Napětí či svár mezi jedincem a kolektivem (skupinou, třídou, vrstvou) patří odedávna k charakteristickým rysům evropské historie. Mnoho staletí se jednotlivec musel podřizovat ve veřejném i soukromém životě rozhodnutí kolektivu. Teprve reformace a vzestup měšťanstva, jehož duchovním a kulturním plodem se staly humanismus a renesance, zpochybnily do této doby samozřejmý primát kolektivní vůle. Po dalších zhruba dvou stech letech otevřelo osvícenství cestu ke svobodě víry a v průběhu 19. století dosáhly západoevropské a některé středoevropské národy ústavně garantovaných politických svobod, jež poprvé umožnily jednotlivcům identifikovat se primárně jako individua, nikoli jako příslušníci kolektivu. Proces individualizace veřejného života dospěl do – lze-li to tak říci - optimálního stavu v západní Evropě a v USA po druhé světové válce. Svobodná vůle v oblasti morálky, svoboda víry a politické volby respektovaly elementární rodinnou a společenskou soudržnost, nacházejíce ochranu v přiměřeně (ne)velkém státě. Od šedesátých let se však začínají prosazovat práva menšin, čímž se do politického diskurzu na Západě vrací idea určujících kolektivních identit.

Před časem odvysílal Český rozhlas diskusi na téma „Kdo je lepší řidič, muž či žena?“. Pomiňme nyní její nesmyslnost (lepší řidiči jsou a vždy budou samozřejmě muži), za pozornost stojí něco jiného. Do redakce totiž zatelefonoval muž, který na dotaz položený moderátorkou ohledně nejhorších řidičů zareagoval slovy, že jsou to mladé pražské řidičky velkých aut, které s nimi mají potíže zaparkovat. Vzápětí se o slovo přihlásila posluchačka, která se tímto výrokem cítila uražena jako žena, protože ona je přece zkušenou řidičkou, jež umí výborně zaparkovat. Není ještě tak vzdálená doba, kdy by se dotyčná dáma cítila polichocena, že jako konkrétní žena XY vyniká v řízení automobilu mezi příslušnicemi svého pohlaví. Ale dnes, kdy západním a stále více už i naším světem s vlajícími prapory vítězně pochodují nejrůznější menšiny včetně podivuhodné menšino-většiny žen, je těžké odolat vábení kolektivní identity, i když by to znamenalo vykonat nevelký, ale důležitý akt individuální svobodné vůle.

Svobodná společnost se vyznačuje tím, že příslušníci středních vrstev, kteří tvoří její páteř a hlavní oporu, se rozhodují a jednají v každodenním politickém, ekonomickém a morálním životě primárně jakožto jednotlivci. Skutečnost, že se rostoucí množství lidí identifikuje anebo je identifikováno skupinově, je zřejmým oslabením liberálního základu moderní společnosti. Je paradoxem, že nové kolektivní identity se na poválečném Západě ustavují přibližně v téže době, kdy tamní dělnictvo začíná po válce v souvislosti s rychlým růstem životní úrovně ztrácet svou třídní identitu, jak je to patrné na poklesu členské základny odborových organizací. Základní rozdíl mezi individuálním a kolektivním prožíváním reality odkazuje k protikladu mezi soukromým a veřejným. Zatímco individuální existence se realizuje v rodině, práci, spolcích či klubech, primárně kolektivní existence tíhne „k okupaci“ veřejného prostoru. Nejnápadnějším projevem jsou tu průvody tzv. sexuálních menšin, asi nejvýraznější manifestace „morálky“ postmoderní společnosti. Patří sem ale i v západních zemích častá a mohutně medializovaná veřejná „přihlášení se“ známých osobností k netradiční sexuální orientaci, jež mají stejný symbolický význam, jako když homosexuálové vytáhnou s duhovým praporem do ulic.

Nejvýrazněji se nové kolektivní identity prosazují v morálně-kulturní sféře. Nemine téměř týdne, abychom se ze sdělovacích prostředků nedozvěděli o nových právech, nárocích, požadavcích či demonstracích žen, sexuálních menšin, dětí, sociálně vyloučených, bezdomovců, etnických či náboženských skupin atd. u nás nebo v zahraničí. Skupiny křičí, jedinci mlčí, stát - jedná. A to stále častěji tak, že ustupuje požadavkům menšin jakožto eo ipso oprávněným. Výsledkem jsou stále nové právní předpisy na jejich „ochranu“, kvóty a jiná antidiskriminační a pozitivně-afirmativní opatření, která jsou rájem pro advokáty, ale pohromou pro společenskou soudržnost a stabilitu. O „ochranu“ se přitom zpravidla jedná pouze na samém počátku, např. v případě homosexuálů v Československu v roce 1961, kdy byla tato pohlavní úchylka dekriminalizována. Pak se už roztáčí kolotoč dalších, nikdy nekončících nároků ve jménu rovnosti a sociální spravedlnosti, přičemž k jejich ideovým a „morálním“ stimulům se záhy přidruží zájmy čistě ekonomické. Údajně diskriminovaná menšina, na kterou se mezitím naváže celá škála organizací z tzv. neziskového sektoru, se začne chovat podle logiky zájmových skupin. Původce teorie o logice kolektivní akce Mancur Olson vyložil, že i velmi málo početná zájmová skupina si dokáže na většinové společnosti, resp. na státu velmi efektivně vynutit mimořádné ekonomické nebo jiné výhody.

Rozmach skupinových identit ve společnosti lze přirovnat k růstu plevele na záhonu. Bující pýr, kopřivy či lebeda zatlačují stále více původně vysazené kulturní plodiny, až nakonec převládnou. Analogicky skupinové identity ve společnosti rozkládají a potlačují původní étos individuální odpovědnosti, samostatnosti a podnikavosti, jenž leží u kořenů úspěchu novodobého Západu, přičemž důsledky se projeví nejprve v morálně-kulturní a politické sféře. Hospodářský blahobyt delší dobu přetrvává, což většinu společnosti ukolébává v přesvědčení, že se vlastně nic vážného neděje. Ve skutečnosti je první obětí klíčový princip právního státu – rovnost před zákonem. Pozitivně vymezená práva menšin a žen tuto zásadu likvidují s cílem dosáhnout pokud možno absolutní rovnosti a stejnosti všech se všemi, přičemž v neposlední řadě obracejí naruby zásadu presumpce neviny; podle evropského práva musí např. ten, kdo je obžalovaný z porušení antidiskriminačního zákona, dokázat svou nevinu, nikoli naopak. Jde tu o evidentní soumrak liberálního státního zřízení v celém západním světě.

Rozmach kolektivních identit mohl nastoupit teprve v éře expandujícího sociálního státu a poté, co se na Západě prosadilo nové ideové paradigma represivní většinové společnosti ovládané bílými muži, která se musela začít kát ze svých domnělých zločinů na menšinách a na ženách. Nejpozději od přijetí tzv. antidiskriminační legislativy (v západní Evropě postupně od konce 20. století) však dochází k nebezpečnému oslabování státu, který ustupuje stále agresivnějším menšinám, podporovaným liberální levicí, jež ovládla politickou a justiční sféru. Markantní ukázkou je zoufalá bezmoc policie západních velkoměst vůči agresivitě mnoha obyvatel muslimských čtvrtí, požívajících ochranný statut minority náboženské i etnické. Triumfující menšiny tedy nejen relativizují individuální práva, ale začínají povážlivě nahlodávat a oslabovat základní funkce státních struktur, na jejichž podpoře původně založily svou úspěšnou politickou strategii. Na politickém obzoru Západu se tak rýsuje pochmurná budoucnost války mezi svářícími se menšinami, proti níž nebude mít ochromený státní aparát k dispozici žádné účinné nástroje.

Institut VK