16.6.2019 | Svátek má Zbyněk


ESEJ: Kapitalismus a filozofie

17.11.2011

aneb Jak znovu objevit svobodu

"Přísahám při svém životě a lásce k němu, že nikdy nebudu žít pro druhého člověka, ani žádat, aby on žil pro mne." Pokud lze jednou větou shrnout morální krédo americké filozofky a spisovatelky Ayn Randové (1905-1982), nejvhodnější je právě tato přísaha Johna Galta z románu Atlas Shrugged. Kniha, již Ayn Randová napsala v roce 1957, strhujícím způsobem popisuje ekonomický i morální kolaps socialistické společnosti a pro Ameriku byla dlouhá léta jakýmsi varovně zdviženým prstem.

Ayn Randová samozřejmě nemohla vědět, jak bude vypadat Amerika a celý západní svět třicet let po její smrti; svůj román psala jako varování před tím, do jaké situace se může Amerika dostat nějakých deset let po vydání románu, pokud se bude dál ubírat tehdejším směrem. Dnes se zdá, že jediné, v čem se autorka mýlila, bylo načasování. V postavách, jako je prezident Thompson, zkorumpovaný a korumpující průmyslník James Taggart nebo ekonomický diktátor a plánovač Wesley Mouch, můžeme bez velké nadsázky spatřovat dnešní žijící osoby a románová Direktiva 10-289 jako by vypadla z hlav dnešních bruselských politiků. Těm, kteří Atlas Shrugged četli, není jistě třeba dále napovídat...

Protože dnešní špičky politického světa nejsou schopné uspokojivě vysvětlit současný hospodářský úpadek (stačí se podívat, jak zoufale se snaží svou bezmoc zakrývat, tváří v tvář kolapsu evropské měny, třeba takový ekonomický diktátor Barosso) a namísto řešení nabízejí jen zametání problémů pod koberec a další regulace, jež způsobují další problémy, lidé jsou ochotni ve stále větší míře dopřát sluchu těm, kteří správně za zdroj nesnází označují rozbujelý stát, jeho všemožné pokusy zasahovat do životů nás všech a pomocí násilných regulací "konat dobro". Slovní spojení "konat dobro" je zde velmi důležité. Rozpoznání toho, co je dobrem, není nějakým prázdným, kavárenským moralizováním, ale něčím naprosto klíčovým nejen pro osobní život každého člověka, ale v konečném důsledku určuje povahu každého společenského systému.

Ve Spojených státech získala značné renomé a ohlas Tea Party, spíše volné uskupení autentických konzervativců, kteří se hlásí k idejím "otců zakladatelů". Leitmotivem Tea Party je zejména návrat k původní americké Ústavě, podle níž je například nelegální, aby americká vláda vybírala federální daň z příjmů nebo si přisvojovala monopol na emisi peněz. Kromě toho představitelé Tea Party zdůrazňují, že budování globálního vojenského impéria je v rozporu s původní ideou nezávislé Ameriky.

V Evropě se pak ozývají hlasy euroskeptických politických stran, jako je např. britská United Kingdom Independence Party nebo česká Strana svobodných občanů. Je to především přirozená reakce na stále patrnější sklon Evropské unie k totalitářství a také na fakt, že zavedené "pravicové strany", jako jsou britští konzervativci nebo česká ODS, pomalu opustily pravicové hodnoty a přesunuly se kamsi do zdánlivě bezpečných vod politického středu, kde není nutné zastávat žádná pevná stanoviska a co bylo záhodno obhajovat včera, nestojí již za obhajobu dnes.

Kromě toho lze tvrdit, že v západním světě roste určitá živelná podpora myšlenkám rakouské ekonomické školy, která jako jediná nabízí přesvědčivé vysvětlení příčin vzniku ekonomických krizí. Nedůvěru veřejnosti vůči kapitalismu tedy nelze vysvětlovat tak jednoznačně, jako se o to pokoušejí mnozí komentátoři a média, čili že jde o příklon k většímu socialismu. Nedůvěra k dnešnímu "kapitalismu" pro mnoho lidí znamená volání po návratu ke skutečně svobodné společnosti, k laissez-faire kapitalismu.

Internet lze pokládat za poměrně dobrý barometr nálad a tendencí, jež ve společnosti převládají, a za posledních několik let můžeme pozorovat určitý posun směrem ke kapitalismu. V diskuzích na ekonomická témata stále častěji zaznívají jména jako Ludwig von Mises, Frederic Bastiat nebo Murray Rothbard. Vznikají blogy a webové stránky, které čtenářům nabízejí odlišný pohled na ekonomii a problematiku práv jednotlivce, než jaký zastávají renomované autority. I přes jasně patrné informační embargo ze strany oficiálních médií lze tvrdit, že hlas svobody nabírá na síle.

Ekonomická věda však sama o sobě není schopna poskytnout ucelený obrázek o tom, v čem spočívají kořeny problémů dnešní společnosti. A politika? Ta je spíše konečným vyústěním postojů veřejnosti. Pokoušet se dnes věci napravovat jen na politickém kolbišti, třebaže může jít o velmi sympatickou snahu, která může přinést určité nezanedbatelné úspěchy, znamená opomenout něco velmi důležitého.

Pouhé zkopírování kapitalismu 19. století, jakkoliv by bylo žádoucí, by znamenalo zopakovat jednu závažnou chybu, která nakonec způsobilajeho pád - pominout jeho řádnou filozofickou a morální obhajobu, již kapitalismus bezpodmínečně musí mít, má-li obstát v souboji s kolektivismem a etatismem, za nímž vždy stály a stojí zástupy intelektuálních autorit. Kapitalismus se v praxi ukázal být maximálně funkčním a efektivním systémem, přinášejícím nesmírný růst bohatství a technologický pokrok. Ve srovnání s jakýmkoliv jiným systémem se kapitalismus ukazuje být tím ekonomicky správným, což lze ilustrovat na bezpočtu příkladů, ale lze to odvodit i teoreticky. Ovšem je kapitalismus zároveň i morální? Na tuto otázku bohužel většina lidí odpoví záporně. Proč tomu tak je, je schopna vysvětlit pouze filozofie, ekonomie je na tento problém krátká.

Motorem kapitalismu je sebezájem, jenž je nemorální, a tudíž i sám kapitalismus je nemorálním systémem. Jsme ochotni se s ním s výhradami smířit, neboť vidíme, že funguje, ale pouze za té podmínky, že zde bude určitá síla, jež se pokusí sobeckou, nemorální podstatu kapitalismu korigovat směrem k dobru. Proto musí existovat stát a do tržního prostředí zasahovat, aby z výsledků produktivní práce netěžili jen lidé starající se pouze o svůj prospěch, ale aby sloužily co nejširší veřejnosti. To je dnešní obecně přijímaný pohled na kapitalismus a zároveň důvod, proč kapitalistický systém podlehl.

Má-li být kapitalismus znovu uveden v život, je třeba nejen vysvětlovat a vyzdvihovat jeho nepopiratelné ekonomické klady, ale založit jeho obhajobu na správné morálce. Jestliže se totiž pokusíme na kapitalismus roubovat etiku, jež je s jeho sobeckou podstatou v rozporu, kapitalismus opět v boji s kolektivismem podlehne, neboť etika je něco, co přímo udává podobu společenského systému. Zkusíme-li tedy založit obhajobu kapitalismu na stanovisku, že přináší nejvyšší "společenský užitek", jsme morálně na stejné lodi se všemi zastánci socialismu, pro něž je "společenský užitek" alfou a omegou všeho a jsou schopni pro něj naprosto pominout jednotlivce. Správná morální obhajoba kapitalismu musí naopak vycházet z odpovědi na otázku, kdo je právoplatným příjemcem prospěchu z produktivní činnosti. Má to být sám majitel? Nebo snad má prospěch plynout chudým, trpícím, neschopným nebo líným? Nebo snad celé společnosti? A co je to vlastně společnost? Lze vůbec pojem prospěchu vztahovat na společnost? A co jsou to pojmy? Tvoříme je libovolně na základě momentálních podnětů a vrtochů, nebo na základě vnímání reality a rozumového zpracování a integrace vjemů? A co je to vlastně realita? Jsme schopni ji poznat, je pevně daná nebo si ji snad vytváříme ve své hlavě?

Na tyto otázky může dát odpovědi pouze filozofie a pouze ona také může znovu oživit kapitalismus. Filozofie je tou nejsilnější vědou ze všech, je základní stavbou, na níž spočívá veškeré další lidské konání. Ať si to uvědomujeme nebo ne, takřka každý náš krok je ovlivněn filozofií. Každý náš názor má základ ve filozofii. V konečném důsledku pak filozofie, jak na sebe jednotlivé její stavební kameny navazují, určuje povahu celého společenského systému.

Dnešní stav společnosti, všechny její neduhy - růst moci státu, drastické umenšování svobody, všeobecný morální marasmus, úpadek umění - to vše je důsledkem několikasetleté tradice západní filozofie. Tradice, jež spočívá na skepticismu, mysticismu, kolektivismu a altruismu. Filozofický skepticismus tvrdí, že nejsme schopni s jistotou poznávat realitu, a tedy k ní ani zaujímat správná kategorická stanoviska. Mysticismus nás odkazuje do rukou nadpřirozených autorit, ať už Boha nebo zbožštělé společnosti. Kolektivismus tvrdí, že jednotlivec ve srovnání se společností nic neznamená a že potřeby jednotlivce musejí být potřebám společnosti podřízené. A altruismus je morálkou, jež vyzdvihuje sebeobětování jako nejvyšší dobro. Výsledkem pak je stav dnešní politiky, v níž je hlavním klíčovým slovem tzv. "veřejný zájem", zatímco jednotlivec je jen obětním beránkem.

Jak z toho ven?

Ayn Randová vypracovala komplexní filozofický systém, objektivismus, jenž nabízí zcela opačnou pozici proti dnešní filozofické tradici, jež vychází především z myšlenek Immanuela Kanta. Kde dnešní filozofie, v souladu s Kantem i s tzv. postmoderní filozofií, podkopává úlohu rozumu v lidském životě, tam Ayn Randová ukazuje, že rozum je absolutním a jediným možným prostředkem pro poznávání reality. Kde dnešní obecně přijímaná filozofie tvrdí, že lidské smysly jsou nedokonalé a neumožňují člověku získávat spolehlivé smyslové vjemy, tam Ayn Randová vysvětluje, že lidské smyslové vnímání je třeba chápat jako nezbytně platné, protože poskytuje obrázek o celém kontextu reality včetně samotné povahy našich smyslů.

Kde dnešní filozofická tradice tvrdí, že realita je nepřátelská a lidské snažení je automaticky marné a odsouzeno k neúspěchu, tam Ayn Randová představuje svou vizi člověka jako racionální a hrdinské bytosti, schopné těšit se z krás světa a dosahovat životních úspěchů a štěstí.

Tam, kde dnešní etika nabádá k altruismu, k sebeobětování, vyzdvihuje Ayn Randová morálku racionálního sobectví jako jedinou možnou, pokud má člověk žít jako lidská bytost. Kde dnešní významná jména intelektuálního světa tvrdí, že cílem každého snažení musí být veřejné blaho, tam Ayn Randová oponuje, že jediný morální cíl lidské bytosti je její vlastní dlouhodobý a rozumem poznaný prospěch. Obětovat jakoukoliv svou hodnotu, tedy vyměnit ji za hodnotu menší nebo nulovou, je největším zlem, jaké si lze představit, protože obětování jakékoliv dílčí hodnoty znamená v principu negovat hodnotu nejvyšší, tedy svůj vlastní život.

Kde současná filozofie tvrdí, že morálku určuje společnost (společenský etický subjektivismus), tam Ayn Randová vysvětluje, že zdrojem morálky je identita lidské bytosti, tedy skutečnost, že člověk je volním a rozumem vybaveným tvorem. Morální je to, co mu dlouhodobě prospívá.

Tam, kde filozofové horují pro socialismus, zdůrazňuje Ayn Randová, že jediným morálním systémem může být pouze čistý kapitalismus - tedy systém, jenž lidem umožňuje maximálně a neomezeně využívat svůj rozum ve svůj prospěch. Kapitalismus v této podobně zatím nikde neexistoval, a pouze Amerika se mu přiblížila takřka na dosah v průběhu 19. století, v období největšího rozmachu, technologického pokroku a všeobecného růstu bohatství.

Povrchnímu čtenáři by se snad mohlo zdát, že jádro filozofie Ayn Randové spočívá v pouhé negaci všeho, co určuje povahu dnešní filozofické tradice. Nejde samozřejmě o nějakou povrchní, apriorní negaci. Ayn Randová svůj filozofický systém staví kámen po kameni, postupně navazuje na nejzákladnější axiomy a na již poznané a odvozené skutečnosti. Začíná pozorováním reality, pokračuje epistemologií, etikou, definicí pojmů, jako je např. štěstí nebo dobro, a aplikací svých etických stanovisek na život člověka ve společnosti se dostává až k politice. Tím je její obhajoba svobody něčím naprosto jedinečným - zásadně se liší od povrchního libertariánství, jež odvozuje svobodu od konceptu přirozených práv, aniž by si kladlo otázku, proč tato práva máme, a hlavně jak to vlastně víme. Nabízí též dokonalejší obhajobu svobody ve srovnání s libertariánským principem neagrese, jenž se ukazuje vratkým, dojde-li na otázku, jak vůbec můžeme vědět, že fungovat na bázi agrese je zlem.

Objektivismus Ayn Randové je naprostou revolucí. Od doby, kdy Ayn Randová poprvé formulovala principy egoismu v románu Zdroj, uplynulo již 68 let a od vydání jejího nejslavnějšího díla, románu Atlas Shrugged, v němž uchvacujícím způsobem popisuje postupný zhroucení kolektivistické společnosti, letos uběhlo 54 let. Objektivistická filozofie si získala a stále získává široký okruh příznivců, čemuž napomáhají následovníci a žáci Ayn Randové (Leonard Peikoff, Yaron Brook, Peter Schwartz, Harry Binswanger a další). Tváří v tvář dnešní ekonomické krizi a společenskému marasmu, jenž se stále patrněji podobá ději Atlas Shrugged, ji čím dál více lidí chápe jako pravdivou filozofii, schopnou nejen vysvětlit, co se to dnes vlastně děje a proč se to děje, ale též nabídnout pozitivní cestu, a to nejen pro politiku, ale v první řadě pro osobní život.

Podle objektivistické filozofie, kdo má v úmyslu bránit svobodu a kapitalismus, musí nejprve hájit egoistickou morálku. A kdo míní hájit egoismus, musí nejprve hájit rozum. Jinak řečeno, vztah ke kapitalismu a svobodě, chápání těchto pojmů, schopnost a ochota za ně mluvit, přímo vyplývá z postoje k etice sebezájmu. A postoj k etice plyne z toho, jak nazíráme na úlohu rozumu v lidském životě.

Toto je zásadní vztah, jenž udává směr, kudy se ubírala a ubírá lidská civilizace. Je to vztah, který v sobě nese odpověď na otázku, proč se kapitalismus ukázal být prozatím jen krátce trvající dějinnou anomálií, neschopnou zatím čelit tlaku kolektivistů. A je to též vztah, na jehož základě, při správném odvození a pochopení příslušných pojmů, lze kapitalismus a svobodu znovu objevit a tentokrát ji ubránit.



Diskuse


počet příspěvků: 15, poslední 18.11.2011 12:30









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.