Už na to začínám být alergický: co chvíli se někde dočítám, že je západní civilizace v úpadku. Jen tak, mimochodem a neúčastně, jako by se řeklo, že v galaxii X beta Y zanikla bezejmenná hvězda. Proboha! Buď se naše – naše! zdůrazňuji - civilizace v úpadku nenachází, a pak jde o módní žvást. Nebo se v úpadku opravdu nachází, a pak by se nás to mělo sakra týkat. Jsme Češi; někteří z nás jsou navíc občany jiného státu, s jehož prostředím a obyčeji se tak či onak sžili; o něco vzácněji se vyskytne přihlášení k příslušnosti evropské. Ale veškeré češství, evropanství i promězamě kanaďanství ztrácí smysl, odebere-li se mu identita nejvyšší, totiž civilizační. Má-li poklesnout do nicoty západní civilizace, jak se mnozí bezmála těší, zaniká i všechno ostatní, čím jsme a k čemu se hlásíme; je to naše nejvlastnější, z hloubi předvěkého času vyrostlá, do genetiky zapsaná zakotvenost, vedle níž je identita národní či zeměpisná jen jedním z proměnlivých nátěrů na prastarém podkladě. Kdo jen tak lhostejně, na půl huby utrušuje – inu jo, západní civilizace je v úpadku, měl by vědět, že sám nad sebou stvrzuje rozsudek.

Něco se s námi ovšem děje. Nemluvil bych o úpadku, spíš o krizi, o vývojovém rozhraní, na němž se naše civilizace ocitla, o posunu hodnot, s nímž si jaksi nevíme co počít. Příliš rychle a vysoko jsme my západní lidé v běhu posledního století vyšplhali po žebříčku vývoje; nyní přišel jakýsi vítr a žebřík se pod námi zatřásl. Proto ale z něj ještě nemusíme skákat dolů a polámat si kosti, jak mnozí s nemalým gustem doporučují. Uvědomme si, prosím, kdo jsme. Kde se vzal onen nepokoj, ženoucí západního člověka vzhůru po vývojovém žebříčku, přičemž občas ztratí rovnováhu a nevěda kudy kam propadá pochybám nad sebou samým. Společnosti, procházející vývojem jen velmi pozvolným nebo vůbec žádným, společnosti vývojem spíš vlečené, než aby jím postupovaly z vlastní vůle a schopnosti, společnosti, jejichž ideálem není vzestup, nýbrž návrat k vybájeným hodnotám minulosti… pochopitelně že ztratit rovnováhu ani propadnout pochybnostem nemohou. Což ovšem neznamená, že jsou naší civilizaci nadřazené, vyžeňme ze sebe k čertu už jednou tuhle podbízivou malomyslnost. Ale nic, vraťme se k otázce, jak stojí psána svrchu: kdo jsme. Kde je původ našeho civilizačního způsobu, čím se liší od ostatních a proč není zaměnitelný ani nahraditelný žádným z nich.

Přečtěme si pozorněji, co praví starozákonní pověst o dvou synech Adamových: pastýř ovcí Abel nabídne oběť ze stáda svého. Hospodin, bůh pasteveckého kmene Chabirů (Hebrejců), ji přijme, kdežto obětí oráče Kaina opovrhne. Je v těch strohých větách obsaženo tisícíletími lidských dějin prostupující pohrdání pastevce zemědělcem, celá až do dneška zející trhlina mezi civilizacemi, vycházejícími z životních podmínek nomádského pastýře na jedné straně, na druhé z podmínek života selského. Věky míjely, přinášely vznik a zase zánik mocných říší, i národy se stěhovaly a všelijak mezi sebou mísily, jen civilizační rozpor zůstává jaký byl. Odsoudil stranický bůh pastýřů pokolení Kainovo k věčnému nepokoji, k hledání, bloudění a tápání, k omylům a k pokusům o nápravu, k neustálé starosti o obživu zítřka, nic mu nedal zadarmo, což se ale nakonec ukázalo být výhodou. Dědicům Abelovým – kniha Genesis mluví o jakémsi Jábalovi, kterýž byl otec přebývajících v staních a stádo pasoucích – přiřkl snadnější živobytí, čímž se nakonec ocitli v rejži. Nemuseli vzdělávat půdu pro úrodu zítřka, obživa jejich stádům rostla všude sama, když ovce a kozy vypásly okolí tábora, stačilo strhnout stany a přesunout se o kus dál. Nebylo nic, co by je pobízelo k změně, svým způsobem žili i nadále v ráji. V určitém smyslu to platí až do dneška: už jen málo potomků Jábalových pase stáda a přebývá v stanech, ale do genů zapsané spoléhání na pastvu boží, již netřeba vysévat, jim zůstalo. S ním pak podiv a hněv. Jak to, že se synové Kainovi domohli takového blahobytu? Čím se stalo, že cokoliv nového a užitečného, vše musíme přebírat od těch, jež Hospodin zavrhl slovy – zlořečený budeš? Rozmyslel se vrtošivý Bůh jinak? Přestal milovat svůj lid? Obrátil zlořečení v úspěch a svou přízeň v prokletí? Ovšemže ne, to spíš lest a čísi nečisté pikle jsou příčinou našeho zaostání! A již se dědici Abelovi vydávají cestou boje, jediného prostředku k zahlazení nerovnosti, jemuž rozumí. Neboť samotným Bohem vedený lid se může dopustit lecčeho: zrady, pýchy, násilí na slabším, porušení příkazů víry. Jedno však nemůže: propadnout pochybnostem o sobě samém. Jeho kroky vede Bůh; a Bůh je přece všemocný, nechybující.

Zavržené děti Kainovy se ubíraly jinou, složitější cestou. Vývojová dynamičnost, nespokojenost s dosaženým stavem, pohled upřený k úrodě příštích let, odvaha k vyzkoušení neznámého, vědomí, že je stále co zdokonalovat, aby byl dnešek lepší včerejška a zítřek dneška, to byly vlastnosti, jejichž pomocí dospěly k bezkonkurenčnímu postavení mezi civilizacemi světa, a to nejen ve smyslu mocenském. Touž cestu s nimi prodělal jejich Bůh: přestěhováním z východních stepí do chladné Evropy se z přívrženeckého boha pasteveckého kmene stal univerzální Otec všech, dokonce i sedláků. A sedlák se nemůže ve všem jen tak blaženě spolehnout na nebeského vůdce, nýbrž se občas zamyslet i sám: je moudré, do čeho se právě pouštím? Nedělám chybu, která se mi časem vymstí? Zatímco stepní pastevec dovede velmi dobře soudit činy jiných, specifikem selské civilizace je sebezpytování. Analyza vlastních myšlenek a záměrů; pakli nevedly k očekávanému výsledku, kde se stala chyba? Jak se jí příště vyvarovat? Proto je plná rozporů a sebepochyb; kdyby taková nebyla, nikdy se naši předkové nemohli stát objeviteli, vynálezci, reformátory. Stalo se mravem salonů ohrnovat nad úspěchy předků nos, zvát je kolonialismem, imperialismem i jinými ošklivými –ismy, ale to jen proto, že jsme lidé západní, sebereflexe schopní. Civilizace, s níž se v této etapě dějin ponejvíc střetáme, žádnou sebereflexí netrpí, což v dlouhodobější perspektivě nelze pokládat za přednost. Nicméně nás, děti Kainovy, v přítomném momentě zatlačuje do defenzivy. Co je toho příčinou?

Inu co. I dobrý kůň se může splašit. I dobrá vlastnost může pervertovat. To se přihodilo západní intelektuální elitě, tvůrkyni veřejného mínění: ze schopnosti analyzovat myšlenky a skutky současné i minulé se jí stala jakási zvrácená rozkoš. Nic není řádného, co kdy vykonala naše civilizace, všude nacházejí přísní samosoudcové jen samá pochybení, zlovůli a zločin. Rozhřešení pak dosáhneme pouze tehdy, pohroužíme-li se v pokoru, jaké v dějinách s výjimkou kobylky pojídajících poustevníků ještě nebylo, odprosíme-li plačky všechny nalevo a napravo za hříchy spáchané i nespáchané. A, netřeba dodávat, opustíme-li svou dosavadní roli vůdčí síly světa, i kdybychom ji měli předat do rukou dědiců Abelových s jejich v raném středověku ustrnulým způsobem myšlení.

Západ tohoto času postihlo něco závažnějšího než prostý úpadek: nachází se ve válečném stavu sám se sebou. Generály toho podivného tažení jsou jeho vlastní filosofové, sociologové, publicisté a jiní myslitelé, neznající většího potěšení, než sestřelovat jednu po druhé mravní zásady, na nichž od provopočátku stojí a s nimiž padá tato sama sobě nepřátelská civilizace. Naštěstí – lze-li v této situaci mluvit o štěstí – je generálů mnoho a hlasitých, valný voj však za nimi nekráčí téměř žádný, neboť obecný lid jejich sebevražedné bláznovství nesdílí. Kdyby se občanská společnost Západu zbavila ostychu před těmi, kdož sami sebe jmenovali arbitry veškeré etíky, kdyby se dokázala spojit v politicky relevantní sílu, mohl by v krátké době být smeten diktát nejzhoubnějšího nesmyslu lidských dějin, jehož jméno je politická korektnost. Cesta zdánlivého úpadku by se pak narovnala už sama. Náznaky čehosi takového se tu a tam zdají ukazovat, ale není úkolem této úvahy vydávat prognózy budoucnosti.

Místo toho se proberme jevy, na nichž bývá obvykle demonstrována předurčenost západní civilizace k zániku. Na prvním místě úpadek náboženské víry, jak se o něm nedávno zminil jeden význačný církevní činitel: zbraní ducha se zesvětštělý Západ vzdal, kdežto muslimové jsou jimi dokonale vyzbrojeni…S tím se mi, při vší úctě, nechce souhlasit. Snad se tak jeví skutečnost tomu, jenž spatřuje jedinou možnost kontaktu člověka s Bohem v příslušnosti k některému věkovitému, nezměnitelnými ustanoveními vymezenému náboženskému vyznání; takto viděno jsou ovšemže muslimové vyzbrojeni víc než dokonale. Co by se však zamyšlení nad tajemstvími vesmírného řádu týkalo, uznání nejvyšší řídící síly, tušitelné, lidskými smysly však neuchopitelné… v tom je západní člověk bez konkurence, v té zbrani ducha se mu v sedmém století utkvělý, úzkým obzorem pouštního kočovníka sevřený islám nemůže rovnat. Jde prostě o to, čemu dáme přednost. Jestli šíření své pravdy křivou šavlí džihádu, je na tom lépe islám. Jestli pochopení vyššího řádu, neomezeného na naši legrační, název Země nesoucí kuličku, je západní člověk o světelné roky napřed. Je dokonce možné, že teprve těmito miliony soukromých, s nikým nesdílených a nikomu nezvěstovaných vyznání je Západ tak blízko Bohu, jak dosud ve své historii nebyl.

Velmi naléhavým problémem dítek Kainových je pokračující rozklad tradičních společenských svazků, rodiny zejména. I zde má islám snadnější pozici, třebaže bych muslimskou ženou raději být nechtěl. Nicméně: nejsme svědky zániku, jen jedné z vývojových etap západní civilizace, jakých byla a ještě bude spousta. Netřeba proto nad ní dělat kříž, spíš se ptejme, jestli je současný stav výsledkem přirozeného procesu, nebo vyšel z hlavy některého mesiáše a nových světů budovatele, jakých má Západ odjakživa nadbytek. Pakli je přirozený, najde si další vývoj cestu, jak nastalý nepoměr zase narovnat. Pakli není… ale k tomu se ještě vrátíme. Rodina o jednom nebo vůbec žádném dítěti, rodina jako překážka v kariéře a využívání volného času, manželství na půl roku a na psí knížku… to vše vyplynulo z určité přechodné situace, a je třeba vědět, že dějiny neznají jiných situací než přechodných. Svět oponou trhne – kdoví, třeba už trhá – a zase tu bude tatík-živitel, matička co strážce domácího krbu a šest dítek jako schůdky, jak tomu bývalo a svůj smysl mělo. Dítka jako schůdky bývala pojistkou proti existenční nejistotě, bezplatnými pomocníky v živnostech a zajišťovateli rodičovského stáří; jak tak koukám na to klubko gordických uzlů, do nichž se už stačil zamotat náš sociální systém, může takový stav nastat, než řekneme třikrát švec. Ne že bych po tom obzvlášť bažil. Opět se může vrátit svět jako slzavé údolí, v jehož bědách jedinou pojišťovnou býval Bůh, což je mimořádně třeba připomínat všem, kdož si představují minulost jako napodobeníhodnou idylu. Pravděpodobnější ale je, že vývoj přinese něco jiného, zatím nepředstavitelného, jako už vždy od počátku dějin.

Bývá – a právem - vyčítána této době a této civilizaci nevázanost, neúcta, nekázeň, řada jiných negativ. Ne že bych chtěl jejich závažnost snižovat nebo je omlouvat; povězme si však, že jde o problém nejsnadněji (neříkám, že snadno) řešitelný, jelikož se nenachází v kompetenci Osudu, nýbrž nás samých. Byla už řeč o nepřirozeném prvku vývojové stavby v podobě mesiášů a budovatelů nových světů. Nestačili se chlubit bořením měšťáckých konvencí a předsudků, ale dosáhli jen toho, že místo starých konvencí nadělali nových, úzkoprsejších a nesnášenlivějších. Klesající funkčnost rodiny jde z největší části na jejich konto; tak dlouho ji prohlašovali za měšťácký přežitek, propagovali volnost partnerských vztahů a jiné chiméry, až dosáhli svého. Chtíce osvobodit ženu z jařma kuchyně a kvedlačky jí navlékli chomout kariéry, přičemž jařmo domácnosti zůstalo jaké bylo. Nebylo školní reformy, již by neprosazovali a dětských práv, jichž by se nezastávali; výsledkem je škola jako očistec, do nějž učitelé vstupují s hrůzou a děti se strachem z každodenní tyranie těch, jimž za starých, nepokrokových časů stačilo vyprášit gatě ukazovátkem. Navymýšleli práv a svobod pro ty ubožáky, co se vinou necitelné společnosti ocitli v žaláři; výsledkem je žalář v podobě drahého hotelu, trestu se vysmívající zločinec a občan, chvějící se úzkostí při pomyšlení na večerní procházku parkem. Ale zkraťme ten výčet: je jen jeden úspěšný revolucionář, a jeho jméno je příroda. Cokoliv vezme do ruky dobrovolný spasitel, bez výjimky končívá průšvihem. Kdyby se podařilo vymést z mysli západního člověka, co do ní v pyšném sebevědomí zanesli vizionáři nových zítřků, bylo by z největší části po problému. Západ by se znovu octl tam, kde je jeho přirozené místo, čímž nemíním roli světového komandýra, ale jeho schopnostem odpovídající vývojový stupeň.

Pro vyváženost se teď chvíli zabývejme úspěchy západní civilizace, tak samozřejmými, že unikají naší pozornosti. Je heslem našeho času například životní prostředí; i opatřme se ruksakem a vydejme se do světa, podívat se, jak je kde s tímto fenoménem nakládáno. Zle a příšerně tam, kde bílý utlačovatel, zastyděv se za své hříchy, vyklidil pole v prospěch domorodých vašnostů: příroda vypálená a vyklučená, chaotické, zločinem prolezlé metropole, plné puchu a rychle rostoucích souvrství umělohmotného i jiného neřádu, a uprostřed toho všeho člověk, což, jak známo, zní hrdě. Zamiřme však do zemí Západu a uzříme… nu, ne zrovna panenský prales jako za časů kněžny Libuše. Ale aspoň krajinu zelenou, lesy a háje, řeky a lučiny, krajinu, v níž se dokázala srovnat příroda s potřebami lidskými, což může být důvodem k skromné hrdosti.

Dalším důvodem k opatrnému poklepání na rameno je skutečnost, že Západ dokázal vyklouzmout z pasti, jejíž jméno je přelidnění. Staloť se příkazem této pokrytecké doby nedotýkat se ničeho, co by mohlo vrhnout nehezké světlo na nezápadní svět; ale i nepříliš pozorný poutník si všimne hrůzy, ničivější než všechna oblíbená strašidla této doby, klimatických nevyjímaje: s děsivou rychlostí postupujícího přemnožovéní právě v nejchudších zemích planety. V téže chvíli si naříkáme nad poklesem populačního růstu, což je v tom srovnání skoro směšné. Kdyby počet obyvatel dejme tomu zemí českých měl klesnout na třetinu, jak tomu ostatně bylo za časů osvícenských a lidem proto pivo hůř nechutnalo, nestalo by se nic děsného, spíš by si země maloučko oddychla. Vidět v kohortách dětí budoucí vojáky už snad bohdá nepotřebujeme; a otázka důchodů pro rychle stárnoucí populaci, nad níž bědují naši národohospodářové, je při troše kuráže dobře řešitelná přechodem ze starožitného, ale dávno už děravého systému tzv. solidárního, na systém vlastní zúročitelné renty. Stejně řešitelné jsou i ostatní rébusy, jen se nebát a opustit metody, hodící se k potřebám nastávajícího času méně než napudrovaný cop feudálův.

A mohl bych takhle ještě chvíli pokračovat, ale koukám, co už jsem popsal papíru, takže toho nechám. Na závěr jen toto: úpadkem nazýváme stav, kdy člověk ani při nejlepší vůli a snaze nedokáže vybříst z bryndy. V takové situaci zdaleka nejsme. Stalo se něco jiného: dohnaly nás důsledky vlastní lehkověrnosti. Naslouchali jsme radám těch, jež Písmo nikoli bez důvodu nazývá falešnými proroky; dali jsme se do vymýšlení nových, nikdy nevídaných světů, přestali jsme si vážit kořenů, z nichž po tisícíletí vyrůstal náš civilizační způsob, tvořivé píle, předvídavé práce pro budoucnost, svědomitosti, svobody, která se nevylučuje s kázní, objevitelské odvahy a organizační schopnosti. Učiňme je znovu zásadami svého konání, pošleme k čertu samozvané spasitele, jejichž návody se dosud nikdy neosvědčily a neosvědčí se ani v budoucnu, přestaňme se stydět za úspěchy své civilizace, a budeme z té kaše přinejmenším jednou nohou venku. Ta druhá… ředitelem světa jako ve století devatenáctém už západní civilizace asi nebude, a ani není oč stát. Má ale dost sil, aby se postarala sama o sebe. Zní to možná sobecky, ale snad i nám je dovoleno, co s naprostou samozřejmostí praktikují naši konkurenti: dbát v první řadě vlastního zdaru. Okolní svět, jehož různé patálie mají ostatně také původ v jakýchsi zakořeněných vlastnostech, můžeme občas povytáhnout z bryndy, stojí-li o to. Generálním spásonošem, četníkem a plátcem v jedné osobě ale být nemusíme; jsouť i jiní a v této chvíli dokonce bohatší, kteří by mohli pustit groš, kdyby je to náhodou napadlo. Mimoto bych po víc než půlstoletí samého pomáhání a zachraňování už také rád někde viděl kus vděku, ale jaksi nevidím. Spíš jako by námi bylo tím víc pohrdáno, čím horlivěji pomáháme, pokořujeme se a pro své hříchy v hruď tepeme. Inu, vmanévrovaly se dítky Kainovy krom toho četnictví a plátcovství i do role světového šaška. Opusťme ji, není nám k ničemu a nikdo ji neocení.

Převzato z Nového Polygonu

Hannover, 1. září 2010