17.7.2019 | Svátek má Martina


ESEJ: Manželé a partneři. Přátelé, či soupeři?

9.7.2019

K čemu je manželství? Možná instituce překonaná, či snad jen papír posvěcený státem. Cožpak neplatí, že pokud se mají muž a žena rádi, na listu papíru přece nezáleží? Není to někdy i riskantní podnik, jestliže s oddacím listem převezmete i odpovědnost za něčí dluhy?

Většina lidí celý život hledá partnera vhodného pro pochod životem, a když už ho konečně najde, má na výběr: žít život na psí knížku, na hromádce, jako druh a družka, anebo uzavřít světský či církevní sňatek, získat oddací list a vstoupit do manželství. Obě varianty jsou pro naše spoluobčany nejspíš stejně zajímavé, protože polovina párů volí první možnost, zatímco stejně velká množina variantu druhou. Není však pravdou, že obě cesty jsou srovnatelné a že na jejich volbě nezáleží. Právník varovně zvedá prst: každá z variant může přinést některé ze stran klady i negativa.

Co přinese oddací list...

Manželství od počátku věků bylo a je ochrannou institucí pro slabší stranu. Spolu s ním vznikají oběma manželům desítky práv a povinností, o jejichž úpravě i dosahu nemá běžná veřejnost žádné povědomí, protože snoubenci před sňatkem nestudují občanský zákoník, zákon o matrikách ani řadu souvisejících norem. Statistika je věc ošidná, přesto konstatujme, že průměrné české manželství vydrží třináct let, což ale právní postavení manželů spíš komplikuje, protože české předpisy se průběžně mění. Co platilo v době svatby, nemusí platit o třináct let později, kdy se rozcházíte.

Na rozdíl od dob minulých, kdy šlo o zvláštní typ smluvního ujednání, je jeho dnešní podoba otázkou volby a přání založenou na lásce a citové náklonnosti, emoce ovšem obvykle všechno jen komplikují. Pokud si to před svatbou manželé neujednají jinak, veškerý majetek s výjimkou darů a dědictví nabývají do společného jmění manželů, o který se spolu dělí, užívají ho a konzumují ovoce z něj spolu. Dluh ujednaný jedním z manželů obvykle zavazuje oba, mají vůči sobě vzájemnou vyživovací povinnost a mají si pomáhat a podporovat se tak, aby jejich společná domácnost vzkvétala a rozvíjela se.

Zemře-li jeden z manželů, druhý po něm dědí v první dědické třídě stejný díl jako potomci zemřelého. Pokud zemřelý manžel vlastní potomky neměl, zdědí ten přeživší minimálně polovinu pozůstalosti, zbytek dědí rodiče a spolubydlící. Manžel má právo na zaopatření, na vdovský či vdovecký důchod, na daňovou úlevu a řadu sociálních výhod, rozvedený manžel má právo na výživné, na bydlení ve společném bytě po dobu jednoho roku a na zajištění bytové náhrady. Manžela nelze vypudit z domu či z bytu, zákon zakazuje prodat mu střechu nad hlavou bez jeho souhlasu a podvratný krok trestá neplatností. Trestní právo z něj automaticky činí osobu blízkou, jež má právo odmítnout výpověď a neoznámit či nepřekazit trestný čin. Dítě narozené za manželství a ještě 300 dnů po jeho zániku je potomkem manželovým, společně osvojit dítě si může jen manželský pár.

Manželství více volí rodinné typy a ženy, které plánují mít děti. A také submisivní muži, jež touží partnerku atraktivnější k sobě více připoutat, aby jim někam neutekla. A ze statistik plyne, že častěji do manželství vstupují lidé vzdělanější a movitější anebo vztahy prověřené roky soužití a společnými dětmi. Manželství svědčí nejen ženám, ale i mužům, kteří jsou díky němu zdravější, spokojenější, déle žijí a méně páchají sebevraždy než muži svobodní a nesezdaní.

... a nezajistí pouhé soužití

Soužití dvojice na hromádce neupravuje žádný zákon, žádná ze stran se proto nemůže dovolávat právní pomoci anebo podpory druhé strany. Svazek je pochopitelně volnější a svobodnější, k rozchodu není třeba souhlasu druhé strany, proto se tyto svazky častěji rozcházejí. Nesezdaní partneři vůči sobě nemají žádné povinnosti, tedy ani vyživovací, a vzájemně po sobě dědí jen za specifických okolností (neměl-li zemřelý partner žádné děti ani rodiče, nebo sepsal-li ve prospěch partnera závěť či jiné pořízení pro případ smrti). Dvojice za sebe nenese žádnou odpovědnost, každý nabývá majetek do svého výlučného vlastnictví, každého zavazují vlastní dluhy a právo na bydlení či na zajištění bytové náhrady bez zvláštního ujednání nevzniká.

Svazek je ideální formou soužití pro lehkonohé, sobecké, ekonomicky zaměřené, nerozhodnuté a přelétavé tvory. Žádná povinnost a odpovědnost. Nesezdané soužití je skvělou volbou pro toho, kdo se nechce dlouhodobě vázat, kdo tuší, že jeho protějšek ještě není tím pravým, kdo má hrůzu z exekucí a zadlužování, kdo svému partnerovi příliš nedůvěřuje a přeje si mít zadní vrátka pro pozdější ústup nebo ten, kdo se bojí úkolování, vydírání, odpovědnosti a manipulace.

Je-li vztah dvou lidí trvalý, pevný a dlouhodobý, není většího rozdílu, zda žijí na hromádce nebo pod oddacím listem. Jenomže každé druhé manželství se rozpadne a dvě ze tří partnerství spolu nevydrží. Pak teprve nastává ten správný tanec, pak se ukáže, kdo v životní loterii vyhrál, a kdo svou špatnou volbou naopak ztrácí.

Rozpadne-li se manželství, opuštěný manžel navštíví právníka, ten otevře občanský zákoník a hned je jasné, jaká má klient práva a co může po druhém požadovat. Žijeme v době, jež upřednostňuje materiální statky, a tím nejviditelnějším z rozpadlého manželství je existence společného jmění. Z opuštěného je později rozvedený manžel, který může poprávu žádat polovinu společného majetku, který manželé (jeden či druhý) během manželství nashromáždili. Zákon jim stanoví tříleté období, ve kterém se mají dohodou vypořádat. Není-li dohoda možná, vypořádá společné jmění soud. Jsou-li bývalí manželé pohodlní a o vypořádání se nestarají, nastupuje vypořádací režim, který stanoví zákon. O věci větších hodnot, zejména stavby, pozemky a další předměty evidované ve veřejných rejstřících jeden z manželů toho druhého nemůže připravit a po uplynutí tří let od rozvodu náležejí do podílového spoluvlastnictví, v němž má každý z manželů rovný podíl.

Jinak se věci dějí u nesezdaného soužití, které nemá pro žádného z partnerů ochranu ze zákona. Vyhodí-li vás partner ze svého bytu, nikde se nedovoláte žádného zastání. Sbalíte si svých pár švestek a musíte jít. Společně zakoupené věci jsou sice v podílovém spoluvlastnictví, velikost podílu se však složitě dokazuje, a navíc odpovídá poměru, v jakém jste do koupě věci investovali. Žádné výživné matce s malými dětmi, osobě nemocné, invalidní či bez práce nenáleží. Pokud se rozpadne nesezdané soužití, silnější partner se sbalí a odstěhuje pryč bez rozloučení a žádný právní nástroj ho k ničemu, pro co se nerozhodne sám, nedonutí. Pochopitelně po něm nic nezdědíte, žádné náhradní bydlení nezajišťuje. Věci evidované v rejstřících patří tomu, kdo je v nich uveden jako vlastník, což je téměř vždy muž či ten, kdo víc vydělává. Totéž platí pro dluhy, úvěry, hypotéky a jiné závazky či povinnosti.

Podnikatelé nebo lidé majetkově dobře vybavení si po krachu předchozího manželství před novým sňatkem přejí upravit předmanželskou smlouvou vztahy tak, aby je budoucí manžel nemohl o stávající majetek připravit. Tato obava je však lichá. Bohatý fotbalista předmanželskou smlouvu nepotřebuje, protože majetek nabytý před svatbou se do společného jmění nezapočítává.

Časy se mění

Časy se mění a na rozdíl od stavu před třiceti lety dnes lidé o manželství víc přemýšlejí. Samotný sňatek špatný vztah nezachrání, lehkomyslné opouštění partnera procesem rozvodu a majetkovým vypořádáním v každém případě docela znesnadňuje. Ekonomicky přemýšlející snoubenci tvrdí, že se jim vstup do manželství nevyplatí. Finanční náhled však není jediným možným a peníze patrně nejsou tím, co nás drží na tomto světě. Paradoxem dnešní doby je stav, který popisují sociologové: žení a vdávají se bohatí mládenci a krásné slečny s vyšším vzděláním. Tedy jedinci schopní postarat se sami o sebe i o své děti vlastním přičiněním, a to i když se jejich manželství rozpadne.

Nejhůř na tom jsou dívčiny nehezké, zvláště pocházejí-li z chudých a sociálně zaostalých prostředí. Právě z nich se posléze stávají zchudlé matky samoživitelky. Co svět je světem, daří se jim nejhůř. Mladí muži z jejich okolí obvykle nepracují, nemají zájem zakládat rodiny, odmítají si pořizovat děti, a pokud partnerka otěhotní, nemají zájem se ženit třeba i proto, že občasně pobývají ve vězeňském zařízení. Chudá, nevzdělaná a nehezká holka se tak ocitá v patové situaci, podobně jako průměrná vysokoškolačka, překročí-li pětatřicátý rok věku. Její vrstevníci jsou dávno přebraní, chlapci žijící single či dobrodruzi o manželský život nestojí a nic je neodradí víc než žena na lovu, jež vysílá signál, že chce hnízdit.

Z Listiny základních práv a svobod plyne, že manželé a nesezdaní partneři jsou si rovni a měli by se na všem, co se jich týká, dohodnout. Manželům dokonce pomáhá občanský zákoník, který obsahuje řadu ustanovení, jak postupovat v případě manželského sporu. V praxi však to nikdo nepoužívá, protože podáním žaloby manželství fakticky končí. Jak se tedy v páru hlasuje a rozhoduje? Čtenářům s duší spravedlivou se to patrně nebude líbit, ale realita je málokdy potěšující: v páru rozhoduje ten, kdo má větší moc.

Jak moc vypadá, je pochopitelně individuální. Někdy je mocnějším v páru ten hezčí, protože slabší a méně atraktivní se více bojí opuštění. Jindy je mocnějším ten, kdo víc vydělává, nebo ten hloupější, méně nařizující, méně buzerující, vyčítající, vydírající či méně žárlivý. Slabší v páru častěji ustupují, druhého nechávají ve sporech vyhrát, podřizují se a více či méně trpí. Vztah je pak křehčí. Sportovní partnerství dvou stejně vyspělých, logicky argumentujících jedinců, jež jsou schopni se vždycky a ve všem dohodnout, se ve skutečnosti vyskytuje ojediněle. Za řadou nerovných partnerství bývá strach – z opuštění, ze selhání, z odsudku okolí, ze samoty. Právu a dámským magazínům se to krásně tvrdí, že dospělí lidé se mají dohodnout, jako kdyby člověk byl bytostí veskrze racionální. Opak je ovšem mnohem častěji realitou, která se na tomto světě vyskytuje.

V otázce vztahů nejsme lidé myslící rozumově, ale jen křehké nádoby plné emocí, jež se rozhodují náladově, pudově a bez přemýšlení. Co činit, aby zlé následky nenastaly? Doporučení jsou známá, byť víc psychologická než právní: pečovat o vztah, pracovat na sobě, vzdělávat se, nezakrnět a nebýt na nikom závislý.

LN, 2.7.2019

JUDr. Daniela Kovářová je advokátka, spisovatelka, prezidentka Unie rodinných advokátů a bývalá ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera (2009-2010).
Učí na vysoké škole a je autorkou řady odborných publikací a stovek komentářů v odborné literatuře i denním tisku.
Popularizuje právo, zejména rodinné, je zkušební komisařkou pro advokátní a mediační zkoušky, držitelka ocenění Právník roku v oboru rodinného práva za rok 2016.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


K. Janyška
11:54
9.7.2019

D. Polanský
10:02
9.7.2019

Z. Lapil
15:23
9.7.2019

J. Lepka
9:31
9.7.2019

J. Anděl
9:55
9.7.2019

J. Pokoutný
15:52
9.7.2019

J. Kanioková
18:42
9.7.2019

M. Pechar
18:10
9.7.2019

M. Hoblík
9:29
9.7.2019

T. Hraj
9:21
9.7.2019

J. Fridrich
10:12
9.7.2019

T. Hraj
12:18
9.7.2019

M. Mikulec
8:59
9.7.2019

J. Kraus
9:49
9.7.2019

J. Anděl
9:57
9.7.2019

J. Pokoutný
15:49
9.7.2019

počet příspěvků: 17, poslední 9.7.2019 06:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.