Pana Václava Cílka si velmi vážím a rád si přečtu všechno z jeho pera, co se mi dostane do ruky, včetně předmluvy k politickému spisku, jejž nechci na tomto místě komentovat. Jen jaksi zjišťuji, že si nedovede poradit s pojmy Němec a Německo; i chápu se příležitosti, abych tuto v zemích českých nijak neobvyklou mezeru doplnil.

Je to zvláštní. Nejdelší hranici má Česká republika s německojazyčnými zeměmi; nejčastější návštěvníci ze zahraničí jsou Němci; nejintenzivnější hospodářská výměna se koná s Německem; i řeklo by se, že na podobné úrovni bude znalost Německa mezi lidem českým. Ale opak je skutečností: o národech a pronárodech Dálného východu má valný díl řečeného lidu i jeho politické kasty lepší povědomost než o blízkém Zášumaví. A má-li už nějakou, pak vycházející ze zkušenosti, pravda, nedobré, ale přece jen už více než sedmdesátileté. Ještě pořád si ledaskdo nevšiml, že se za hraničními hvozdy prostírá Německo demokratické, přísně právní, občanské svobody ctící, pořád někdo z té strany slyší dusot prušácké boty, až by se mohlo zdát, že je do ní zamilovaný nebo ji k něčemu potřebuje.

No nic. Když se k tomu nikdo jiný nemá, pokusím se podat obrázek současného Německa a jeho lidí sám. Žiji v Německu už osmatřicátým rokem, mám jeho občanství a snad nejsem neskromný, povím-li, že jsem loajální, zodpovědný, dobře integrovaný občan. Což mi nebrání kritizovat různé podivnůstky až praštěnosti německé politiky i obyčeje obecného lidu; nadutost či výbojnost však, ač se to mnohému vlastenci českému může zdát divné, mezi nimi nenacházím. Aniž jiné tradované vlastnosti; a když, jinak utvářené a jinak se projevující.

Sám bych německému duchu vytkl jistý odezdikezdismus. V celém světě se po městech jezdí padesátkou, na dálnici jsou pak stanovena různá omezení rychlosti; v Německu jest po městě ploužiti se třicítečkou, na dálnici se však smíte zabít ve dvoustovce nebo kolik váš silostroj ze sebe vydá. O čemsi to vypovídá. Němci přichází zatěžko hledat a nacházet střední cestu; potácí se od extrému k extrému, vždy se slavným pocitem předbojovníka Ušlechtilé Ideje. Na celém světě jsou Zelení, ale německý Zelený je ze všech Zelených ten dočista nejzelenější, a takových příkladů více. Je-li Německo skutečně něčím znepokojující, pak tímto svým sklonem k dobře míněnému mesianismu. Býval zde pyšný mesianismus vilémovský (am deutschen Wesen wird die Welt genesen – na německém způsobu ozdraví se svět), bylo zde naopak období sypání popele na hlavu tak kajícnického, že přestávalo být věrohodné; byl zde přepokorný mesianismus mírový a pacifistický, no, a teď zrovna lomcuje Německem mesianismus ekologický, opět ve svaté a dobré víře a úmyslu.

Vystupuje v české národní mytologii Němec jako nudný patron, postrádající smyslu pro humor. Tak tomu není. Pámbu má sice všelijakou čeládku, vcelku ale Němec smysl pro humor má, ledaže trochu jiný. Ohleduplnější, odvážím se toho určení. Není jeho záměrem bližního zesměšnit, uvyšklebovat, ne z nějaké osobní zášti, jen aby bylo v hospodě veselo; vyhýbá se všemu, co by se mohlo někoho z přítomných – i nepřítomných - trapně dotknout či ponížit. Šoufky na účet bližního se prostě nedělají, stejně jako se nekoná překrucování jmen osobních i místních, aby z toho vypadlo něco šprýmovného. Abych podal příklad: sloužíval jsem na vojně s jakýmsi Huráčkem; každý řádný Čech si jistě představí, v co asi se v našich hubách proměnilo to H. Němce by taková proměna nenapadla, ani by nebyla pokládána za něco k zasmání. Což není záležitost teprve nové doby, jak dosvědčí srovnání českých příjmení s německými. Česká, třebaže to už tak nevnímáme, jsou ze značného dílu posměšná až zlovolná; to jsou všichni ti Hrbatí, Hubení, Hlavatí, Nejedlí, Kepkové (kdo nerozumí, nechť si dá vysvětlit od některého znalce starší češtiny význam slova „kep“), i zase Zapletalové či Zaoralové. Kdosi ve století šestnáctém se spletl a místo pole určeného k orbě zaoral už zaseté; celá vesnice se mohla potrhat smíchy a posměch zůstal na věčné časy i jeho potomkům. To se jinde nenajde, aspoň ne v té ohromující míře, za tím se musí do Čech. Jsouť Čechové mistry světa v pošklebnictví.

Táž, řekl bych až poněkud přehnaná ohleduplnost vládne ve společenském styku. Němectvo si vytvořilo soubor věcí, o nichž se prostě nemluví: o příjmech bližního (na rozdíl od obligátní otázky – hele, kolik ty v tom Německu bereš?), o osobních či rodinných trampotách, nezačne-li s nimi bližní sám, o politických názorech a volebních náklonnostech, jsou-li příliš odlišné, o dalších tématech, jež by mohla vnést do kávového dýchánku disharmonii. Přiznávám, že se tak společenská diskuse stává poněkud nezáživnou; poslouchat celý večer řeči o dětech, o autech a nemocech by porazilo i otrlou náturu. Jiný projev téhož je vzájemná zdvořilost nebo co je za ni pokládáno: tak třeba stupeň důvěrnosti, na němž si dva lidští tvorové začnou tykat. Bývá u různých národů různý: Angličané například vyřešili ten problém tak, že netykají vůbec, leda Pánubohu. Švédové naopak tykají na potkání každému s výjimkou pana krále. V Německu leží laťka vykání dosti vysoko. Patnáct let jsem zahříval židli svého úřadu; za celý ten čas jsem stačil navázat styk na „du“ jen s kolegyní na protější straně psacího stolu. Ostatní… nebyli upjatí ani povýšení, a vůbec už ne tupě formalističtí, jak se rádo o Němcích vypráví; byli to kolegové přátelští, nápomocní, ke mně s mou zpočátku klopotnou němčinou ohleduplní; to Němec, lámající podobným způsobem češtinu, by se pošklebků nedopočítal. Zůstával jsem však u nich Herr Frybort a bylo mi vykáno (přesněji onikáno), stejně jako já v poměru k nim. Ne že by se v Německu nepěstovaly drby; bez toho Herr nebo Frau to ale nejde, dokonce i v nepřítomnosti odrbávaného. Vzkázat jen tak do dveří, jak je zcela normální ve vlastech českých – Zaplatilová má jít ke Křikavovi! – by platilo za neslušné a víceméně nemyslitelné. Paní Zaplatilová k panu Křikavovi, prosím pěkně. Každá, i úředně nejformálnější žádost je zahájena slůvkem „bitte“ (prosím), za každou maličkost se sluší poděkovat. Naproti tomu se tolik netituluje; můj nejvyšší šéf, ač obtížen tituly od doktora a profesora až po vrchního radu a ředitele, spokojil se s oslovením Herr Meissner; co nad to, bylo by pokládáno za projev podlézavosti. Ukuj z toho obraz národní povahy každý jak umíš.

Vztah k otázkám národní minulosti, kolem nichž se debaty o Němectvu ponejvíc točí, lze označit za rozpačitý ba kajícnický, pro můj osobní vkus možná až příliš. Kdyby dosud bylo obyčejem kajícníků roztrhnouti roucho své a posypat si hlavu popelem, ani jedno roucho by nezůstalo neroztržené. To se především týká všeho, co nějak souvisí s židovstvím. Vzpomínám si, jak jsem se svého času vrátil z Izraele, kdež jsem si kvůli častým návštěvám synagog pořídil černou čepičku jarmulku. Vrátiv se do práce nasadil jsem si ji na hlavu a takto ozdoben vstoupil: všichni ztuhli, jako by vešel sám ďábel. Reagovali zděšeně, když jsem jim nabídl, aby si čepičku taky vyzkoušeli, až to přece jen jeden po druhém u velikých rozpacích zkusili. Každý v ní vypadal jako rebbe Roubitschek, čemuž se začali i usmívat; ale trvalo jim to. Je tomu prostě tak, že jakákoliv připomínka děsivé minulosti je ještě dnes v Německu víc než společenské tabu; je nesmytým znamením hanby. Nevedou se řeči o tlustých čárách, neplatí poukaz, že se ty ohavnosti dály někdy za dědečků a pradědečků, takže nám s tím laskavě račte vlézt na záda. Převzetí viny ještě třetí a čtvrtou generaci, zahanbení tak opravdové, nepředstírané… nevím, jestli by v dějinách našlo srovnání. A ne pouze ve vztahu k nacismu panují provinilé rozpaky; podobně nerado je vzpomínáno čehokoliv nacionalistického, velkoněmeckého či pangermánského, jak tím překypoval čas někdy císaře Wilhelmův. Ještě nepříliš dávno by bylo na pováženou vyvěsit před domkem žluto-červeno-černou vlajku Spolkové republiky, aby se pan domácí nedostal do řečí co fašizující nacionalista, až do toho přišlo – nevzpomínám si které – fotbalové mistrovství světa. To už fandové nemohli vydržet, jezdili nejdřív houkajíce vítězně s německými praporky na autech, až se ten obyčej při obzvlášť slavných příležitostech (tedy vesměs zase nějakém fotbalu) přenesl i na soukromá obydlí. Přiznání k vlastní státnosti se tak opět stalo, jak se po německu říká, salonfähig, ale jen podmíněně a ne vždy.

Tuším ovšem, co mi bude namítnuto: a co vzmáhající se neonacismus? Co spolek National-sozialistischer Untergrund, he? Zpunktovali dokonce před nějakým časem jeho souputníci teroristický atentát, jemuž padlo za oběť deset lidí, čehož, jak si vzpomínám, využil jeden kritik Němectva k článku, v němž varoval před odvěkou germánskou zběsilostí. Nuže, aniž bych chtěl snižovat odpornost toho skutku, povšimněme si některých okolnosti. Udál se zmíněný zločin v městě Zwickau, nalézajícím se, jak známo, ve spolkové zemi Sasko (dva atentátníci spáchali po činu sebevraždu, čímž mně jako daňovému plátci uspořili mrzutou povinnost přispívat jim doživotně na pobyt v luxusním penzionu nesoucím název “kriminál”, ale to jen tak na okraj). Existuje ovšem i druhá a početnější, rovněž náckovstvím silně zapáchající partaj NPD; a je poučné podívat se na její zeměpisné rozšíření. V Sasku dosáhla (psáno před klíčovým rokem 2015) 5,6 % hlasů a v Meklenbursku dokonce 6,0 %, čimž se stalo – jsme přece demokraté –, že ve sněmovnách obou zemí sedí náckové. Pod pětiprocentní hranicí, ne však příliš nízko, se nalézá voličská přízeň řečené partaje i v ostatních, jak se stydlivě říká, nových spolkových zemích, postaru NDR. Západně někdejší odrátované hranice dosahuje táž partaj výsledků ne o mnoho lepších než nulových. Není tedy hajlování, ocvočkovanými křuskami o dlažbu bušení a náckovských hesel vyřvávání výrazem německé příchylosti k hitlerismu, nýbrž východoněmecké odrůdy postkomunismu. Čím to… už za časů ulbrichtovských jsem si stačil všimnout, že přitakávání komunistickému režimu, ať předstírané nebo vážně míněné, bylo v tehdejší NDR rozšířenější než mezi posměvačnými Čechy. Když se pak karta obrátila a zmatené dušičky nějaké vodítko potřebující, žádné ale najednou nemající, nevědouce kam se honem vrtnout našly si náhradu v opačném, náckovském folkloru. Typicky německá vlastnost to ale není; sám se ještě pamatuji rok 1945, kdy se mnozí Čechové z odporu k nacismu stávali skalními komunisty.

Ono je vůbec obtížné mluvit o něčem typicky německém, ne náhodou bylo Německo po většinu svých dějin rozdrobené do nesčetných vévodstvíček, hrabstvíček, královstvíček či zase samostatných biskupství, svobodných říšských a hansovních měst. Kdo si dopřeje pohled jiný než z rychlíku, snadno i dnes zjistí rozdíl mentalit mezi Alpami a Baltem, pohořím Eiffel a Odrou, že by stačil k ustavení přinejmenším tří států, každého se svou suverenitou, národními zájmy a o čem ještě se tak zrovna vede řeč v království českém. Táhne se Německem pomyslná hranice zvaná posměšně Weisswurstequator (Weisswurst = bílá klobása, národní to pokrm zejména v Bavorsku). Na sever od ní převládá dosti už povadlá víra protestantská, zdraví se Guten Tag – v Berlíně Mojn mojn -, národním pokrmem je Grünkohl (česky, tuším, listová kapusta – ne že bych se po ní utloukl), mluvou ve zbytcích ještě nížinná němčina Platdütsch, počasí pak větrné a mrholivé jako v Anglii, však ne nadarmo osídlili ostrovní říši Sasové a Anglové právě z této části země. Lid pak povahy spíš zdrženlivé, čímž neříkám mrzoutské nebo samotářské; neběží prostě severní Němec se svými city hned na rynk, podoben v tom Skandinávcům. Jižně zmíněné linie převládá opravdověji pojímané katolictví, pozdrav Grüss Gott, nářečí celá nůše od alemanského po bajuvarské (bavorské), opět rozdělitelné na řadu podnářečí, počasí spíš podobné českému s mrazy v zimě a teplem v létě, pokrmem krom zmíněné již bílé klobásy uzené vepřové koleno se zelím a knedlíkem. Lid pak družnější, i když malinko povrchnější; za nedlouhého pobytu v horním Švábsku (oblast zhruba mezi Stuttgartem a Bodamským jezerem) jsme stačili navázat slušnou řádku přátelských vztahů, jež však ochodem za prací do Hannoveru pominuly. Na zamlklém Severu přátelství nevzniká na potkání, bývá však trvanllivější. Třetí zóna, prostírající se mezi Labem a Odrou, má jak již řečeno svůj vlastní svéráz, věřme že pouze dočasný. Která ze zmíněných tří částí je českému duchu nejbližší… asi že bavorsko-švábský Jih. I s tím uzeným, zelím a knedlíkem, i s onou až kultovní zálibou v pivu a hospodském vysedávání. Může to být – ale to už se vydávám na půdu dohadů – společným původem v keltství; ne nadarmo zní latinské jméno Čech, Bohemia = Boiohaemum, domov Bójů. V latinském názvu Bavorska, Bavaria, slyšíme ozvěnu Baiu Vari = mužové bójští.

Je rozšířený názor ve vlastech českých, že nám Pánbůh špatně posloužil, když nás usadil v německém obklopení. Nu, nějaký stupeň ovlivnění vyplývá malému ze styku s velkým vždycky; nicméně bych se ohradil proti domnění, že mít za sousedy Němce byl či je nějak obzvláště tragický osud. Jak již zmíněno, po většinu své existence byl německý živel územně a politicky rozdrobený; velkou újmu svým sousedům přivodit nemohl, ani kdyby se o to snažil. To spíš vyplývá ohrožení identity malým a někdy i dost velkým národům z blízkosti státu jednotně centralistického. Můžeme mluvit o štěstí, že praotce Čecha napadlo zapíchnout poutnickou hůl zrovna na Řípu; kdyby s ní býval dopochodoval – dejme tomu - na břeh Rhôny, pravděpodobně bychom dnes jako národ - natož pak stát - neexistovali. Četností a územním rozsahem srovnatelný národ bývali Bretoňci, a Francie je až na nepatrný zbytek slupla jako malinu. I neskuhrejme, aby si pro nás taky nesáhl nějaký centralista, netřeba třikrát hádat který.

A když už jsem u toho, chtěl bych ještě trochu rozvinout otázku historické viny. Potýkání Čechův s Němci, definoval ústřední linii českých dějin Palacký, a ani se zvlášť nezmýlil; s kým kdo sousedí, s tím se obvykle i potýká, to už tak je. Jde-li však o výsledky toho potýkání, jako člověk se vztahem k obojímu etniku musím doznat, že z něj lépe vyšli Němci. A nejen po materiální stránce, která je ostatně proměnlivá. Němci i Češi způsobili příkoří nejdřív první druhým a pak druzí prvním, v tom si nemají mnoho co vyčítat. Je však rozdíl v současném postoji. V Německu je to pokorné vyznání, lítost, pokání, a tím i vysvobození. Nemalá část české společnosti v načatém zlu pokračuje: sama sebe utvrzuje v právu pomsty, krutosti a bezpráví roku 1945 obhajuje, vyrábí si na jejich podporu zákony. Po Německu běhá pár bláznů tvrdících, že žádné genocidy nebylo; nenajde se ale ten, kdo by říkal – ano, genocida byla, a je to tak správně. V Čechách je takový přístup dosud nenapadnutelným základem práva.

Jakožto exulant v německém prostředí chci na závěr zdůraznit, že jsem se nikdy nesetkal s náznakem protičeského sentimentu, a to ani ze strany někdejších sudetských spoluobčanů, kteří by svůj důvod mít mohli. Přiznávám se, že jsem německé občanství přijímal s jistými obavami: setkám se s vyhnanci ze Sudet a oni se budou šklebit - ahá, už přilejzáš, Čecháčku… v žádném případě. Setkával jsem se se sudetskými lidmi, postáli jsme, pohovořili, jaká bývala kde hospoda, kam se chodilo na houby, jen o strašlivé zkušenosti odsunů zejména v jejich první, divoké fázi nepadlo slovo. Nechápal jsem dobře, čím to může být; to já bych v téže situaci asi tak zdrženlivý nebyl. Až mi tu záhadu objasnila jiná setkání, opět v Izraeli. Také tam jsem se vydával s jistými obavami: poznají ve mně židé Němce, budou mi omazávat o nos Osvětim, transporty smrti… a ono zase nic. Dal se se mnou do řeči takový předpisový žid, pejzy až na límec, černé vousy, černý klobouk… a odkudpak vy jste? „Z Hannoveru,“ odpovídám nerad. „A jejej,“ zajásal ten pejzatý, „tak to jsme sousedi, naši byli z Braunschweigu!“ A tak jsme si spolu povídali, málem že důlek v jeruzalémské dlažbě nevystáli, až mě předpisový žid pozval na kafe. Jen pomalu jsem začínal chápat důvod té ohleduplnosti. Sudetští lidé, vyhnaní s třicetikilovým ranečkem nejnutnějších potřeb (mezi nimiž nesměly být žádné cennosti), se brzy zabydleli, usilovnou prací si vybudovali novou existenci, ztracený majetek nahradili a víc než nahradili, až přestalo být zřejmé, kdo dopadl líp, zda odsunutí či odsunovatelé. Izraelští židé přišli do země neplodící nic než kamení a hubenou kozí pastvu. Usilovnou prací udělali z té pustiny pozemský ráj; třikrát na ně zaútočil nesrovnatelně početnější nepřítel, a potřikrát ho s bezpříkladnou statečností odrazili, i mají být nač hrdí. Tak se z žida v znovunalezené domovině stal člověk sebevědomý; a kdo je sebevědomý, bývá i velkomyslný. Nikomu nepotřebuje omazávat o nos někdejší křivdy, ani vyhánění s třicetikilovým ranečkem, ani Terezín a Osvětim. V Čechách… no, přibylo sebedůvěry za to čtvrtstoletí, čímž se mění i nedůvěřivý postoj k Němcům, sudetským obzvláště. Ale mohlo by jí přibývat rychleji.

Hannover, 14. listopadu 2017