Propast se rozevírá

Ano: hojností finanèních prostředků a volného času se změnila západní společnost, a nikoli vždy k lepšímu. Ale došlo i k jinému vývoji od dob našich nezkažených, tradiční hodnoty vyznávajících dědečků. K proměně patrně ještě podstatnější, která dosud trvá; až bude ukončena, nezůstane možná ze společenské stavby západního světa kámen na kameni. Co zůstane ze stavby světů jiných, není příliš jasno; bezmeznému optimismu se však oddávati nelze. Nezmění na tom mnoho, přejeme-li si takovou změnu nebo se jí bojíme. Píši o tom, co jsem nakousl posledně: o rozdílu lidských kvalit.

Můj dědeček byl prostý člověk. Narodil se jako syn vesnického řmeslníka, pročež se vyučil zámečníkem. Kdyby se býval narodil jako syn čeledína, zůstal by také čeledínem, pokud by se mu nechtělo jít do města rozmnožit řady bídně placených dělníků. Kdyby ovšem býval přišel na svět jako syn pana úředníka, měl by možnosti jiné. Mohl by jít študovat, holdovat přitom prostopášnostem a vysmívat se tradičním hodnotám, jak už tehdy byl mezi lepšími lidmi takový zvyk, případně po dobrém obědě přemýšlet o nahrazení hodnotami zbrusu novými. Ostatně nemusím jít až do dědečkovské doby. Ještě za mého dětství se až na nevelké výjimky dělničtí synkové stávali dělníky, chalupničtí chalupníky, hospodští šenkýři, lékařští lékaři. Přestoupit z třetí třídy společenského vláčku do druhé nebylo obvyklé a nebylo to ani snadné.

Tato osudová předurčenost měla i svou světlou stránku. Jelikož zpravidla každý zůstával tam, do čeho se zrodil a společenské zařazení bylo dáno nikoli nadáním, nýbrž původem, byly prostší vrstvy dobře prosyceny velmi kvalitními lidmi, stejně jako vrstvy takzvaně lepší byly prosyceny přboudlými budižkničemy. Neříkám že pouze jimi; ale bylo takových dost. V důsledku toho bylo lze se nezřídka setkat s převelice bystrými ševci, s vysoce inteligentními pastevci, hluboce filosofujícími hajnými, sečtělými pekařskými tovaryši a samovzdělanými sedláky. Nadání a přirozená inteligence se jim tvrdou životní zkušeností často doplnila v moudrost, jaké nedosáhli lidé osudem lépe obdaření. Byli to oni, ti nízko postavení, ale lidsky kvalitní písmáci a hloubalové, kdo obohacovali prostý život svým muzikantstvím a dobrovolným vzdělavatelstvím, pěstovali ochotnické divadlo, pěvecká sdružení, baráčnické, ostrostčelecké či jaké ještě spolky. Byli též páteří dělnických organizací a stran; a je příznačné, že dnešní takzvaně „dělnické“ strany na Západě jsou řízeny hlavně učiteli, jelikož vhodných dělníků není. Je rovněž příznačné, že společenský život v ochotnických, hasičských a jiných spolcích, pokud se navzdory televizi ještě udržel, je ovládán úředníky a jinými členy vrstev, jimž se dříve říkávalo „lepší“. Sumou, písmáctví, snaha o sebevzdělání, rozhled, tvůrčí a zvídavá inteligence se ze spodnějších lidových vrstev jaksi vytratily. Bude zajímavé se podívat kam.

Dědečkovský svět, i když měl něco do sebe, byl neudržitelný. Dnes často vzpomínané tradiční hodnoty bývaly takové i onaké; připomeňme si poctivě, že k těm onakým patřilo i společenské rozvrstvení dle původu. Jenže i kdyby nebylo přirozené lidské touhy po vzestupu ani nově se rozvinuvšího demokratického cítění a smyslu pro sociální spravedlnost; dynamická produktivní společnost si prostě nemohla dovolit nechat nevyužitý ten obrovský potenciál schopností, nadání, inteligence. Bylo jich nutně třeba a byly v hojné míře k nalezení v prostých vrstvách. Čas dospěl nejen k právu každého jednotlivce na vyšší vzdělání a společenské postavení, nýbrž, což je podstatnější, k praktické možnosti jich dosáhnout. Odbouráním společensko-majetkových bariér, systémem stipendií a levných půjček se dosáhlo toho, že dnes již naprosto nezáleží na tatínkově peněžence, vystuduje-li kdo a dosáhne vedoucího místa nebo ne. Synek popeláře se může stát primářem či profesorem na universitě, má-li k tomu předpoklady. Naopak tatíčkova prosperující lékařská praxe a vědecké tituly ještě nikterak neznamenají, že jeho synek bude moci praxi převzít; musí nejprve obstát v tvrdém vylučovacím zápase s těmi kdož míří k témuž cíli, tatíčků nemajíce. Zhušteně je možno říci, že na rozdíl od dědečkovského řádu věcí se vlády nad společností zmocnil princip konkurence.

Což je správné, demokratické, spravedlivé a jedině možné. Na druhou stranu však značně destruktivní pro ony společenské vrstvy, jímž se dříve říkávalo „prosté“ spíš z nedostatku přesnějšího pojmenování. Dnes, nezavíráme-li oči nad skutečností obzvlášť pevně, nemůžeme neshledat, že jsou prosté doopravdy, mnohdy až příliš prosté. Spravedlnost a svobodná volba způsobily, že ti méně shůry obdaření a tudíž v konkurenci zaostavší zůstali sami. Vytratila se jim povznášející, i v nižších vrstvách dobrou lidskou úroveň udržující společnost písmáků a lidových myslitelů, svět se jim zúžil, obvykle do fotbalového povykování a počítačových her. Společnost za tvých časů, stařečku Marxi, nebyla tak hrozně třídní, to sis jen tak na základě povrchních pozorování z prstu vycucal. Dnes začíná být.

A prohlubuje se. Lidé nadaní talentem a inteligencí odplachtili směrem k vyššímu vzdělání a lépe placeným místům; lidé nadaní aspoň pracovitostí a vůlí k slušnému živobytí zůstali v dílnách a fabrikách, a ani tam se jim nevede zle. Jenže co s těmi, kteří svou kvalitou nedostačují ani tomuto požadavku? I v dělnickém postavení nároky rostou, být dělník už dávno neznamená mít mozolnaté dlaně a v nich lopatu; muž v pracovní haleně dnes obsluhuje složité přístroje, o nichž se nesnilo ani Juliu Verneovi, a bez počítače se ani rohlík neupeče. Čím dál méně je příležitostí někde krumpáčem mávat, pytle nosit, jelikož i pro takovéto činnosti jsou vynalezeny elektronicky řízené stroje.

Nemusí to být jen nedostatek inteligence či nadání, co dnes vyřazuje člověka za okraj prosperující společnosti. Stačí liknavost, nezodpovědnost, neprozíravost, ochablá vůle k životu nebo ovlivnitelnost hloupými módami co způsobí, že ledakomu vrátka zaklapnou. A už tu máme podivnou třídu těch, kteří se nehodí k ničemu, šanci buď nikdy žádnou neměli nebo ji promarnili. Postávají kolem rohů plechovku piva v ruce, posedávají na sociálním úřadě domáhajíce se podpory, a jak čas jde, ztrácejí i poslední zbytek vůle nějak si vydělat na živobytí. Zůstávají mezi sebou, jelikož příslušník obou produktivních vrstev se jim vyhne; a vedou řeči jednak o fotbale a televizi, jednak o té úžasné nespravedlnosti onoho jim nepochopitelného světa, kde jedni, jen se podívejte, jsou samý prachy, a já tadyhle...

Ti lidé se nevylíhli nově; byli zde už za dědečků i dob ještě dřívějších. Obyvatelé pastoušek a chudobinců, ti, kteří “viseli obci na krku“, vandráci a povaleči, vesničtí obejdové, žebráci. Jenže nebyli tak osudně sami. Ne tak vydaní všem destruktivním, ohlupujícím vlivům. Přece jen žili v společnosti ještě promísené, od lidí moudrých či jen přirozeně inteligentních je nedělila propast jejíhož druhého břehu nevidno. Krom toho byl lidský soucit tehdy ještě individuální, ne úředně organizovaný. Zaklepal-li na dveře žebrák, dával mu dědeèek šesták, kus chleba se sádlem, hrnek oukropu. Dnešní reakce je jiná. Hněvivá a štítivá. „Koukej mazat, otrapo,“ vře odporem spořádaný měšťan, „však dostáváš sociální podporu!“ On by také dnešní asociál ten hrnek oukropu nejspíš vylil šlechetnému dárci na hlavu; co chce, jsou peníze na kořalku a na cigarety, protože hlad nemá. Myšlenka erární podpory těch nejbědnějších a samostatného života neschopných, v principu ušlechtilá, vydala nechtěné ovoce ještě hlubší izolace a opovržení.

Na druhou stranu, odliv nadaných a schopných lidí z nižších společenských vrstev se projevil i v oblasti politické, a to nikoliv nejhůř. Nápadný úbytek revolučnosti lidových mas, jak se tak pěkně říkávalo, není pouze následkem neslavného konce revolučních ideologií; oni také v těch masách už dávno chybí inteligentní buřièi, schopní organisátoři, uvědoměle oddaní přívrženci jakož i ti, kdož onu revolučnost obětavě svými skrovnými krejcárky podporovali. Levicoví studentíci, jimž není příliš jasno, za který konec se bere krumpáč, to sami nezastanou; a obejdy postávající kolem hracích automatů by už ani z mrtvých vstalý Lenin na barikády nepřivedl. Západní společnost se může bát ledačehos, ale nových výstřelů z Aurory už sotva.

Pestrá a nevábná společnost života neschopných hledá východisko ze svého postavení, jak je komu blízké. Jedni jsou inteligentnější, leč životní mízy postrádající a v konkurenci propadlí; v nich můžeme spatřovat zpětný proud mířící z kdysi vyšších vrstev do společenského propadliště. Ti hledají východisko v nějaké formě úniku do nereálna: v drogách, v satanášských a jinak střelených sektách, v prapodivných komunách, kde se navzájem utvrzují že oni jsou vlastně ti jediní Praví Spravedliví. Přičemž nesvádějme všechno na nevhodnou společnost a špatné kamarády; i v dětském věku si člověk už obojí vybírá. Sto dětí běhá po školním dvoře; jen dvě si časem zajdou k postavě sedící na zábradlí před školou a jak je všeobecně známo, prodává drogy. Ten výběr není náhodný. Společnosti všech časů tíhly k vytváření elit; je možné, že nám dnes vzniká elita méně ovlivnitelných. A ovšem též antielita snadno ovlivnitelných. Druzí, inteligence slabší a ducha mdlejšího, myslí a konají zkratkovitě. „Nemám prachy“, zní jejich úvahy bod č. 1. „Peníze bude mít tamhleta bába“, následuje druhý bod. Bod 3: „Půjdu a vezmu bábě ty peníze.“ Místo báby si dosaďme banku, benzinovou pumpu, cokoliv. Dnešní kriminalita se podstatně liší od zlodějstev časů dědečkových; tehdy zloděj kradl, aby se obživil, takže bylo možno s ním mít jistý soucit. Dnes přepadá a loupí, aby si obstaral prostředky do herny, na auto, na drogy, aby se před kumpány mohl předvést s nějakým nevídaným luxusem, neboť čím primitivnější společnost, tím víc chlubivosti. Vzhledem k zkratkovitosti myšlení a k neschopnosti dohlédnout dál než půl hodiny dopředu se míjejí účinkem veškerá nápravná či odstrašující opatření.

Západní společnost není zkažená či nemorální; ona je rozštěpená. Vysoké její procento je pracovité, slušné, veškeré morální příkazy zachovávající, ani sebepitomější televizí se z cesty ctnosti svésti nedající, tak přísahám. Ostatně žiji v té společnosti dost dlouho a mohu posoudit, jsou-li mí sousedé napravo i nalevo nemorální zpustlíci nebo slušní lidé. Jenže, pochopitelně, je to procento nenápadné. Do očí bije a řádky novin plní procento sice nevelké, leč nápadné svou neschopností konkurence v řádném životě, příživnickou mentalitou, frajerskou uřvaností, brutalitou a nedostatkem morálních zábran. Je to stav nemilý a takhle potmě v osamělém parku i nebezpečný, ale cesta z něj nevede návratem do dědečkovské idyly, kdy nebylo videových střílenic ani satanášských sekt. Vede, jako vždy už vedla, k dalšímu vývoji. Sibyly sice obvykle chybují, přesto se však můžeme pokusit odhadnout kudy se asi bude ubírat, co budoucnost vyřeší, co méně a jaké nové patálie nám chystá výměnou za ty dnešní.

Dokončení zítra.