24.9.2018 | Svátek má Jaromír


ESEJ: O demokracii tak i onak (3)

10.1.2018

Sociální stát – slepá kolej demokracie?

Chodím hlavní ulicí naší čtvrti a nemohu si nevšimnout množství slepých výloh, ztemnělých místností s prázdnými regály a potrhanými kartony za zaprášenými skly… nu ano. Kdosi tady s velkým nákladem založil živnost, jal se prodávat knížky, starožitnosti, nábytek, ale obchod mu nešel, až za dva, za tři měsíce vyčerpal své finanční rezervy a nechal toho. Ze všeho mu zůstaly dluhy, jichž se do konce života nezbaví; a třebaže to nejsou mé dluhy a má zhroucená naděje, jímá mě lítost.

Něco tady nehraje. Nedosahuji svým důchodem oněch šedesáti procent příjmového průměru své země, určených – nevím kým – za hranici chudoby, přesto jsem poněkud alergický na všechnu tu starost o chudé, nezaměstnané a jinak znevýhodněné. Kdekdo o ně pečuje, politika, charitativní spolky, církve, sociální úřad, pracovní úřad, celé jedno zvlášť k tomu účelu zřízené ministrstvo; ztroskotá-li drobný podnikatel a ocitne se v nouzi hlubší, než v jakou může upadnout kterýkoliv nezaměstnaný (protože ten je aspoň na nule), dočká se péče leda od berňáku. Zato péče důsledné, halíř neodpouštějící. Neděláme něco naopak? Měli bychom už jednou odvyknout představě, že nic neprodukující chudák je základ společnosti, kolem nějž točí všechna starost; jím má být občanská vrstva tvůrčí a produktivní. Dopomůže-li se jí k nabytí majetku, budou z toho těžit i méně osudem obdaření. Obráceně to nefunguje. Ale vykládej to těm, kdo jsou potíráním chudoby živi, a dobře živi.

Pomoc nuzným, stejně jako vzájemná pomoc v rámci rodiny, přestaly být samozřejmou nutností, když ten závazek na sebe vzal stát se svou byrokracií. Sociální péče, původně koncipovaná jako utišující prostředek pro nemajetné vrstvy, aby se nedaly tak snadno pobláznit revolučními hesly, se stala uznávaným zdrojem obživy, jemuž je nezřídka dávána přednost před námezdnou prací. Tím také dostává partajní politik do ruky nástroj korupce: volte nás, lidičky, a my se postaráme o vaše blaho líp než ti druzí, ti sociálně bezcitní! Naše slavné a přenezbytné, za holou svátost pokládané sociální systémy se tak staly účinnou školou nezodpovědnosti, myšlení od snídaně k večeři. Neuškodilo by trochu přibrzdit. Aby se práce znovu začala vyplácet; aby mezi příjmem ze zaměstnání, jakkoli nízkým, a sociální podporou zela mezera, již stojí za to překročit. Aby se pomoci dostávalo osobám skutečně potřebným, bez vlastní viny v nouzi upadnuvším, ne lajdákům z přesvědčení a z povolání; aby se péče a ochrana státu týkala ve vyšší míře občanských vrstev hodnoty vytvářejících než je konzumujících.

U počátků sociálního státu byla dobrá vůle a příkaz mezilidské solidarity. Vyklubal se z něj žravý Otesánek, schopný pohltit nejen vše, čeho nabyl občan pilný, nýbrž i čeho vůbec nenabyl a ani jeho vnukové nenabudou. Deficitní rozpočty a jiné neřešitelnosti jdou nejméně z poloviny na jeho konto, což ale představuje menší část maléru. Horší je demoralizace společnosti. Občánek sice ví, že milostivý erár může vynaložit na uspokojení jeho potřeb jen část toho, co mu vytahal kapes, zbytek pohltí sociální byrokracie, o jiných příživnících pomlčivše. Ale nevadí mu to příliš, hlavně že má iluzi jistoty. Ví také, že co z něj stát nevyždíme na příspěvcích do sociálních pokladen, musí si vydlužit na účet budoucnosti. Ale ať se starají potomečkové, jak z té bryndy ven, my žijeme teď. Tak se jedna po druhé rozpouštějí v kyselině sociálního státu ctnosti, z nichž vyrostla a na nichž svůj úspěch postavila západní civilizace: předvídavá starost o zítřek, spolehnutí na vlastní síly a schopnosti, odvaha pouštět se do podniků s ne zcela zaručným výsledkem, a nakonec i ta solidarita, co je kolem ní tolik řečí. Proč hodit žebrákovi korunku do čepice, když pobírá sociální podporu. Proč se starat o dědečka, když ho můžeme odšoupnout do domova důchodců. Nakynul během posledního sta let bumbrlíček Stát, až z toho jde hlava kolem; to proto, že si umínil zasahovat do čím dál širších oblastí občanova života; že opředl byrokratickými složitostmi, s čím si naši pradědové dokázali poradit buď v kruhu své rodiny sami, nebo obecní rada v hospodě u piva. Nač za císaře pána Františka Josefa I. stačilo jedno lejstro s podpisem zodpovědného úředníka, žádá si dnešek lejster stohy, sloužících největším dílem tomu, aby se z ouřednictva sňal jakýkoliv stín zodpovědnosti; aby se v každé situaci dalo povědět – to já nic, prosím, já jsem jen konal v rámci platných předpisů.

Nachází se emokracie na cestě úpadku?

Demokratické zřízení doplatí na to, že chce vyhovět všem. Chudí budou chtít část jmění bohatých, a demokracie jim je dá. Mladí budou chtít práva starých, ženy budou chtít práva mužů, cizinci budou chtít práva občanů, a demokracie jim je dá. Zločinci budou chtít obsadit veřejné funkce, a demokracie jim to umožní. Až zločinci nakonec demokracii ovládnou, protože od přírody tíhnou ke zdrojům moci, vznikne tyranie horší, než k jaké dokáže dospět nejhorší monarchie či oligarchie (Sokrates).

Leccos naznačuje, že naše milá parlamentní demokracie, jak je praktikována, má své lepší dny za sebou. Občan, její nosný sloup, bez nějž demokracie nedává smysl, se aktivně neúčastní rozhodování o záležitostech státu a společnosti, nýbrž si pouze jednou za čas jako papoušek na jarmarku vytáhne z osudí lístek se jménem jedné z partají, jejíž šéfové a vlivní přícmrdové (lobbisté, zní vznešenější titul) už pak mohou s jeho záležitostmi libovolně nakládat. Je to stav tím horší, není-li občanské volbě k dispozici výběr skutečných programových alternativ, jen navzájem sobě podobných, náklonnost k prostému člověku předstírajících mocenských klubů. Z občana se tak stává poddaný, jeho vztah k zvoleným zástupcům je vztahem k velkomožnému panstvu, jehož rozhodování nelze ovlivnit. Za nějaký čas se dostavuje návyk na postavení poddaného a s ním jisté ulehčení: vždyť ono to jinak nejde. Je to přece normální. Dělá se to tak všude. Taková už je politika. Jen blázen by si představoval, že může pánům opravdu nakukovat do hrnců. Žádán už není zodpovědný správce věcí veřejných, nýbrž milostivé panstvo, které jednou za čas projede kočárem po návsi a rozhodí mezi chudou pakáž tři hrsti krejcarů. Že ani nejmilostivějšímu panstvu krejcary na vrbě nerostou, že než je rozhodí, musí je v mnohem vyšší míře vytáhnout poddanému z kapsy, ztrácí na významu. Rozhostil se úlevný pocit, že poddaný beztak nemůže nic dělat a že to tak, jakáž pomoc, musí být; tu i obsah vlastní kapsy je cosi z vlastního úsilí nevyplynuvšího, nýbrž poskytnutého vrchností. Zaplaťpámbu za ty krejcárky, milostpane!

Nemluvte mi o lidu, zdroji vší moci ve státě; zdrojem i účelem vší moci jsou partaje. Jejich prostřednictvím se dostává k moci politický ctižádostivec. Bývá to tvor sebestředný, zahleděný do vlastního prospěchu; a není-li takový, v toxickém prostředí vrcholné politiky se takovým stane. Prospěchem může, ale také nemusí být finanční zisk; mnozí se víc než to potřebují kochat v pocitu moci a důležitosti. Skutečná demokracie jej neposkytuje; a jelikož se přímé diktátorství už nenosí, je nutno dosáhnout demokracie předstírané, demokracie degenerované, demokratického představení jednou za čtyři roky (pakli se ovšem partajníci nerozhádají dřív). Je z té pasti ještě cesta ven? Mohla by být, ovšem…

Pokračování zítra.



Diskuse


J. Kanioková
18:20
10.1.2018

J. Schwarz
12:07
10.1.2018

J. Pražák
10:33
10.1.2018

M. Prokop
15:50
10.1.2018

D. Polanský
7:51
10.1.2018

počet příspěvků: 5, poslední 10.1.2018 06:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.