Patří Marx jen rudým?

Dalajláma o sobě nedávno prohlásil, že je marxistou. U feudála to sotva překvapí. Ale může Marx být inspirací i progresivnějším třídám? Neřkuli politické pravici? Konzervatismu? A pomiňme nyní konzervatismus katolický, který se s Marxem laskal vždy (zejména ve své jihoevropské a jihoamerické podobě), neboť správně cítil, že Marxova teorie hodnoty je posledním pokusem, jak zachránit náboženský pohled na svět. Míním nyní konzervatismus pragmatický, realistický, konzervatismus věřící v Evropu a snažící se zachránit to podstatné z ní. Může tento konzervatismus Marxe „vyvlastnit“? Ba, řečeno jinak, může být Marx přijmut za ono výše vyřčené „to podstatné z Evropy“, nebo musí nutně stát vždy na straně barbarů?

-

Uvedené otázky vyznívají dnes trochu legračně. Ne snad kvůli Marxově pověsti, ale kvůli tomu, že podobné problémy přeci už dávno nikoho nezajímají. Kdo by dnes za podstatu Západu ještě považoval knihy.

V Bradburyho 451 stupních Fahrenheita se lidé učili knihy nazpaměť, aby je uchovali pro budoucno, v časech, kdy se knihy staly zakázanými - pro svou rozvratnost a nebezpečnost. Ale kdo by dnes zakazoval, neřkuli pálil, knihy. Nač se něčím takovým zdržovat. Dnešní plamenomety jsou mnohem sofistikovanější, chladné, elektronické. A pracují naplno. Plamenomety chaosu a žvástu. Ty už nestravují papír. Stravují vhled. Hlubší poznání. Nikdo už nečte Freuda, Husserla, Marxe, Kanta, Cantora, ty pilíře Evropy. Každý se spokojí jen s povšechným povědomím. Všichni jsme utopeni v záplavě internetových výkřiků. Vzdělání už neexistuje. Schopnost přečíst knihu zmizela. V generaci informačně saturovaných trotlů naprosto. Schopnost myslet tím pádem zmizela. Byla spálena nejefektivnější policií světa. Hatlamatlažvástem, který je samozřejmě supersdílený a olajkovaný. Charta 77 zítřka by se měla jmenovat antiinternet. Disidentství dneška spočívá v pomalém a podrobném ohledávání základů našeho světa.

Štkaní nad pádem vzdělanosti není hyperbolou. Myslíte si snad, že autor jakýchkoli skript četl Marxe nebo Nietzscheho? Ne, čerpali samozřejmě z recyklátů recyklátů. V učebnicích jsou tak jen popření. Takové ty věty opsané ze souhrnu souhrnů, v nichž je vždy pravý opak toho, co ti velicí opravdu říkali. Celá naše vzdělávací soustava je jen zažehnávání skutečného poznání. Zahání ho jako démona. Disident dneška tyto démony vyvolává a obcuje s nimi.

Toto obcování má v sobě i jistý specifický, nelehko vysvětlitelný rys geopolitické kontrarevoluce, obzvláště důležitý pro každého Evropana. Ale k pochopení tohoto rysu potřebujeme, kupodivu, právě toho Marxe.

-

Jak vznikl svět, v němž žijeme? Jak vznikl kapitalismus?

Marxova odpověď z Kapitálu - a věřte, byl jsem tím opravdu zaražen a překvapen - zní: Náš svět vznikl v Británii, v jejích specifických záhybech dějin.

Měl jsem o marxismu vždy jen vratké znalosti, přesně v onom hatlamatla duchu, který jsem před chvílí zkritizoval. Mé vzdělání vybavilo mne povšechnou představou, že marxistická filozofie dějin, vyprávění o vzniku kapitalismu, hovoří o buržoazii, vykořisťování dělníků, francouzské revoluci, Pařížské komuně, o vítězství nadnárodního kapitálu, té síly bez hranic.

Původní Marxova koncepce dějin, taková ta z Manifestu, zhruba taková opravdu byla. Jenže pak se Marx prolomil k něčemu fascinujícímu. Překvapivému. Radikálnímu. A to je v Kapitálu.

V Kapitálu Marx pochopil jednu skandální věc: Že dějiny nemají vůbec zákonitost. A zděsil se. Protože věděl, že když to řekne naplno, je vyřízený. 19. století chtělo zákonitosti. Věda, filozofie, ba i umění bylo hledáním zákonitostí. Říct: nic jsem nenašel, zákonitost neexistuje, to by znamenalo odsoudit se k neexistenci. Být pro smích. A tak Marx v Kapitálu mlží, napíše podivně chaotickou bichli, kde jen ti nejpozornější objeví hlavní zvěst: kapitalismus vznikl náhodou.

Svědkem hloubky děsu, který tato teze vyvolává, je vznik náboženství železných zákonitostí dějin na rumišti Marxova díla.

Ta teze stále překvapuje a profesionální marxisté se dodnes potí, když jí mají čelit. Ale Marx v Kapitálu skutečně tvrdí, že kapitalismus vznikl na jediném místě, v jediné specifické historické chvíli. Na anglickém venkově v 18. století.

Ne, nebudu nebohého čtenáře nyní provádět nekonečnými pasážemi o pachtech v anglickém zemědělství v Kapitálu, tímto betonovým blokem nudy, do nějž Marx zapustil, přesněji skryl, tu nejrevolučnější pravdu.

Vezměme si jen to podstatné, koncept pravící, že dějiny možná mají nějaký řád, nějakou tu zákonitou linii, ale kapitalismus je výchylka z tohoto řádu. Cosi nepředvídatelného, nepochopitelného, náhodná varieta, která ovládla a pokroutila dějiny. Vyvalila se do nich z jediného místa a jediné specifické chvíle. Jako superepidemie.

Zvláštním důsledkem této teze, který musí mást nás všechny, kteří jsme byli vycepováni k univerzalismu, pak je, že pravdu o našem světě, o kapitalismu, nepozná sociolog, ekonom, ba ani běžně tupý marxista ne. Jejich studium je totiž právě přespříliš univerzální. Marx v Kapitálu de facto říká, že chcete-li pochopit univerzální zákony světa, v němž žijeme, musíte studovat jeden jediný, malý speciální předmět. Británii. Její dějiny, její kulturu, její jemnosti. To je, dle pozdního Marxe, tajemství našeho světa. Jeho univerzalita je tak úspěšná, neboť pramení z imperialismu čehosi antiuniverzálního, konkrétního, velmi soudržného, jedinečného a čisťounkého.

Ne, ta teze nemá strhující kouzlo těch univerzálních teorií, po nichž i Marx jistě tesknil - ale nemohl si pomoct, když narazil na zlatou žílu.

Narazili jsme na ni i my?

-

Čtenář si možná povšiml, že jsem před chvílí užil slůvko „imperialismus“. Patrně o něm ví tolik, co já. Tedy, že ho proslavil Lenin, ba že to byl Lenin, kdo ho učinil ústředním tématem marxismu.

Jenže Lenin, vpravdě jezuitský vymítač antiuniverzalismu z Marxe, nepochopil a nemohl pochopit o imperialismu to podstatné. Proto je dnes ten pojem také vyřízený, krom nástěnek Komunistického svazu mládeže.

Imperialismus je opravdu klíč, v tom se Lenin nemýlil. Jen potřebujeme skutečně marxovskou analýzu imperialismu. A tu na VUMLu opravdu neprovozovali.

Pokud kapitalismus vznikl v jediném místě, v jediné chvíli a de facto náhodou, nemohl se rozšířit po celém světě žádným přirozeným způsobem. Musel být do něj vyvezen imperiálně. Jenže pozor. Není imperialismus jako imperialismus.

Imperialismů jsou tisíce, po celé lidské dějiny. Řím vyvážel svůj model světa až k Dunaji, ruský car vyvezl Rusko na Sibiř, Španělé a Portugalci kolonizovali jak známo jih Ameriky. Nic z toho není vlastně podstatné, ani nijak vyloženě úspěšné. Zajímavé na tom je jediné: Že britská koruna tento druh kolonizace nezvolila.

Její expanze byla pokroucená právě tou podivností, jíž je kapitalismus. Britský imperialismus byl jiný a zplodil také jiný svět. Výsledkem španělské kolonizace není nějaký systém věcí v Jižní Americe. Ze Španělska tam zbylo leda pár fasád. Ale výsledkem kolonizace britské je systém věcí - v USA, v Austrálii, v Kanadě, v těchto epicentrech Západu. Ta místa se stala nikoli periferiemi kolonizačního centra, ale epicentry kapitalismu.

Když nepochopíme tohle, nepochopíme nic.

-

V čem se britská kolonizace lišila od těch předchozích? Jen tím, že do kolonií nebyli vysíláni panovníkovi emisaři, ale ti, kteří se doma stali přebytečnými. Vyslanci králů mohli leda zotročit domorodce a vybrakovat nerostné suroviny, ale vyslanci bezmoci, skuteční otcové globalizace, domorodce nezotročovali, ostatně sami byli jen o něco málo víc než otroci. Jen realizovali svůj komplex outsidera - začali s kapitalistickými metodami, které jim doma vypálily jizvu na duši a vyhnaly je bojovat s těmi, kdo byli v kolonii doma a neměli důvod si ji nějak přivlastňovat, dokazovat jí své schopnosti. Domorodcům pak nezbylo než si kapitalistické způsoby také osvojit, aby byli aspoň trochu konkurenceschopní a pár frustrátů jim nesebralo zem zpod zadku. Tím ale svou zemi prudce dynamizovali, učinili ji v jistém smyslu mnohem kapitalističtější, než bylo centrum, a nutně se právě kvůli tomu museli s centrem dostat do konfliktu.

První kolonizace tohoto typu proběhla v Irsku. Nejslavnější pak v Severní Americe. Irsko a USA, to jsou také klíče k naší budoucnosti. Dvě její verze.

V Irsku totiž v nutné vzpouře zvítězili kolonizátoři, vzpoura byla rozdrcena, kolonie byla příliš malá. USA jsou výsledkem opačného průběhu - vítězství vzpoury. Asi kvůli tomu, že kolonizace tentokrát stvořila obra.

Podstatné ale není to, že Američané získali nezávislost na britské koruně, ale že z kombinace kapitalistického imperialismu a úspěšné vzpoury proti němu musel vzniknout kapitalistický obr, hvězda s obří gravitací, která revolucionalizovala svět. Neboli též - nikoli antiimperialismus jako v Americe jižní, ale superimperialismus. A ten se musel zakousnout do celého světa. Superimperialistická říše pak od 19. století přináší novou, globalizovanou vlnu kolonizace.

Ta budí v mnohých odpor, který je většinou dosti tupý a křovácký. Krom jednoho jediného. Je totiž velmi zajímavé sledovat, jak na americkou neokolonizaci reagovalo původní jádro, Británie. Právě ta země, která byla původně ohniskem nejprudšího modernismu a nejradikálnějšího převratu dějin, se stala náhle, takřka přes noc, výspou tradicionalismu. Samozřejmě, že to s ní cloumá - z toho jsou všechny ty punky, rowdies a tak podobně. Ale to jen prohlubuje její reakci: lpění na tradicích stále zesiluje. Jen proto Británie jako jediná země na světě dnes není kolonií Ameriky. Nemůže být jejím soupeřem, ale není ani kolonií.

To si dobře zapamatujme, tato jediná úspěšná vzpoura proti amerikanizaci pro nás může být osudová.

-

Proč? Protože cyklus se nyní opakuje. Celý Západ je dnes tím, čím byla v 19. století Británie.

20. století, Americké století, stvořilo mnoho nových Amerik, mnoho kolonií kolonizovaných oním druhým, revolučním způsobem. Indonésie, Mexiko, Brazílie, Turecko, Čína, Rusko, JAR, Saúdská Arábie - tyhle všechny země budou brzy buď Irskem, anebo novými Spojenými státy. Vzbouří se proti Západu v onom smyslu, v jakém se Irové a Američané nutně v jisté chvíli, díky své dynamizaci, vzbouřili proti britské koruně. Kdyby byly všechny tyhle nové revolucionalizované kolonie Irskem a stačilo by proti jejich vzpouře nasadit hladomor a vojáky, nic moc by se vlastně nedělo. Ale už to, že je jich tolik, že jde o celé hejno, napovídá, že budou spíš novými Amerikami s novými Washingtony. Čeká nás série amerických revolucí. Nevyhnutelný vznik hejna hyperkapitalismů - tureckého, ruského, čínského...

Jaká to bude mela, si představíme, když pochopíme, že USA nebyly kopií Británie a stejně tak hyperTurecko, hyperčína či hyperindonésie nebudou kopií Ameriky, ač se z povrchního pohledu může dnes zdát, že k tomu směřují. Vzniknou zvláštní kulturně-političtí mutanti, tak jako USA byly koneckonců mutantem, zrůdičkou narozenou vcelku kultivovaným rodičům. Manhattan je jiný svět než Kenwood House a stejně tak jiné, úchylné a děsivé budou Moskvy, Pekingy a Istanbuly. To, co dnes začíná, co se před našima očima rodí, co tupí levičáci kritizují jako „globalizaci“, to není vítězství Západu, to je první efektivní vzpoura proti němu a nová prapodivná mutace.

Povstanou proti Západu děsiví znetvořenci. Budou ještě mnohem nestvůrnější, než byla kdysi Amerika, protože do genetického kódu budou prosakovat toxické spodní vody místní tradice - které Američané dosti brutálně odčerpaly. Indiánský substrát není v USA takřka vůbec znát, ale islám či woodoo budou v nové generaci mutantů mnohem silněji ozařovat řetězce DNA. Nemusí Západ ničit raketami a bombami. George Washington se také nevylodil u bílých útesů doverských. Jen nás zpotvoří sálajícím substrátem a odešlou do minulosti, přelétnou kolem nás jako stádo divokých koní.

-

Neměli bychom být při vědomí tohoto příliš klidnými. Amerika, to přeci byla nejen superdynamika a superkapitalismus. To bylo obludné zploštění Západu. To bylo převedení všeho toho nejcennějšího na Západě do formy žvýkačky, reklamního sloganu a paperbacku přibaleného k prášku na praní. Proč ne - co je vzbouřencům chvátajícím k horizontu po pilířích Západu. Jenže Británii to nemohlo být jedno! Celá ta vlna britského tradicionalismu - a nebyla před moderní érou žádná země světa méně tradicionalistická - není než snaha zachránit to podstatné, uchovat to, co mutant, kterého jsme vypustili do světa, přetavuje do pouhého designu a omyvatelného nátěru.

My, v čase, kdy noví Krakenové vylézají z jeskyní, kdy se nová generace supermutantů zakousává do světa, stojíme před stejným úkolem, před osudem supertradicionalismu.

A to je pravé Marxovo poselství k 21. století. Není tudíž důležitějšího myslitele pro skutečně aktuální konzervatismus a evropský patriotismus než právě Karla Marxe.

Nový konzervatismus netruchlí, že Západ bude brzy rozvrácen, že prohraje se všemi těmi supermutanty. Na tom není koneckonců nic zlého. Nový konzervatismus se musí bát druhé vlny zploštění, druhé vlny bubblegumizace, která nás čeká. Jistě, nebude třeba hned poznat, že jde o zploštění. Zpočátku se bude zdát, že do těch velkých idejí Západu prostě jen pronikají jakési místní hlubší tradice, třeba konfucianismus. Jenže on tam neproniká kvůli hloubce či zvícerozměrnění, on tam proniká, aby to západní odpravil. Než se nadějeme, budeme žít v úplně jiném světě a možná si toho ani hned nevšimneme. Pár hlupců bude pištět nadšením, jak se nám to krásně multikulti obohacuje, jak nám to vše pestří, a najednou budou stát nad rakví Západu.

Nový konzervativci, chcete-li „marx-cons“, by měli zažehnout pod povrchem šílícího světa nové spiknutí, nový tradicionalismus. Stvořit nové jádro, „novou Británii“ (byť chápu, že „Nový Jeruzalém“ zněl poetičtěji). Jádro, které jako jediné odolá a může odolat nové kolonizaci, jíž mutanti ovládnou brzy svět.

Všichni se mutantům budou muset přizpůsobit. Všichni budou muset projít turkizací, sinizací, rusizací, saudizací, brazilizací, a to prosím současně. Jen „Británie“ může (znovu) odolat. Ale už ne ta stará, s královnou v čele. Ale ta nová, shromážděná kolem Marxova hrobu na Highgate. Síť spasitelů, kteří zachrání ty myšlenky, které stály u kolébky síly Evropy. Síť těch, co se stanou supervzdělanými chodícími -ismy, jako se Bradburyho hrdinové stávali chodícími knihami. Chodícími myšlenkovými explozemi.

Každý z nás Descartem, Husserlem, Kantem, Freudem, Marxem - to je naše poslední šance.

Jen tak odoláme žvýkačkovým a kebabovým plamenometům. Jen to může zachránit naši svobodu.

Jen to.