové, že se z hlavní školy odcházívalo do počestných řemesel a prostších povolání. Dnes... i v těch řemeslech už musíš umět něco víc než brát do ruky kladívko a šroubovák. Do leckterého učebního oboru se nedostaneš, nemáš-li aspoň reálku, a mnohé rovnou vyžadují maturitu. Jenže co s těmi, jimž nebylo shůry dvakrát dáno? Třeba jednoho dne úřady uznají, že povinná školní docházka je v jistých případech zhola zbytečná; ale zatím trvá a nutí část mládeže trávit několik hodin denně v jakési počmárané, napůl zdemolované budově. Škola se jí říká spíš ze starého zvyku. Jinak je plná: brutálních part, terorizujících sebe navzájem a především menší děti. V televizi odkoukané agresivity; životní lhostejnosti a cynismu; ničitelského vandalismu, počátků narkomanských kariér; všech myslitelných forem nekázně a zmatku zabraňujících, aby se kdokoliv čemukoliv naučil. Učitelstvo, ostatně na tomto stupni rovněž vybírané nikoli z nejzdatnějších, všemu flegmaticky přihlíží nebo ani už nepřihlíží. Ráznějších prostředků k vynucení kázně se už dávno v zájmu lidumilného liberalismu samo vzdalo a ví že má co dělat s hajzlíky, na něž kárající slovo neplatí. Rovněž ví, že jeho úkolem není svěřené hajzlíky něčemu naučit, nýbrž je nějak dochovat do kýženého naplnění povinné školní docházky a poté je pøenechat osudu, jenž jim byl takto liberálně upečen. Není divu, že zodpovednější rodiče se snaží své potomstvo před ním uchránit děj se co děj.

Nezaměňujme příčinu za následek. Tato a rozličná jiná ghetta se nevytvořila proto že ti, kteří se v nich ocitli, ztratili své tradiční morální hodnoty. Ocitli se v něm, neocitnout se nemohli, protože jejich lidská kvalita na víc než na to ghetto nestačila; protože ti, kteří se mohli vykázat kvalitou vyšší, se od nich oddělili. Vykvašení všech záporných lidských vlastností, od špíny a pouliční brutality až po nezájem o vlastní budoucnost je už jem výsledkem toho oddělení. Ano; co ale teď s tím? Jak udělat z Roderbruchu zase čtvrť pořádnou, v níž bydlet by nešlo o život a o žaludek? Poslat policajty, aťhoní násilnické bandy? Přemalovat počmárané školy? Uklidit sajrajt po parcích a domovních chodbách? To všechno se jakž takž děje, ale není to nic platné. Nebo... ukázat příklad? Zřídit kluby mládeže, aby se nepotloukala po ulicích? Nabídnout jí kursy šití či amatérského hrnčířství, aby měla čím jiným naplnit volný čas než povykováním na rozích? Nečiňme si šlechetných, leč zbytečných nadějí: do kursu hrnčířství se přihlásí dvě tři zvídavé důchodkyně, ale ti, o jejichž povznesení jde, se na ně vykašlou. Poslat tedy zvlášť vybrané pastory kázat o nedělích před hospodu? Zkuste to. Byl by ovšem prostředek opačný, leč nepochybně účinný: vzít za ucho občany odstěhovavší se z ghett do dražších, ale příjemnějších končin, a znovu je tam usídlit. Jenže to by asi bylo nutno je ukovat na řetěz. Nic platno, je třeba vzít na vědomí že jisté čtvrti jsou takové jaké jsou, lepší že sotva budou, spíš horší. Vyhnout se jim obloukem, neposílat tam děti do školy, nechodit nakupovat, ani kdyby tam dávali buřty zadarmo. Že se tak propast mezi ghettem a jeho okolím jen ještě prohloubí? Asi ano. Ale ona se, víme, prohlubuje zevnitř, ne zvenčí. Zvenčí toho můžeme litovat, ale změnit nemůžeme nic. Ani tresty, ani výchovou, ani liberálním porozuměním a shovívavostí.

Protože ono nejde o chybu či omyl, jejž by bylo možno správnými prostředky napravit. Jde o vývoj, bohužel, nejspíš přirozený a nevyhnutelný. O zákonitosti, jež definoval nebožtík dědeček Darwin na rozličném živočišsstvu, jenže ony platí i pro naši společnost, neboť ani ona není nic jiného ani lepšího než kus přírody. A zákonitostem nezabráníš tím, že někde postavíš hrázku sociálních opatření či milosrdného pochopení. Můžeme chtít či nechtít, můžeme vzpomínat dědečkovské idyly, ale i nadále se bude rozvírat propast. Zahradní čtvrti budou i nadále o to příjemnější a úpravnější oč bude ghetto špinavější, brutálnější, neobyvatelnější. Kriminalita bude i nadále stoupat, morální zchátralci chátrat, až ztratí i poslední špetku slušnostních zábran. Až se už do ghett nebudou odvažovat popeláři ani pošťáci, až se rozloží a rozpadne jakákoliv místní správa, až zavřou krámy - beztak je co chvíli někdo vykrade - až i policie bude objíždět obloukem, jelikož veškeré zásahy beztak nepovedou k ničemu. Pak...

Je těžké odhadnout, co přijde za tím pak. Snad lidem jednou dojde trpělivost a postaví kolem ghett nějaký plot. Něco podobného, posloucháme-li pozorně signály doby, se zdá přicházet. Vrchu se zdá nabývat převratná idea, že nenapravitelné gaunery a příživnické chytráky není účelné ani napravovat, ani trestat, jelikož obojí ztratilo účinnost; že je nutno se jich prostě zbavit. Oddělit se od nich, nechat je, ať si žijí podle svého, ale už jen mezi sebou. Což by ve svém důsledku neznamenalo víc než dokončení současného vývoje: vytvoření dvojí společnosti. Můžeme ovšem pochybovat, je-li destruktivní a příživnický živel schopný jakoukoliv společnost vytvořit; i sotva si lze představit něco jiného než naprostý propad.

A není to ani nic nového. Od živého kmene vývoje se vždy oddělovaly slepé, suché a neplodné větve, chvíli ještě všelijak bujely, až zanikly. Západní společnost, zdá se, dospěla do stadia oddělování slepých větví. Ještě sebou škube, ještě o tom nerada slyší, ještě by chtěla nějak dojít k pohodlnému ideálu rovnosti, pohody, neměnnosti, ale své vlastní proměně nezabrání. Náš svět přejde do světa příštího ať chceme nebo ne, stejně jako dědečkovský svět přešel do našeho. Změna ještě neznamená konec, drazí proroci; a když, ne konec všeho a každého. Konce světa se rády prorokují, ale nenastávají; něco vždy obstojí a vyvíjí se dál. Pokud jde o lidskou společnost, můžeme se ptát, která její odrůda to bude. A ať se dívám po světě kudy chci, nespatřuji žádnou jinou než tu naši sice pochroumanou, sice dosti povážlivě nahnutou, sice všelijak roztřesenou a sebe samu přísně kritizující, ale přece jen dost odolně fungující společnost západní. Už proto, že v oddělení od svých slepých větví dospěla nejdál, což je také důvodem té roztřesenosti. Už proto, že je schopná se kritizovat. Samochvalné společnosti vývoje schopné nebývají.

*

No, a slovo skutkem učiněno jest. Společenské nůžky se rozvírají, až strach pohledět, když se k domácím, do běžného života špatně nebo vůbec nijak zařaditelným jedincům, přidružili i nezvaní hosté z rozpadlých a polorozpadlých zemí, o jejichž zařaditelnosti je možno si mysleti své. Nezačneme už jednou víc dbát budoucnosti vlastních dětí a dětí těch dětí, než kdekoho na povrchu zemském? Dívám se na stěnu hrdých staveb dneška… nepíše tam jakási ruka písmem ohnivým Mene, tekel, ufarsin? Běda pošetilcům! Běda těm, kdož se pošetilými nechávají vést!

KONEC

Hannover, 19. listopadu 2017