Tak už je to tady, holenkové. Ty schody, které jsme kdysi křepce vylítli po dvou, později snadno vyběhli a posléze alespoň vystoupali, ty dnes už vylezeme jen s bídou, anebo vůbec ne. A že tu nás bolí a tu nás píchá už velmi neústupně a když nás ráno náhodou nic nebolí, je záhodno ověřit si pohmatem, že jsme přes noc neumřeli, i to je holá pravda. Že si také třeba zaboha nevzpomeneme, co to bylo včera k obědu či jak se jen proboha jmenuje ta ženská, co nás známostně zdraví u výtahu, nebo kam jsme zase sakra dali ty zatracený klíče, o tom všem také není sporu. Mimoto nám čas začal letět jako ten příslovečný jelen, když po pondělku je hned sobota, neboť ten Einstein, usmysliv si, že běh času se s rychlostí pozorovatele zpomaluje, přitom zcela nevysvětlitelně a neomluvitelně přehlédnul ten nadsluncejasný fakt, že tok času se s věkem pozorovatele naopak zrychluje! A to jak! A ještě jiné ukazatele nelze přehlédnout, jako třeba že zčistajasna nám v tramvaji začnou hodné slečny nabízet své místo nebo že zaslechneme jakéhosi ...náctiletého spratka mluvit o nás co o “támhletom dědkovi”. Takže není pochyb, není sporu, není výmluvy, není pomoci, neboť už nám to nadešlo: Stáří.

O tom praví lidová moudrost, že je to sice šlamastyka, ale je to jediný způsob, jak se dožít vyššího věku. Nastoupili jsme tedy do kategorie spisovně řečeno starců a stařen, pro kterouž ovšem čeština ve své rozkošatělé květnatosti má jazykově kvalifikačních odstínů málem nespočet, příslušných ať naši konstituci či jiným atributům, anebo postoji mluvčího k naší osobě. Navíc se tu bohužel co do jazykových zvyklostí projevuje i jistá diskriminace takzvaně genderová, jak hned bude ukázáno: například hned ten základní “stařec” bývá statný, důstojný, moudrý, přísný, vesměs to přívlastky pozitivní. Jenže “statná” či “důstojná” stařena se jaksi neříká, bůhví proč. Takové přívlastky přísluší ještě tak matroně, ale to je přece věkově jiná a mladší kategorie, ne? A pak navíc a výše má mužský rod k mání ještě kmeta, většinou to ať důstojného či dokonce velebného, ale nemáme kmetku ani kmetyni, takový stupeň důstojenství je ženskému rodu upírán. Sice máme “vědmu”, ale to je kategorie vlastně kognitivní a nikoliv věková, když vědmě může být třeba jen čtyřicet, žeano.

A pak je tu k mání - na rozdíl od mnoha jiných a výrazově chudších jazyků - onen bezpočet všelijakých odvozenin, zdrobnělin a tak dále: ke stařečkovi máme stařenku (oba potenciálně třeba drobné, vetché, případně i bohužel neduživé). Ke staříkovi sice nemáme stařici či stařičku, ale tady není o co stát, neboť staříci bývají přívlastkováni spíše negativně, například co drobní, zlostní, senilní a případně i vrtošiví, jak například jednou řečeno o panu donedávna prezidentovi (s čímž zatěžko nesouhlasit, vzhledem k té jeho tak povedené amnestii pro všelijaké lumpy).

A ještě navíc tu máme kategorizaci na bázi původně generační: k dědovi máme bábu, příchylně pak k dědečkovi babičku, nebo ještě líp dědouška a bábinku (třeba onu maršovskou). Na druhé straně máme ovšem dědka a nejspíš ekvivalentní babu, to už derogativně, neboť dědek může být zejména zlostný, brblavý (jako my, kterým se neustále něco nelíbí), nebo i zavilý, zatímco pravá baba může být zlovolná, drbavá, hádavá, atakdále. Jaksi mimo tyto kategorie stojí pak důstojně Děd, ke kterému opět nemáme ženský protějšek. Děd může být buď patriarchou rodu, nebo se vyznačovat jinými kvalitami a důstojenstvím, jako například statusem Děda Vševěda (přídomek slušivý například starším akademikům, co vědívají všechno nejlíp). Nakonec a nejnověji tu k tomu všemu máme ještě kategorii “seniorů”, sice genderově neutrální, ale tou se snad --stejně jako mnoha jinými politicko-korektními výdobytky této epochy-- není nutno zabývat.

Vzato historicky, ještě ne tak dávno bývaly doby, kdy všechno tu probírané názvosloví příslušelo jedincům už někdy kolem padesátky. Vždyť je zaznamenáno, jak v těch časech poctila tehdejšího knížete českých básníků gratulační delegace oslovením “velebný kmete” někdy v půli padesátnictví! Posléze ovšem díky vědám a umění lékařskému se ta dlouho neústupná hranice takzvaného stáří počala blahodárně posouvat, až dnes máme už nemálo osmdesátníků hrajících čile golf, skákajících padákem nebo špacírujících se po všelijakých končinách světa. Ale přesto se pak na obzoru spíše bližším než vzdálenějším počnou rýsovat ony horší věci, jak uvedeno v nadpisu.. Neboť ono to stáří nejenže nám nadešlo, ono také jednou - ať dříve či později -, ono pak nevyhnutelně, neúprosně a neodvolatelně skončí a jistěže nikomu není třeba vysvětlovat, čím to. Neboť tady všechny legrácky přestávají. Neboť tady a teď nastává čas k hovoru o věcech, o kterých se ve zdvořilé společnosti nesnadno mluví a nerado poslouchá, a tudíž raději se dělá, jako by jich nebylo.

“Smrti se nebojím, smrt není zlá, smrt je jen kus života těžkého. Umírání se bojím,” tak nějak napsal básník, tváří v tvář právě té hrozbě, a měl hlubokou pravdu, jak tak básníci občas mívají. Neboť ono nejde ani tak o to, že naše existence (alespoň prý ta pozemská) dříve či později nemůže neskončit. Ono jde o to, jak skončí. Ona může skončit až v takzvaně požehnaném věku naším prostě dohasnutím jako svíce „z přirozených příčin“ nebo „sešlostí věkovou“, jak se pravívá medicinsky. Nebo Smrtka jen tak za pochodu máchne kosou mrtvičky nebo infarktu a když máchne důkladně, je hotovo. „Měl krásnou smrt“ říkávalo se o takových pádech, aťsi šokujících pro ty, co pozůstali. Jenže ono to všechno může pro kohokoliv z nás končit také jinak, a to velmi nepěkně. Jen si zajděte, přátelé, do nejbližší eldéenky čili “léčebny dlouhodobě nemocných”, pečovatelského domu, paliativního oddělení nemocnice, hospicu. Cože tam uvidíte nejhroznějšího? Uvidíte ty případy, kdy lékařská věda se všemi svými dobrotivými vynálezy se ve skutečnosti stává kletbou. Kletbou svou schopností udržovat ve funkci (ve funkci a už ničem jiném) jen biologické pochody organizmu, ve kterém to všechno, co dělá člověka člověkem, už odešlo do nenávratna. Kdy vědomí, intelekt, lidská řeč, paměť, city, to všechno zaniklo a co zůstává, je už jen fyzická skořápka bytosti, která bývala. Bytosti kdysi milované a nejspíš milující ty, kdož tu nad ní teď stojí v žalu, kdo třeba s ní družně prožili dlouhá léta v radostech i strastech, ale která teď už trvá jen ve stavu totální bezmoci, uzamčena krutým Osudem (nebo slepou náhodou nebo takzvaným úradkem Božím, jak kdo chce) do temnot mysli a třeba i muk bolestí. “Vegetable”, říkají takovému stavu anglosasové vcelku oprávněně, neboť pak už nejde o nic více, než o pochody výměny látkové, aťsi to těm, co nad tím neštěstím trčí v hrozné bezmoci, může lítostí srdce utrhnout.

Kdopak si přeje takový odchod ze života? Být k němu připoután už jen tenaty drátů a trubic, v totální závislosti na třeba jen námezdných pečovatelích, potenciálně (a nezřídka i skutečně) svých úkolů méně než dbalých. Živoření někdy i ve vlastních výmětech mezi výměnou plen (někdy bohužel nečastou), v utrpení z obávaných proleženin, trápení výměnou všelijakých katetrů, sond a drenáží, bez už žádného jiného účelu, než jen prodlužovat totéž?

Jistěže bude slyšet pokřik, že děsáky tady seřazené nemíří jinam než k propagaci euthanazie, na generace zostuzené skutky neblahého Adolfa Hitlera. Pokřik jak krasoduchů z jedné strany o nedotknutelnosti života a hrozbě zneužívání selektivní terminace, na druhé pak religionistů, že nemáme nižádného práva odvrhovat dar života daného nám Hospodinem Všemohoucím. Obojí je jistojistě platné, pokud se jedná o život někoho jiného, neboť “Nezabiješ!” vzkázal prý zmíněný Hospodin. Ale je to platné, i pokud se jedná o život náš vlastní? Má-li ten být pod humanitní ochranou práva na něj, máme-li z toho plynoucí právo svobody a sebeurčení, což nemáme pak jedenkaždý i právo jej ukončit, v případě, že to považujeme za racionálně důvodné nebo dokonce naléhavé?

A pokud se námitek religionistů týká, tak argument o daru života se strany Hospodina není zaprvé než domněnkou, a proto pak není než doměnkou i to, že odvrhnout ten dar z vlastní vůle by bylo hříchem nevděku. Těm, kdo tak věří, budiž svobodno dle toho si vést, aťsi některým bude pak souzeno odcházet ze života do smrti způsobem nejen dosti hrozným, ale i lidství nedůstojným. Cožpak není jedním z fundamentálních znaků lidství - a rozdílu mezi živočichem a člověkem - schopnost úvahy a na ní založeném svobodném rozhodování, o všem, co je v jeho moci konat? Ze všech generací moderního věku to byla nejspíše ta naše, které právo svobodného rozhodování bylo nejzavileji upíráno, ať to vzteklým kaprálem Hitlerem nebo masovým vrahem Stalinem a jeho knechty i pohrobky. Jenže i dnes a i v těch nejsvobodnějších zemích světa je právo rozhodnout o tom vposledku nejdůležitějším, o způsobu zakončení našeho života, upíráno vehemencí zákonů, hodné lepších věcí. I když za skutek skončení vlastního života vlastní rukou nemůže nikdo být ztrestán, když skutkem takzvané sebevraždy úspěšně dokonaným unikne údajný pachatel z dosahu zákonodárce s absolutní platností. Jenže nám je upíráno právo na pomoc k uskutečnění takového zámyslu i v případě, že pokračování našeho života by nejenže ztratilo smysl i účel, ale nevedlo už nevyhnutelně k ničemu jinému, než ke konci v útrapách nebo rovnou mukách. Mnoho se toho napovídá o odvětví lékařství zvaném “pain management”, čili ovládání bolesti, jenže kdokoliv byl svědkem takových konců, vám nemůže po pravdě neříci, že ten tak často citovaný ”management” přináší jen existenci na ostří nože mezi utrpením na jedné straně a mrákotami mysli či rovnou nevědomím na druhé. Přičemž ty příslušné tak často chválené mašinky na infuzní dávkování narkotika jsou s chytrostí hodnou lepších věcí pečlivě prokonstruovány tak, aby mučedníku-pacientovi bylo znemožněno udělit si dávku vedoucí k milosrdné smrti v míru a pokoji, pokud by se tak sám mohl rozhodnout.

I když právě ve věci toho rozhodnutí spočívá nesnáz, když ve chvíli, od které můžeme být odsouzeni už jen k utrpení, nemusíme už takového rozhodnutí být racionálně schopni. Je sice v leckterých zemích dáno občanu právo určit si předem legálně zástupce a instruovat ho písemně a předem (dokumentem Living Will) do jaké míry a trvání mohou takzvané heroické metody (umělé alimentace, hydratace, intubace, ventilace, resuscitace a tak dále a hůře) být na něm uplatňovány. Jenže i pokud vůbec takové pořízení bude respektováno, pak i dnes nelze jinak než za jím danou mezí pacienta v podstatě ponechat jeho osudu. Pomoci mu pak ještě dále, uspíšením milosrdné smrti, je zákony dosud kvalifikováno jako skutek v podstatě vražedný. Je sice už hrstka pokročilých zemí, kde taková pomoc je zákonem alespoň tolerována, i když to za cenu nemalých nákladů a kontorzí právního druhu. Ale pokud občan si přeje ve stavu jasné mysli (a třeba i daleko předem) rozhodnout, za jakých okolností mu taková pomoc má být dopřána, nemá i to být jeho nezadatelným lidským právem vždy a všude?

Takže není na čase v dnešní epoše zápolení o všemožná lidská práva - třebas i ta ad absurdum -, není na čase o právě toto tak fundamentální právo usilovat? Ten problém se už natlačil do dveří legislativ například Švýcarska, Hlolandska, Belgie a nejnověji i Quebeku a také už stárnoucí generace babyboomerů jej nemůže nenastolit široko daleko. Takže neměli bychom, my dědkové a babky, svým věkem jsouce maximálně kvalifikováni a svou situací nejvýše oprávněni, neměli bychom už dnes do té věci mluvit? Ale bylo by dobře si tím pospíšit, neboť moc času nám k tomu už zbývat nemusí.