Minule jsem končil otázkou, zda nás k vývojovému stupni, kterého jsme dosáhli, předurčila příroda záměrně nebo náhodou. Pokud náhodou, pak Bůh, nebo vyšší síla, neexistuje. Pokud záměrně, pak ovšem máme co do činění s nadpřirozenem. Je tu ještě jedna možnost, že se náhoda s tvořivou silou nadpřirozena nějak prolínají a stupeň toho prolínání určuje, že náhoda je nedílnou součástí božího záměru...

My lidé si nadpřirozeno vysvětlujeme po svém, respektive máme snahu je podřizovat lidské logice. Vše, co nedokážeme svou logikou obsáhnout, porozumět tomu, co všechno má nebo mělo nějaký dopad na vývin našeho světa a nás samých, bereme jako čin boží, který nás nasměroval tím správným směrem. Zároveň však této síle dáváme do vínku schopnost všehovědění, plánu a vývoje, který směřuje z ničeho k něčemu, lépe řečeno ze sebe samého k sobě samému...

Tak aspoň popisují a vysvětlují naši existenci všechna náboženství. Ať už ten spirituální vývin balí do popisu ráje a pekla, nebo (jako buddhismus) od snu k realitě či naopak (jako australští domorodci) od reality do Snění, do Dreamtimu...

Při tom všem všichni zcela pomíjejí paradox, že kdyby Bůh opravdu věděl, jak všechno dopadne, nemusel nic tvořit. Tohle uvažování by bylo zcela (lidsky) logické jenže to bychom pak ztráceli důvod své existence. Navíc bychom tím popírali víru, že když tedy Bůh, pak všemocný, vše znalý a vše určující. Jinak by v našem uvažování nemohl být Bohem. Jen básníci, nikoli filozofové, si připouštějí (občas a jen někteří), že i náš Bůh by nemusel být všeho schopen a že může být jen článkem řetězu. Tuším, že to byl Otakar Březina, kdo v jednom ze svých písání popisuje odpověď, či promluvení, Boha k modlícímu se člověku... Parafrázuji... ano, já jsem ten, ke kterému letí modlitby všech lidí, já jsem ten, který ovládá a řídí vše. Lístek na stromě se nepohne bez mé vůle, bez mého vědomí, ale nade mnou je vyšší síla...

Ať už to je tak nebo onak, pokud tedy Bůh existuje, naše existence (světa i vesmíru vůbec) bude dávat větší smysl, kdyby Bůh neznal všechno dopředu, především budoucnost...

„Zprvu nebylo nic, jen duch svatý se vznášel nad...“ tento začátek lze připsat všem „vysvětlujícím“ náboženským teoriím, ale i té věděcké, která ovšem ducha svatého jmenuje napětím či potenciálem, který náhle, jako velký třesk, vybuchl a začal vrhat do prostoru hmotu a roztahovat se všemi směry. Rozumí se, že všemi směry od nás, takže i vědecká teorie a vysvětlení vzniku vesmíru z nás, lépe řečeno z naší pozice ve vesmíru, dělá středobod vší existence...

Nelze popřít, že tento argument má svoji váhu, protože kdybychom nebyli středem vesmíru, pak se od nás nemůže vše vzdalovat. Představte si dva vzdálené body ve vesmíru, které by pozorovaly to samé, tedy že se od nich všechno vzdaluje. To je nemožné, protože to, co leží mezi nimi, se může vzdalovat jen od jednoho a k tomu druhému se musí přibližovat! Věda tedy potvrzuje, možná nechtíc, že opravdu jsme středobodem existence.

Ta shoda náboženství a vědy není asi náhodná, prostě naše logika si nedokáže představit jiný scénář než ten, kde něco, i když to vychází z Ničeho, má svůj začátek a konec. Tak nám velí naše zkušenost z tohoto světa, z této dimenze. Plyne si to Nic od nikud do nikam, ale zároveň je plno nynějšího dění a jeho středobodem je život, který do zatímna vyvrcholil naším vývinem. Tak si to představujeme, nic lepšího jsme nedokázali vymyslet a podstatou našeho uvažování je, že se nejedná o vývin hmoty jako takové, ale o vývin spirituální, čili vývin inteligence. Pokud to tak je, pak po inteligenci živočišné nastoupí inteligence umělá - a po ní? Kdo ví, možná ta spirituální, která už ke svému projevu nebude hmotu potřebovat vůbec. Jen potenciál...

Je to logické, ale zároveň nesrozumitelné našim mozkovým pochodům a jako takové to splňuje základní podmínku nadpřirozena. Je to neuchopitelné, nepochopitelné a přesto, nebo porávě proto přirozené, ponechávající všechna vysvětlení fantazii našich mozkových závitů, které je nemohou pochopit, natož vysvětlit... a proto jsme vynalezli víru.

Když jsem se takto vyvlékl z veškeré odpovědnosti za své další uvažování ohledně nadpřirozena a Boha obzvlášť, musím připustit, že logika myšlení mi nedá, abych zde nerozvinul svých pár lidskovšedních úvah na dané téma.

Jako vždy jsou dvě možnosti... vlastně tři, dvě konkrétní a jedna nesmyslná, která však, kupodivu, mne vede k tomu, že i když nic nevím, chci uvažovat a brát jako bernou minci právě ji, úvahu, co se dokázat nedá. Vede mne k tomu poznatek, že každá prokázaná vědecká pravda začínala úvahou, která ve své době také patřila do říše snů, nebo do doby snění. Do Dreamtimu. Ty dvě konkrétní myšlenky, o kterých jsem se zmínil na začátku tohoto odstavce, jsou jasné. Jedna je, že Bůh neexistuje a pak nemá cenu uvažovat o něčem, co neexistuje. Což dělají ateisté. Ke své škodě, dodal bych potměšile, protože když o něčem neuvažujete, nikdy nepoznáte, zda jste se mýlili...

Druhá konkrétní úvaha je, že Bůh existuje. Pokud tu úvahu člověk přijme bez přemýšlení, což po nás chce většina náboženství, pak je to ateistická úvaha v obráceném gardu. Nemaje důkazů, stačí jí víra.

A už jsem v tom! Ponořil jsem své uvažování do stadia, v kterém víra nahrazuje důkazy. Však jak jinak, když důkazů není? Není? A co zázraky? Znamení a události, které se skutečně staly, na které jsou svědci a které nelze vysvětlit naší logikou, ale ani fyzikálními zákony.

S tím je problém právě v tom, že očitý svědek nepřináší důkaz, jen po nás chce naši víru v něco, co jsme my sami nezažili. Nabízí nám za to jen víru v jeho smysly, které mohou být neomylné, ale také nemusí. A co třeba když těch svědků bylo více? Jeden z nejznámějších případů, pokud si dobře pamatuji, byl „Zázrak slunce“. Ten se udál 13. října 1917 v polích Cova da Iria poblíž Fátima, v Portugalsku. Zázrak byl předpovězen třemi dětskými pastevkyněmi, kterým se svěřila sama Panenka Marie, „aby všichni mohli uvěřit“. Na pole, kde se měl zázrak odehrát, se sešlo mnoho lidí. Avelino de Almeida odhadl dav na 30 až 40 tisíc, zatímco profesor přírodních věd na universitě Coimbra, Joseph Garrett, který se zázraku také zúčastnil, odhadl dav na 100 tisíc! Ať už měl pravdu ten nebo onen, shluk lidu to byl veliký a všichni viděli totéž. V určený čas se rozestoupily mraky a objevilo se slunce, které podivně zářilo a pak začalo na obloze tančit! Sem a tam, sem a tam tančilo, až se lidem zdálo, že spadne na ně a bude konec světa. Ten se sice nekonal, ale událost byla v roce 1930, po přezkoumání svědků církevními autoritami, uznána jako zázrak.

Nepochybuji, že se to skutečně stalo, a kdybych tomu byl přítomen, také bych to viděl. Leč slunce to asi nebylo, protože pro zbytek zeměkoule se ten „taneček“ neodehrál. Jinak by to lidé zaznamenali po celé zeměkouli (která měla v tu chvíli den). Tím nezlehčuji skutkovou podstatu odehraného. Konečně předpovědět něco takového dopředu byl zázrak sám o sobě a o poctivosti těch pasaček nepochybuji. Zkrátka jsou věci mezi nebem a zemí...

Na druhou stranu musím přiznat, že jsem asi na ukázku nevybral ten pravý zázrak, protože někdo by mi mohl namítnout, že to nebylo slunce, ale světlomet z letadla za mraky a pasačkám tu ideu vnukla přestrojená milenka toho letce, co se světlometem manipuloval sem a tam...

Jiný to může odmítnout: a proč tedy nebyly slyšet motory toho letadla? Nu, protože to nebylo letadlo ale balón... atd. atp., lidská mysl, když popustí uzdu své fantazii, najde teoretickou odpověď na všechno.

Jenže o to v této úvaze nejde. Zde jde „jen“ o to, zda připustit možnost nadpřirozené síly v našem světě nebo ne. Pokud ano, pak do jaké míry se nám ta síla míchá do našeho vývoje, do naší cesty vpřed a máme na ni spoléhat či naopak nám ta síla dává naprostou volnost až i do možnosti našeho sebezničení?

Odpověď na tuto otázku, jak vidno nejen z výše popsaného, ale hlavně z celé naší hostorie, je, že obě možnosti jsou stejně možné a že na ně lidstvo asi nikdy nenajde odpověď. Ti, co věří, budou čas od času svědky zázraků, čili nevysvětlitelných událostí, a ti, co v nic nevěří, buď nic neuvidí, nebo budou tvrdit, že se pro daný „zázrak“ jistě v budoucnu najde vysvětlení, až věda postoupí ve svém vývoji tak daleko, že daný úkaz vysvětlí.

Jak to všechno souvisí s mou vizí o pronikání života do vesmíru? Velice jednoduše, ať už Bůh existuje nebo ne, naším úkolem je rozšíření živé i mrtvé (ale inteligentní) hmoty do vesmíru. Život, ale i inteligence, které se odsoudí k stagnaci na planetě svého vzniku jsou odsouzeny k zániku. A to i kdyby byly mírumilovné a neničily se samy. Což, bohužel, zatím není náš případ, ale mohl by být! Kdybychom se dokázali sjednotit na společném programu pro všechno lidstvo, mohly by války, i ty hvězdné... pominout. Nejen to! Pokud se nám skutečně podaří „vstoupit“ do vesmíru, nejprve v našem solárním systému a pak (doufám) i dál, bude to úspěch (možná i naplnění) nejen těch, kterých se to bude týkat osobně, ale všech, kteří byli před nimi! A nejen jich, tedy nás, ale všeho života až k první bakterii, která se zrodila shodou okolností nebo z nařízení boží síly!

Pokud Bůh existuje, bude to i jeho naplnění. To není rouhání, jen má osobní víra v nadpřirozenou složku tohoto vesmíru. Prozradím vám, proč jsem si tak jist, že ta složka existuje. Domnívám se totiž, že nadpřirozeno se projevuje při vážných momentech vývinu života a inteligence. Vždy, když dojde k zádrhelu ve vývinu, kdy hrozí zánik vzešlého nebo někdy i všeho. Představuji si ten zádrhel jako rozcestí v bludišti. Jako příklad nám pomůže představa bludiště, která všichni známe. Tedy bludiště ze zastřiženého živého plotu. Představte si, že z takového bludiště hledáte cestu ven. Nemůžete použít logiku, všechno vypadá stejně, prostě všude stejné, nekonečné křoví kolem dokola. Pokud z bludiště vede ven více cest, není božího zásahu třeba a Bůh se nemusí projevovat. Pokud z bludiště nevede ven žádná cesta, pak šance, že Bůh neexistuje, nabere obludnou výhodu. Pokud ale z bludiště vede jedna cesta a život ji objeví, je možnost boží existence značně vyšší než jeho neexistence. Zatím, co je svět světem a vesmír vesmírem, našla nejen inteligentní hmota, ale i ta neinteligentní (neživá) před ní, vždy cestu ven z bludiště vývoje! Byť někdy jen o fous nebo i s oklikou, kdy se na vývojové spirále musela vracet a hledat znovu.

Nezkažme si šanci, která se lidstvu a tím všemu životu nabízí ve vývojovém průniku, kterého jsme dosáhli, ale jehož větší část je ještě před námi! My, obyvatelé této planety, se musíme spojit, technologicky spolupracovat, vymýtit války a všechny spory, které k nim vedou, aby nám zbyly síly i prostředky na rozmnožení existence do vesmíru. Dá li Bůh, dojdeme svého života i toho spirituálního života naplnění...

Je to poslední z mých Mlýnských troch a přál bych si, aby ten seriál hodně četli mladí lidé. Snad by je to oslovilo a aspoň trochu nastínilo, co je důležité a co jen pomíjivé....

30. července 2015 v Macksville, Austrálie