Až do dosti pokročilého věku mi nebylo příliš jasné, o čem je přesně řeč, když se mluví o filosofii. Věděl jsem ovšem o existenci rozličných Platonů, Kantů, Hegelů, ano i Marxů, plody jejich ducha mi však byly známy jen povrchně. Pokorně jsem sdílel obecný názor, že to musí být plody jistě krásné a veliké, k nimž se domyslet nebývá dáno obyčejnému smrtelníku; na to že už, panečku, musí být Myslitel. Genius. Zachtělo se mi zvědět víc o věci tak úžasné; i rozhodl jsem se, že probádám plody filosofického myšlení hlouběji, jen co na to budu mít čas.

Čas se nakonec našel a plody jsem v různém stupni podrobnosti probádal. Abych však z nich upadl v zbožný obdiv či klesl na kolena před jejich nezpochybnitelnou pravdou, to se mi nepřihodilo. Ba, abych se přiznal, spíš jsem byl zklamán než očarován, nenaleznuv všeobjímající Pravdu, nýbrž prostě názor. Názor ovšem mívají i strejci nad pivem; názor filosofický se od jejich neliší pravdivostí či nadřazeností, nýbrž exaktností formulace. Odvážil bych se definice: filosofie je formulace jedné z mnoha subjektivních představ o uspořádání světa. Nic víc.

Srovnáme-li všechny filosofické směry, školy, názory, poučky, co se jich kdy urodilo, dojdeme k málo povznášejícímu závěru: každý pes jiná ves. Tolik je filosofických názorů, kolik je filosofů, a kdokoli v sobě najde nadání k definování vlastních myšlenek, může k nim přičinit další. Jsou to skvělá i méně skvělá cvičení mysli, dobře i méně dobře formulované domněnky, vize, představy. Rozhodující a přitom z cesty svádějící roli v nich nezřídka, ba snad převážně hrají myslitelova přání. Představa světa ne jaký je, ale jaký by se slovutnému filosofu líbil, jaký by k jeho pohodlí měl správně být. Skutečného, všeobecně a definitivně platného závěru o zákonitostech, jimiž se řídí běh světa i lidská existence, se z filosofických konstrukcí nedobrala žádná, jakkoli si o sobě mnohé domýšlejí, že se jej dobraly. Kdo se pokusí podle filosofických receptů řídit skutečný život, dopadá zpravidla špatně; kdo se pokusí vtlouci společnosti jejich uskutečnění mocí, způsobí bez výjimky katastrofu. Jednotlivě mohou filosofie působit úctyhodným dojmem důkladnosti; jejich souhrn je nesourodá sbírka nedomyšleností, omylů, nezřídka i holých nesmyslů. Velmi mnozí myslitelé přitom vycházejí ve svých úvahách z matematiky, ba považují filosofii za cosi jako matematiku myšlení; je zarážející, že jim uniká tak podstatný matematický princip, jakým je nepřípustnost chyby ve výpočtu. Sebedrobnější chybička znehodnotí celý matematický postup až ke konečnému výsledku, všechno je chybné, zbytečné, nic. Abychom vybudovali skutečně použitelný filosofický systém, nesměli bychom se takové chybičky dopustit; ale vidíme, jakými chybami a omyly, buď z neznalosti, buď v zaťaté snaze dokázat svou, se hemží všechny filosofické vývody. A to i v případě, že zůstávají v oblasti jevů smysly postižitelných; i tehdy bývá mnohému mysliteli nesnadné je utřídit a zařadit do odpovídajících příčinných vztahů. Což teprve, umane-li si nahlížet pod pokličky Pánubohu a kategorizovat jevy jen částečně poznatelné nebo nacházející se už cele v oblasti nadsmyslna, jako je kupříkladu veškeré bádání o lidském duchu. Marnost nad marnost, výsledek nemůže nebýt chybný.

Zdá se dokonce někdy, jako by nebyla cílem filosofie správnost či použitelnost, nýbrž co nejrozmanitější filatelie názorů. Aristoteles káže toto, dozvídáme se z učených děl, Platón však ono; materialisté hledí nevraživě na idealisty a ti na ně zpátky jako na přízemní duše, neschopné pohlédnout dál než k uzenému se zelím. Ani o tomto jevu není jednoty; celé filosofické školy mají za to, že není žádného uzeného se zelím, nýbrž existují pouze abstraktní a nadřazené pojmy Uzenosti a Zelovitosti; jiné školy ovšem nalézají, že není ničeho než jednotlivých porcí uzeného, od nichž lze až druhotně odvoditi pojem uzenosti. Někdo se může nad tím zjištěním pousmát, ale opravdu si filosofové mnoha staletí mořili mozky tímto problémem, ledaže nemluvili zrovna o uzeném. A tak dále; každý příští myslitel jen rozšíří filatelii o svůj kousek, aniž by mu vadila logická skutečnost, že praví-li filosof A o zákonitostech světa neco jiného než filosof B, musí se nutně jeden z nich mýlit, popřípadě oba. A mýlí-li se, je tedy všechno marné jako školní úkol z matematiky na pětku, pan učitel také nesbírá úlohy proto, že jsou tak pěkně a pestře rozmanité, ale chce je mít správné. Chybujícím myslitelům by bylo možno poradit totéž, co slýchají žáčkové, kteří nesvedou úlohu lépe než na pětku: aby se raději šli učit ševcem. To bychom ovšem, lze se obávati, měli velmi mnoho ševců a žádné filosofy.

Je tedy zbytečné či dokonce snad škodlivé obírat se smyslem a zákonitostmi světa? Nestojí za to utřídit si myšlenky, formulovat v názor?

Ale ano. Stojí to za to. Jen musí člověk zůstat skromný. Nepropadnout filosofické domýšlivosti, která probravši všechno přízemní a pochopitelné, chce proniknout i do věcí nadsmyslných, lidskému poznání nedosažitelných. Stavět na nich dál své názorové konstrukce, které ztrativše mezitím půdu pod nohama vznášejí se ve výšinách, kde už lidský rozum nerozezná smysl od nesmyslu. Dovolím si na tomto místě vyslovit několik pravidel filosofického hledání:

Hlídejme ve vší skromnosti své úvahy, nezabíhají-li do sfér, jejichž zákonitosti už nelze lidským rozumem a smysly zachytit. Rozeznáme je snadno: jsou to věci, o něž se lidstvo od věků hádá a nemůže se ničeho definitivního, obecně platného dohádat: pravda, spravedlnost, láska, lidský duch, Bůh. Není zakázáno o nich hloubat, ale čehokoliv se dohloubáme, nepovažujme za víc než za domněnku. Uznejme, že schopnost lidského poznání má svůj strop, daný naším třírozměrným vnímáním. Existují zajisté i dimenze vyšší a přicházejí z nich k nám signály; ale my se spokojme s tím, že je registrujeme. Nechtějme z nich hned uplést pometlo absolutní pravdy, spokojme se s tím, že konečnou, vše ostatní vylučující pravdu nenajde člověk svými omezenými prostředky nikdy. Definujme tedy, ale nedefinujme příliš a za každou cenu, abychom se nedodefinovali hloupostí.

Na domněnkách už dál konstrukci svého názoru nestavme. Nevyvozujme domněnku z domněnky; nebudujme stále další a další patra na základech každým stupněm nejistějších. Nebo to snad i dělejme, baví-li nás to, ale nezapomínejme, že k čemu docházíme, je opět jen domněnka, připouštějící vedle sebe i nekonečný počet jiných domněnek. Tažme se, není-li konečná domněnka, poslední výsledek našeho filosofického bádání, synonymem pro nesmysl. Neraďme světu, jaký by podle našich představ měl být a Pánubohu, jak jej má řídit. Je největsím omylem filosofické domýšlivosti, pokládá-li vesmír za špatně udělaný a sebe sama za vynálezce toho, jak by měl vypadat správně. Úkolem filosofie není vymýšlet lepší, dokonalenší, spravedlivější etc. světy, nýbrž se dobírat poznání, jaký je ten náš, obyčejný a daný. I to je úkol obtížný a vlastně nesplnitelný. Myšlenkové konstrukce o tom, jaký by měl svět správně být, nejsou jen pošetilé a zbytečné; přečasto v sobě tajívají zárodek nevídaných malérů.

A pochopitelně hledejme zákonitosti a na nich stavme svůj názor, ne naopak. Člověk by řekl, že je to samozřejmý předpoklad, ale je až s podivem, kolik myslitelů si nejdřív stanoví něco předem daného a jim libého, načež k tomu začnou krkolomně stloukat důkazy. Stavba, již tak - celkem snadno - zbudují, se však už nenazývá filosofie, nýbrž ideologie, kategorie o mnoho stupňů nižší, vulgární a povrchní, jíž, použije-li se v praxi, nemůže dosáhnout ničeho víc než krátké orgie vulgarity, zakončené celkovým zhroucením.

*

Připojme ještě zásadu ne snad zcela nezbytnou, ale všemu myšlení velmi nápomocnou: buďme srozumitelní. Mnozí filosofové se v snaze definovat nedefinovatelné zapletli do tak složitého způsobu vyjadřování, ze mu nakonec nerozumí nejen zbytek lidstva, nýbrž, jak leckdy vysvítá z jejich vývodů, ani myslitel sám. Spokojme se s tím, že nám není dáno k vyjádření myšlenek nic lepšího než některý z jazyků; a že neprospějeme ani myšlenkám, ani jazyku, překroutíme-li jej do nesrozumitelnosti. Každá z vyspělých, kulturních řečí světa dává možnost dostatečněho vyjádření za pomoci běžného výraziva, jen je nutno ji dobře ovládat. Vyvstanou-li v mysli podněty slovem nezachytitelné, nepomůžeme si, vytvoříme-li pro ně spletitou síť novotvarů. Nelze ovšem popřít, že samoúčelná nesrozumitelština může velmi zapůsobit na neučeného človíčka, který v ní začne tušit moudrost tak vysokou, že na ni jeho obyčejný rozum nestačí; ale to, proboha, přece nemůže být cílem skutečného myšlení, nejvýš obyčejné ješitnosti.

*

Aniž bych se chtěl vysmívat velkým jménům filosofie, řekl bych, že pouhá deduktivní schopnost ze sebe nemůže vydat obecněji platný názor. Inteligence, byť sebevyšší, je na jednu nohu chromá, není-li podpořena hlubokou životní zkušeností; teprve z této kombinace může vyplynout něco víc než skvěle formulovaná plytkost. Prohlédněme si pozorně řady proslulých mužů, co nám jich seslaly dějiny filosofie, a vizme, kdo se řadí pod její pestré praporce: šiky profesorů, pánů jistě velmi učených, ale krom té universitní dráhy nezkušených; dědicové zámožných rodů, pobravší na své lehounké, vším komfortem opatřené životní dráze zkušeností ještě méně; na druhé straně postavy rozličně jednostranné až zdeformované, lidé velkého sebevědomí, v životním zápolení však selhavší, či zase osůbky plaché a samotářšké, asketové, staří mládenci, doživotní panici. Při vší úctě k dílu Kantovu - nechybí něco člověku, který co živ byl, nepocítil potřebu vyjít za humna rodného Königsbergu? Může opravdu hovořit o životě? Co použitelného nám o něm může povědět Nietsche, odřeknuvší si nejzákladnější lidskou zkušenost, zkušenost rodiny? Co ještě důslednější panic a neznalec ženské duše Schopenhauer? Co lidé nemocní a jinak k životu nezpůsobilí? Co myslitel třeba nadaný, zobáku však zeleného, jenž jedva se poprvé oholiv, hned počne spisovat dušezpytná díla? Co chtějí nad rámec svého povolání světu sdělit ony řady kněží a pastorů, a priori uzavřených do předem vymezeného názoru a předepsaného životního způsobu? Ti všichni mohou utvářet teorie odvozené z toho, co vyčetli a odposlechli; skutečnost světa je však cosi jiného, vyššího. Nelze si ji zastrčit do kapsy spolu s profesorským diplomem, musí ji najít na cestách života každý sám a nezprostředkovaně. Nasbírá-li jí dostatečně, může se pokusit srovnat ji do systému - troufne-li si ještě.

Když jsme se dotkli těch jazyků: je pozoruhodné, jak výrazně mezi filosofy novověku převládají Němci. Bylo dosti dlouhé období, během nějž se snad jiní myslitelé než němečtí ani nevyskytovali; čím to? Že by právě Němci byli ducha tak výjimečně hloubavého, odvážného, nových myšlenek se nelekajícího? Neřekl bych. Žiji v Německu dost dlouho, abych poznal, že je tomu spíš naopak; oproti všem jiným národům musí Němec překonat značnou vnitřní zábranu, aby počal říkat něco nového, úřady či právě panující módou neschváleného. Úroda filosofů všech směrů je spíš, domnívám se, úkaz lingvistický. Němčina je jazyk ne právě lyrický, zato však exaktní, umožňující naprosto přesné, dosti suché, ale jakoukoliv nejasnost či dvojznačnost vylučující definice, nadto svou schopností vytvářet umné složeniny skýtá nekonečnou možnost novotvarů. Kdo cítí potřebu cokoliv definovat od funkce vysavače po světonázorovou teorii, má v ní nástroj nad jiné vhodný. Proto asi se víc než uživatelé jiných jazyků cítí Němci přitahováni tam, kde je možno třídit, upřesňovat, kategorizovat a katalogizovat, dávat věcem jen nezřetelně souvisejícím přísný a přehledný řád. Valná část filosfie také ničím jiným není, umění spíše slova než myšlenky. Naskýtá se otázka - cpeme-li něco mocí mermo do šuplat, neuskřípneme přečnívající díly? Nejsou nakonec tyhle uskřípnté konečky zajímavější než ono přehledné a spořádané, co se do šuplat vešlo? A nezačíná teprve zde skutečné zamyšlení? Jemu totiž bývá obtížné dát čtverhranný, úhledně osekaný tvar.

*

Bylo mi řečeno, že nebýt Aristotela a středověkých logiků, neměli bychom dnes algebru, dvojkový systém a celou informatiku. Pochybuji o tom silně. Řečení mužové logiku nestvořili, nýbrž ji pouze jako první formulovali. Kdyby to bývali neučinili oni, udělal by to o málo později někdo jiný, stejně jako bychom dnes pravděpodobně znali zákon přitažlivosti zemské, i kdyby nespadlo panu Newtonovi na hlavu to jablko. Cokoliv se nachází v oblasti lidskému rozumu a smyslům přístupné, bude dříve či později nalezeno, rozvíjeno a posléze využito, dokonce i kdybychom náhodou nechtěli. Co se v oblasti poznatelnosti nenalézá, tomu nepomůže na svět ani Aristoteles.

Napadá mě v té souvislosti myšlenka pro tento emancipovaný věk zcela úděsná: čím to, že nenacházím mezi filosofy od Demokrita až po Sartra žádnou dámu? Že by ženy nebyly deduktivního myšlení schopny? Nebo že by jim uspořádání světa a lidské existence, ducha i hmoty bylo lhostejné, jelikož se jejich tužby upínají k vařečce a pletacím drátům? Ač nejsem zvlášť nakloněn feminismu, popírám to velmi rozhodně. Logického myšlení zajisté dámy velmi schopny jsou, často ve smyslu přímočařejším než leckterý mužský popleta. Jedno jim ale chybívá: zalíbení ve hře. Onen záhadný pud, který z mužského dělá zavilého filatelistu nebo holubáře, přívržence klubu AC Choboty či amatérského heraldika, a když na to přijde, i filosofa. Nedává mu stavět složité názorové konstrukce proto, aby dospěl k něčemu definitivnímu a nepopiratelnému, nýbrž aby si pěkně pohrál. Nejspíš ani já si nyní nepočínám jinak. Což nemá být znevážením filosofie; ale mělo by se brát v úvahu. Pojďte, pánové, budeme si hrát!

Hannover, 2.února 2012