26.4.2018 | Svátek má Oto


ESEJ: O demokracii tak i onak (1)

8.1.2018

O věcech veřejných

Zaměstknání jejich pak bylo s rejstry důchodův a pokladův církevních. I řekl sem: „Omylem jim tuším duchovní otcové říkají: důchodní otcové slouti by měli.“ (Jan A. Komenský o duchovenstvu jeho doby)

Demokracie je ušlechtilá zásada. Její praktické provedení, politika, inu, s tou už to tak slavné nebývá. Omrzelá denní rutina, sešívání koalic, v nichž se rozvaří poslední zbytek beztak nevelkého rozdílu mezi stranami… jen zřídkakdy se vyskytne na politické scéně skutečná osobnost; a vyskytne-li se, nemá to snadné. Pravidlem jsou figurky nevýrazné, navzájem zaměnitelné, odejde jedna, přijde druhá, s trochou nadsázky by se dalo říci - vezmi bezdomovce, trochu ho umyj a posaď do parlamentu; týden nebo dva se tam bude ometat, a je z něj politik. Více či méně obratné kličkování mezi úskalími trapností a skandálů, fígle, chytristiky a nakonec neslavný odchod… Málokdo ukončí svou politickou dráhu dobrovolně a ve cti; spíš je pravidlem, že se z politiky odchází s ostudou, leda by stačil umřít dřív, než se jí dožije. Nebývalo tomu tak vždy, ale už je; a aby si vážený čtenář nemyslel, že chci hanobit českou politickou scénu, i v zavedených západoevropských demokraciích. Proč?

Nejspíš že zlomem roku devětaosmdesátého vyprchala z politiky všechna odlišnost. Zbylo už jen účetnické přepočítávání nikdy nepostačujících příjmů, jediným účelem stranického soupeření se stalo jakés takés přežití od voleb k volbám. I nadále je ovšem nutno, aby přežívání stvrdil volič; a unavená politika si neuměla vymyslet nic lepšího než neustále oblažovat veřejnost sto let starým slibem – s námi, drazí voliči, se budete mít líp. Odfiltrujeme-li všechno malebné sočení, volební boje a ostatní politický folklor, zůstává už jen starost jak vyjít – nebo spíš nevyjít - s daňovým výnosem. Kdoví; možná že jednou, po vyloučení naivit a extrémů, přijdou lidé na to, že dva nebo tři zkušení účetní by dokázali rozdílet erární peníze lépe a účelněji, než celé hejno poslanců. Jak vidno, nezměnilo se od dob J.A. Komenského tak mnoho, ledaže politiky nenazýváme otci.

Nezměnilo se mnoho ani v jiných ohledech. Abychom si nic nenamlouvali: i v demokracii je vrchnost řídící věci veřejné, a poddaní, mající jen velmi omezenou možnost do nich zasahovat. Dalo by se s tím smířit, kdyby vrchnost vládla – snad ne moudře a nezištně, to by byl přílišný požadavek - ale aspoň prozíravě. Bohužel nevládne. Nikde nenajdeme tak málo prozíravosti jako mezi politickými předáky; nikdo se tak pravidelně nemýlívá v odhadu budoucnosti, pokud je budoucnost vůbec zajímá. Dar předvídavosti, povinným optimismem neoblouzený rozum, schopnost vzít v potaz všechny alternativy včetně nepříznivých, je mnohem spíš k nalezení v myslivější, kritické vrstvě neprivilegovaného občanstva než ve sférách vládních. Politickými prebendami neobdařený člověk myslí a plnánuje v rozpětí svého života s přesahem do generací budoucích. Demokrat z povolání od jednoho zvolení k druhému. Musí to tak být? Ale k tomu se ještě dostaneme.

Cesty a úskalí demokracie

Kdyby bývala demokracie měla svou dnešní moc v období vynálezů mechanického stavu, parního stroje a železnice, stalo by se jejich uvedení v život nemožným. Naštěstí pro pokrok civilizace se nadvláda davů zrodila teprve po uskutečnění velkých vynálezů vědy a techniky. (Gustave le Bon, francouzský psycholog, r. 1865)

Proti tomu se nedá mnoho namítnout. Vskutku, jak kolem sebe denně vidíme, rozvlékají demokratické procedury na léta letoucí nebo zcela znemožňují, co se za starších časů vyřešilo během jednoho zasedání dvorní rady, eventuelně svým slovem panovník sám. Kdyby bývaly už prostředkem devatenáctého století existovaly občanské, ekologické a jiné iniciativy nadané právem protestovat a podávat žaloby proti čemukoliv dle vlastního zdání, dopravu na trase Praha - Brno by dodnes obstarávaly dostavníky. Demokracie je síla, ale zároveň i slabost; je schopná úžasné tvořivé energie, je ale v koncích tam, kde naráží na sobecké zájmy, lhostejnost, každodenní rutinu. To budiž řečeno, než postoupíme dál.

Snad je demokracie opravdu nejlepší vládní systém ze všech, co už byly vyzkoušeny, jak pravil nevzpomínám si teď honem který myslitel. Nebývalo tomu tak vždy; ještě za dob Masarykovy republiky sami vůdcové národa nikterak neodmítali možnost okořenit fádní demokratickou kaši špetkou diktatury, aby se věci bystřeji pohnuly z místa. Za časů dnešních se však demokracie oděla rouchem posvátné nedotknutelnosti, což je znepokojující: je-li kterýkoli jev postaven mimo oblast kritiky, je to znamením, že to s ním jde s kopce. Vše ve vesmíru podléhá zákonu vývoje, co se nevyvíjí, degeneruje a zaniká a ani principy nejposvátnější z toho nejsou vyňaty; a pozoruji s jistým neklidem, že se vývoj západní demokracie v posledním čtvrtstoletí jaksi zadrhl. Jako by se nemohl hnout z bodu vyjádřeného obřadným střídáním vlád, partajemi, mezi nimiž je čím dál zjevněji rozdíl jako mezi fackou a pohlavkem, stále bezvýznamnější rolí poddaného občánka, jemuž je povoleno jednou za čas všoupnout volební lístek do k tomu určené krabice. Kdo má sklon k pesimismu, mohl by z toho vyvodit znepokojující závěr: demokracie dosáhla svého vrcholu a nyní ji čeká už jen sestup až… pámbuví k čemu. No, snad to zatím tak daleko není, i když kdoví. Vymněme tudíž mhu posvátné úcty ze zraku svého a pohlédněme, co je na demokracii, jak je provozována, zdravého, co méně, co lze ponechat jak je a co si žádá revize.

Demokracie je ušlechtilá, tvořivá myšlenka, uskutečnitelná však ve výjimečných případech a ve výjimečném prostředí. Bez tohoto vymezení znamená málo, leda nálepku, jíž se dokázali ozdobit i demokraté Castro s Kim Čong-unem. Nikoliv. Jsou jakási slova demos a kratón (pro neznalce jazyka řeckého: lid a vládnouti), z nichž ten termín vzešel; a my se můžeme porozhlédnout, jak je naplněn jejich ne zvuk, nýbrž smysl. Do jaké míry se občan podílí na správě svě země? Kolik váží jeho slovo? Jak účinná je občanská kritika? Stav, kdy si každý spánembohem může mluvit a psát jak chce a co chce a politická vrchnost si dál rejdí po svém, bych naplněním ideálu demokracie nezval. Krom toho, ač vím, že hřeším proti ideálu demokratické rovnosti, záleží na stupni zámožnosti, na němž se společnost nachází. Teprve hmotně uspokojený člověk může být skutečným demokratem; pošetilá je představa, že věc veřejnou může vzít zplna za svou chuďas, jehož veškerá touha a snaha míří k naplnění talíře dnes, bez ohledu na budoucnost společnosti i svou vlastní. Ale taková je víra proletářů ducha: zvolme do vedení státu někoho z nejnižších vrstev společnosti, chudého chalupníčka, bosého ovčáčka, a on bude cítit s námi, s malými lidmi! Bude se nás zastávat proti těm nadutým bohatcům! Vezme jim jejich miliony a rozdá je nám! Budeme se s ním mít dobře!

Ó svatá prostoto. Nikdo se nepopanští tak rychle jako k moci a honérům povýšený pastucha, nikdo tak urputně neusiluje o rychlé zbohatnutí na veřejný účet. Poučení z toho bývá ale vyvozeno zřídkakdy. Pohádka o chuďasovi, z nějž se stal moudrý a spravedlivý král, je nevykořenitelná. Přenesla se do časů demokratických a vyhrává volby, zejména v nevyvinutých, bídou trpících zemích. Tak se kruh uzavírá, nevědomost plodí nevědomost, chudoba chudobu, byť i prostřednictvím demokratického rituálu. A jak dlouhodobý proces je ustavení a upevnění demokracie, tak snadno a rychle jí může být konec, což českému člověku s kusem historické paměti netřeba připomínat. Stačí jedny volby, v nichž zvítězí naivita nad rozumem a zkušeností, jeden šikovný tlučhuba, jenž dovede strhnout potřeštěné davy, jedno selhání demokratické vlády, rozčarování vzbudivší dojem, že někdo s pevnou pěstí by to dokázal líp…

Je však i jiný, z povrchnosti vyplývající omyl: že stačí v té či oné zemi zavést demokratická pravidla a úspěch už se dostaví samočinně. Čerta starého se dostaví. Demokracie je příležitost, ne vstupenka do ráje. Svěřena do rukou prozíravých, rozmyslných lidí napomáhá k svobodě, funkčnosti, prosperitě. Nezabrání však úpadku, je-li použita jako okrasná dečka k přikrytí povrchnosti, ideologické zabedněnosti. Ne každé demokratické rozhodnutí je automaticky moudré, ne každou hloupost lze napravit, ne každého lehkomyslně vyvolaného džina zase zažehnat. Existuje práh, po jehož překročení už vede cesta jen do úpadku, do konečného zmaru. Demokracie není slitovná, odpouštějící matička, je to tvrdý soudce, jenž napaří každému, co si vysloužil. Při pohledu na dění v různých zemích světa se odvažuji vznést otázku, lze-li demokracii předpisovat bez výběru každému; není-li to příliš silný dryák pro pacienta majícího na kahánku.

Ale ani ve společnostech demokraticky vyzrálých není a nemůže být rovnosti. Nelžeme si do kapsy: jsou lidé vládnoucí a jsou lidé ovládaní, demokracie nedemokracie. Touhy vládnoucích nejsou totožné s přáním občana – nebo poddaného, chceme-li být jízliví -, nýbrž rozdílné, zhusta protichůdné. Politická kasta může mít zájem na pohodlných většinách a snadném vládnutí; to jí rádi věřme. V zájmu nás, obecného lidu je spíš, aby se jí pohodlně nevládlo. Politické strany by neměly být čtyři, jak k tomu dospěla Národní fronta neblahé paměti, ani dvě, jak k tomu směřují zalíbenci většinového systému, o jedné nemluvě. Optimální počet lze snadno určit: takový, aby mezi nimi byl skutečný výběr. Aby přestalo zoufalé rozhodování mezi větším a menším zlem. Počítám… mít tak v parlamentu šest nebo sedm stran kolem desíti procent… no, asi by se snadno nevládlo. Zato by bylo vládnoucím líp vidět na prsty a občas by je někdo přes ně klepl. Nám poddaným by se spíš ulevilo.

Pokračování zítra.



Diskuse


J. Jurax
Ehm
15:55
9.1.2018

Z. Rychlý
22:28
8.1.2018

B. Lukáš
17:19
8.1.2018

A. Alda
10:32
8.1.2018

M. Prokop
17:42
8.1.2018

Z. Lapil
12:05
9.1.2018

D. Polanský
10:10
8.1.2018

J. Karlík 653
7:44
8.1.2018

M. Valenta
10:00
8.1.2018

P. Lenc
10:23
8.1.2018

M. Valenta
14:07
8.1.2018

J. Karlík 653
20:35
8.1.2018

J. Jurax
15:47
9.1.2018

J. Jurax
15:48
9.1.2018

Z. Lapil
12:00
9.1.2018

V. Kotas
6:44
8.1.2018

D. Polanský
10:13
8.1.2018

počet příspěvků: 28, poslední 9.1.2018 03:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.