28.3.2024 | Svátek má Soňa


ESEJ: Jak potrestat Británii

20.3.2019

Evropská komise se snaží chovat nekooperativně, aby žádnou další členskou zemi ani nenapadlo opustit EU

Tradičně uvažující Brit institucím Evropské unie nedůvěřuje. Největší odpor pak vyvolává snaha přetvořit EU v jednotný stát. Zároveň je politická kultura většiny zemí kontinentální Evropy v protikladu k té britské. Z vyjednávání o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, přičemž díky tomu víme, kterou z možností – být obáván, či být milován – si vybrala Evropská komise.

Mluví-li se o brexitu, pak nejčastěji v souvislosti s nejistotami zahraničního obchodu Velké Británie. Či s nejasnostmi v cestování a v rezidenčním statusu cizinců z Evropské unie v Británii a Britů v EU. Existují však i jiná témata. A jedním z méně zdůrazňovaných je spolupráce ve vesmírném výzkumu, přičemž je na něm lépe než na jiných oblastech vidět vyjednávací taktika Evropské komise (EK).

Pravděpodobně každý slyšel o programu Galileo, jehož cílem je vytvořit vlastní evropskou satelitní navigační službu. Ta má být modernější než americký systém GPS a také odstranit závislost EU na USA. Nepřekvapuje, že se Británie díky svému technologickému průmyslu stala jedním z klíčových dodavatelů a poskytovatelů služeb pro plánovaný navigační systém. Jenomže potom přišel brexit.

Británie investovala do vývoje Galilea 1,2 miliardy liber. Britské firmy začaly pracovat na výzkumu a vývoji, s Británií se počítalo jako se základnou pro část infrastruktury projektu. Britská vláda byla ochotná pokračovat ve spolupráci na projektu i po odchodu z EU. Stejného názoru byli i hlavní představitelé průmyslu.

Alessandro Profumo, generální ředitel italského zbrojařského gigantu Leonardo, podpořil návrh, aby Británie zůstala součástí projektu Galileo i po brexitu. A také ostatní manažeři leteckého a obranného průmyslu v čele s předním světovým výrobcem letadel, společností Airbus. Jenomže byznys není politika a politika není byznys. V září 2018 předseda Komise Jean-Claude Juncker oznámil, že nepočítá s britskými firmami jako dodavateli technologií pro Galileo.

Marné přesvědčování

Zde je třeba zdůraznit, že britské technologie jsou v mnoha ohledech unikátní a obtížně nahraditelné. V roce 2003 například vznikl spor EU a USA o kompatibilitu frekvencí a riziko interference. Britští inženýři tento technický problém vyřešili, což není jediný příklad unikátnosti britských technologií. Mimochodem, z projektu byla vyloučena i britská společnost Airbus Defence and Space Limited ze skupiny Airbus s centrálou v Německu.

Británie se snažila EU přesvědčit o výhodách spolupráce, ale marně. V prosinci 2018 jednání skončila. Británie začala uvažovat o vývoji svého kosmického navigačního systému s rozpočtem minimálně tři až čtyři miliardy liber – a EU bude muset hledat náhradu za britské technologie.

„Opakovaně jsme poukazovali na skutečnost, že do projektu přinášíme unikátní expertizu a že vyloučení britského průmyslu Evropskou komisí bude znamenat zpoždění a nárůst nákladů,“ konstatoval britský ministr průmyslu Greg Clark. Marně. „Jde o vážnou ránu ambicím EU v oblasti obrany a bezpečnosti,“ prohlásil Tom Enders, šéf nadnárodní společnosti Airbus. Rovněž marně.

Na problému s Galileem je zajímavý ještě jeden aspekt. Británie je členem Evropské kosmické agentury (ESA) a jejím členem nadále zůstává – ESA je totiž nezávislá organizace, která nespadá pod EU. Není tedy formální důvod Brity vyhánět. Nicméně britští podnikatelé a vědci budou vyřazeni z budoucích kontraktů v rámci výzkumného programu Copernicus. Omezen bude i přístup k datům získaným v tomto programu.

Co to všechno znamená v praxi? Proč bylo nutné Británii vyhánět z programů, do nichž byly investované nemalé, v zásadě nepolitické částky a odchod Britů z nich nebude výhodný pro žádnou ze zúčastněných stran?

Teorie konfliktu

Odpověď poskytuje matematická teorie her. Ta se netýká her, jako jsou šachy, mariáš nebo ruleta, ale popisu formalizovaných situací, kdy proti sobě stojí dvě strany, z nichž každá má nejméně dvě možnosti, jak se rozhodnout. Může jít o situace typu obchodního jednání i konfliktní scénáře hrozící válkami. Jednou z nejjednodušších situací je, pokud obě strany mají dvě volby – spolupracovat, či nespolupracovat. Výsledkem jsou čtyři scénáře.

Řešení bývá v jednoduchých případech celkem průhledné – a britská účast na projektu Galileo je jednoduchý příklad. Nespolupráce EU poškodí obě strany. Rozhodnutí EK je jednoznačně neoptimální. Jak je to možné? Není EK schopná racionálního jednání v tak elementárních učebnicových příkladech? Nebo snad racionalitu zastínily zjitřené emoce či uražená ješitnost Jeana-Clauda Junckera?

Nikoli, rozhodnutí EK je čistě racionální, ač to podle řešení příkladu, který patří do první kapitoly základní učebnice teorie her, tak nevypadá. Pro objasnění je třeba vysvětlit ještě jeden ekonomický koncept nazývaný v anglické literatuře „principal–agent“, česky „majitel–správce“. Majitel je vlastníkem určitého majetku – dejme tomu statku nebo továrny – ale z nějakých důvodů se o něj nemůže osobně starat. Proto najme správce.

Otázka zní: Jak zajistit, aby správce sledoval cíle stanovené majitelem a nepropadl pokušení upřednostnit vlastní zájem? Jde o tradiční téma v managementu, tedy jak management optimálně motivovat, aniž by luxusní kanceláře, reprezentativní vozy, soukromá letadla a především velkorysé bonusy a manažerské akciové opce stály akcionáře příliš mnoho. Je to samozřejmě i politické téma, přičemž jde o to, aby volený politik reprezentoval spíše zájmy voličů než ty vlastní. A jsme u Evropské unie, respektive Evropské komise.

Členové EK nejsou z podstaty věci odpovědní žádným voličům. Každý její člen dokonce formálně slibuje, že nebude zastávat zájmy země svého původu. Důsledkem je, že Evropská komise sleduje jen vlastní zájmy, mezi něž patří maximalizace moci a objemu přerozdělovaných finančních prostředků.

I kdyby „divoký“ brexit měl poškodit jak Británii, tak ostatní členské země EU, členům Evropské komise to nemusí vadit. Jsou v pozici správce, který maximalizuje svůj užitek. Proto se komise snaží brexit maximálně znepříjemnit, aby odradila další členské země od podobného kroku. Zní to cynicky, ale tento postoj je konzistentní s teorií her i s uvedeným modelem konfliktu zájmů.

Přímý volební systém

Politologie zatím nevymyslela stoprocentní recept na konflikt zájmů typu „majitel–správce“. Relativně nejlepší vyzkoušené recepty jsou dva: přímý volební systém a referendum. V zastupitelské demokracii, kde poslanec je přímo odpovědný voličům ve svém volebním obvodě, je prostor pro zneužívání funkcí poměrně omezený.

Politik, který má sklon využívat výhod svého postu pro sebe, může počítat s tím, že bude pro voliče neatraktivní. V přímém volebním systému existuje mnohem menší šance schovat se za politickou stranu na kandidátní listině, protože žádná není.

Přímý volební systém je používán ve Velké Británii již několik staletí ve volbách do Dolní sněmovny. Britové jsou na něj zvyklí a považují jej za naplnění demokracie – na rozdíl od kontinentální Evropy, kde převládá poměrný systém nebo jiné, složitější systémy s různými modifikacemi. Pro tradičně uvažujícího Brita – bez ohledu na to, zda je voličem Konzervativní strany nebo Strany práce – je jiný než přímý volební systém umělý, nepřirozený, podivný, nebo dokonce nemorální.

Tím nemá být řečeno, že britský politický systém je dokonalý. Na rozdíl od americké ústavy, vrcholného díla politického inženýrství v dobrém slova smyslu – asi jako je dokonale fungující počítačový program skvělým dílem softwarového inženýrství –, nese britský politický systém známky dlouhodobého evolučního vývoje. Pokud bychom měli uvést analogii ze softwarového inženýrství, britský ústavní systém je jako mnohokrát upgradovaný operační systém plný záplat, obsahující pasáže důležité pro zpětnou kompatibilitu a dlouhé pasáže zastaralého kódu, jenž je v podstatě již zbytečný.

Přímočarost

Britský politický systém vznikal postupnou přeměnou z absolutní monarchie v parlamentní systém s čistě symbolickou rolí monarchy. Monarchie tak dlouho sdílela moc s volenými představiteli, až o ni zcela přišla. Britská královna má dnes menší moc než německý prezident, jehož ústavní role je rovněž symbolická. Postupně prakticky veškerou moc převzala Dolní sněmovna, jež měla v průběhu svých vrcholných let moc absolutní. Zákon přijatý prostou většinou poslanců nebyl zpochybnitelný žádným vetem z vyšších míst – a stále není.

Ústavní soud dlouho neexistoval, až v roce 2005 byl zaveden Nejvyšší soud, ale vzhledem ke stále uplatňované právní doktríně parlamentní suverenity je jeho pravomoc menší než ústavních soudů jiných zemí. Nemůže třeba zrušit platnost zákonů přijatých Dolní sněmovnou – podstatný rozdíl oproti americkému ústavnímu soudu. Dlouho existoval dokonce post zvaný Lord Chancellor, člen vlády, který měl moc exekutivní, zákonnou a soudní. (Existuje sice dodnes, ale od roku 2005 je zbaven pravomocí v soudnictví.)

Jiný příklad: až do roku 1997 neexistovala v Británii nezávislost centrální banky. Bank of England se řídila instrukcemi ministerstva financí, jež podléhalo vládě, která podléhala Dolní sněmovně. Nepřekvapuje, že britská inflace patřila dlouho mezi nejvyšší v Evropě a britská libra ztratila bývalou pověst pevné rezervní měny. (Od roku 1966 až do éry Margaret Thatcherové dokonce libra postrádala volnou směnitelnost; britští turisté cestující do zahraničí měli kvótu 50 liber ročně.)

A další příklad: v roce 1945 zvítězila ve volbách Strana práce s radikálně levicovým programem, který kromě univerzální zdravotní péče a dalších sociálních výhod obsahoval rozsáhlé znárodnění v řadě oblastí průmyslu včetně železnic, dolů, hutí či automobilek. Ačkoli se v Británii jako civilizované zemi neznárodňovalo bez náhrady, šlo o extrémní krok – a nebyl nikdo, kdo by jej dokázal legálně zastavit.

V USA ve 30. letech existoval Nejvyšší soud, který zrušil zákon, jímž se tehdejší prezident Franklin Delano Roosevelt pokusil zavést socialistickou ekonomiku s hospodářskými plány a centrálně stanovovanými cenami. Nikoli v Británii, kde rozhodovala Dolní sněmovna, kterou mocensky nevyvažoval žádný jiný orgán.

Tak funguje britská politika. Vláda je přímo odpovědná Dolní sněmovně, jejíž členové jsou přímo odpovědní svým voličům. Co voliči chtějí, to zpravidla dostanou. Má to samozřejmě úskalí – přání voličů nebývají vždy správná, jak se již několikrát v historii ukázalo. Britský politický systém je nicméně velmi akceschopný a především přímočarý.

Kulturní šok

Srovnejme to s politickými systémy řady kontinentálních evropských zemí, v nichž těžiště politické práce spočívá v lepení koalic a jejich udržování při životě. Ani v zemích, které nemají čistý proporční volební systém, například ve Francii nebo v Německu, není řetězec odpovědnosti a rozhodování stejně přímočarý a parlament nemá takovou moc jako v Británii. A dlouhé hry při sestavování koaličních vlád například v Belgii, ve Švédsku nebo v Česku Britové obtížně chápou.

Pro tradičně uvažujícího Brita jsou pak kulturním šokem instituce EU. Už jen poměrný volební systém do Evropského parlamentu (EP) dokáže obtížně vstřebat. Těžko pochopitelná je i koncepce „špičkových kandidátů“, která je zcela přijatelná a přirozená pro Němce. Těžko chápou, proč je moc EP omezená, když doma v Británii má sněmovna suverenitu. Kdo tedy EU vládne? Jediné, co víme, je, že my to nejsme. Nepochopení EP není nic proti EK. Jak může mít nevolený a neodvolatelný orgán takovou moc, jde za rámec chápání – a termín „direktiva Evropské komise“ vyvolává představu z George Orwella.

Britové nekritizují ani tak nedokonalosti Bruselu a jeho rozhodnutí. Jsou zvyklí, že i jejich vláda a parlament chybují. Někdy i téměř fatálně (například socialistický program Attleeovy vlády z roku 1945), ale jsou to chyby, které byly přijaty přímo volenými zákonodárci a vládou, jež měla jejich důvěru. Představa, že jakási nadnárodní instituce bude britským voličům mluvit do jejich rozhodování a bude nadřízená suverenitě westminsterského parlamentu, je svatokrádežná.

Tradičně uvažující Brit institucím EU nedůvěřuje – v lepším případě jsou divným politickým experimentem, v horším pokryteckou napodobeninou demokracie. Ale největší odpor vyvolává snaha přetvořit EU v jednotný stát – Spojené státy evropské. Zároveň je politická kultura většiny zemí kontinentu v protikladu k té britské.

Odlišné historické zkušenosti

Evropané, zejména Francouzi a Němci, považují evropskou integraci za snahu o „stále těsnější unii“, vítězství nad hloupým a zastaralým nacionalismem, který způsobil tolik válek a utrpení. Dominantní politické postoje každé země formuje historická zkušenost. A ta francouzská a německá je zhruba následující:

„Od dávných dob spolu naše země válčily. Poslední dvě války však byly natolik ničivé, že jsme se rozhodli překonat staré předsudky a stali se přáteli. Nacionalismus je mrtev; nyní jsme všichni Evropané, kteří chtějí žít v míru. Jediné, co tomu překáží, je, že v některých méně uvědomělých zemích je nacionalismus bohužel stále živý a nese jedovaté plody.“

Cynik by mohl namítnout, že Francouzi se nikdy nezbavili napoleonských ambicí řídit zbytek Evropy, přičemž u vůdčích osobností je vydatně živí Ecole Nationale d’Administration, specializovaná vysoká škola pro budoucí politiky, manažery a byrokraty. Na adresu Němců by pak cynik mohl poznamenat, že po dvou prohraných světových válkách jim konečně došlo, že je levnější si Evropu koupit než dobýt vojenskou silou. Ale budiž, moderní legenda o evropském bratrství a překonání nacionalismu je živá a autentická nejen pro mnoho Němců a Francouzů, ale i další kontinentální národy. (Nikoli pro většinu Čechů.)

Moderní legenda formující britské veřejné mínění zní opačně: „Již stovky let musí naše země bojovat proti ambiciózním tyranům z kontinentu, kteří se snaží všemi prostředky uchvátit moc nad Evropou, včetně Británie, vnutit nám svou vůli a zničit naši demokracii. Ale nikdy se jim to nepodařilo. Porazili jsme Napoleona. Porazili jsme vilémovské Německo. Porazili jsme Hitlera, proti němuž jsme bojovali i v době, kdy naši spojenci se buď už vzdali, nebo ještě zbaběle setrvávali v neutralitě. Nebáli jsme se sovětské hrozby za studené války a neváhali jsme investovat značné úsilí a peníze do vývoje vlastních jaderných odstrašujících prostředků. Nikdy jsme se nevzdali – máme se nyní vzdát národní suverenity ve prospěch komických funkcionářů z Bruselu?“

Cynik by mohl opět podotknout, že typický nositel tohoto názoru je šedesátník, který sleduje mnoho dokumentárních filmů na programu History Channel. Ale faktem zůstává, že i tato legenda je živá a autentická. Nacionalismus neznamená pro Brity válku, zmar a utrpení, ale hrdinství, vítězství a záchranu ohrožené demokracie. Nechápat tento fakt znamená nechápat Británii. A to je důvod, proč bývalý premiér David Cameron vyhlásil referendum o brexitu poté, co ho bruselští mandaríni zesměšnili a ponížili.

Ve skutečnosti se brexitu dalo snadno zabránit – stačilo trochu respektovat odlišnost Velké Británie a odsouhlasit několik jejích drobných a v jádru přijatelných výhrad k integračním plánům EK. Jenže Brusel, zaslepený vidinou Spojených států evropských, nechtěl. A rozhodl se Británii vydírat: buď se podřídíte, nebo ponesete následky svého rozhodnutí.

Narazil však na další rys britské povahy, který geniálně vyjádřila replika Hugha Granta v roli britského premiéra ve filmu Láska nebeská (Love Actually): „Přítel, který nás vydírá, už není přítel.“ Británie ve skutečnosti neměla mnoho chuti odejít z EU, ale arogance Junckera a dalších unijních hodnostářů zvrátila výsledek referenda ve prospěch brexitu.

Imperiální dědictví

Úplným nepochopením Británie a britské mentality je oblíbená kontinentální hypotéza o údajném britském mindráku z rozpadu impéria. Možná to leckoho překvapí, ale s výjimkou poměrně malé obce fanoušků historie se na britské impérium dávno zapomnělo. Moderní Británie se za svou koloniální minulost stydí – a ani na History Channel se o ní moc nedozvíme.

Ani v britských školních osnovách se o impériu prakticky nehovoří, přestože by občas mělo. Britští školáci by se měli například dozvědět, že Británie jako první stát na světě zakázala otroctví na všech svých závislých územích již v roce 1837. Možná by jim tato znalost pomohla setřást vypěstovaný pocit dědičné kolektivní viny pěstovaný „pokrokovou“ levicí.

Typický moderní Brit se tedy za imperiální minulost své země buď stydí – nebo o ní neví. Například asi 40letý Angličan se středním vzděláním mi řekl: „Až nedávno jsem se dozvěděl, jakou jsme bývali velmocí. Překvapilo mě to, protože ve škole nám o tom nic neřekli.“ Imperiální minulost je spíš důvodem skepticismu vůči EU, což platí pro Brity stejně jako pro Čechy. Britové (aspoň ti, kteří o své historii něco vědí) se dívají na věc zhruba takto:

„Známe to, také jsme mívali impérium. Stálo nás to obrovské úsilí, investovali jsme peníze i životy svých vojáků. Nad naším impériem slunce nezapadalo, ale kde je tomu konec? Každé impérium se jednou rozpadne. A ti nevděční Indové nám dodnes vyčítají, že jsme jim zakázali spalovat živé vdovy na pohřebních hranicích, vymýtili jsme sektu vražedných thugů a postavili železnice. A víte co? I evropské impérium se jednou rozpadne.“

Děkujeme pěkně

Takto drsně a přímo by to pravděpodobně žádný Brit neřekl (zejména zmínka o nevděčných Indech je nepřekročitelné tabu), ale v podvědomí veřejnosti tato zkušenost stále žije. Impérium? Stále těsnější unie? Ale dejte pokoj. Mnoho práce, málo vděčnosti, velké riziko rozpadu. Čím větší snaha o jednotu, tím silnější odstředivé tendence.

Děkujeme pěkně, Spojené státy evropské nestojí za to úsilí. Udělejme si raději pořádek doma – a ostatním národům zdvořile doporučujeme totéž. Budeme rádi spolupracovat a obchodovat, ale vize evropského impéria nás neláká. Navíc, každému impériu musí vládnout nějaká pevná ruka – a předem je jasné, že ta naše to nebude. Děkujeme pěkně.

Češi bývali v rámci mnohonárodnostních států nebo mocenských bloků většinou v podřízeném postavení (s výjimkou první republiky), ale jejich zkušenost s impérii je rovněž skeptická: „Zažili jsme Rakousko-Uhersko; byli jsme před ním a jsme i po něm. Zažili jsme třetí říši a byli jsme součástí sovětského bloku. Měli jsme i vlastní malé impérium zvané Československo, ve své nejlepší době jedinou demokracii ve střední Evropě. Ale víte co? Naše zkušenost nám říká, že žádný mnohonárodnostní celek není stabilní. Zažili to naši bývalí páni z Vídně, Berlína i Moskvy. Zažili jsme to my sami a jednou to zažijí i ti z Bruselu.“

Jinak se na věc dívají Irové, kteří kdysi byli součástí Británie, která – připusťme – se k nim chovala dost macešsky. Irská vláda se nyní chová „proevropsky“ natolik, že premiér Leo Varadkar dokonce pohrozil Britům, že Irsko přestane uznávat britské řidičské průkazy v případě „divokého“ brexitu. (Varadkar je po otci indického původu. Vidíte sami, žádná vděčnost.)

Machiavelliho odkaz

V Británii samé přetrvává klid. O brexitu se sice hovoří, ale bez vášně. Člověk může chodit Londýnem nebo jiným britským městem celý den a nespatří jediný náznak toho, že se něco děje – ani jeden plakát, ani jednu unijní vlajku. Oxford Street je stále plná francouzských, německých, španělských a italských turistů.

V obchodech, restauracích a úřadech stále pracují lidé uvedených národností plus nemálo Poláků, Litevců, Čechů a Slováků; britský trh práce je mnohem flexibilnější než ve většině zemí kontinentální Evropy a práci najde každý, kdo ji najít chce. Vláda nemá v úmyslu provádět „odsun“ současných rezidentů původem z EU. Po brexitu už to však nově příchozí nebudou mít stejně snadné.

Jak bude brexit probíhat, teprve uvidíme. V souladu s teorií her a modelem „majitel–správce“ se ale Evropská komise bude chovat k Británii maximálně nekooperativně. Cílem je potrestat vzpurný ostrov, aby žádnou další členskou zemi EU nenapadla pošetilá myšlenka opustit svobodomyslnou a velkorysou Unii.

Z vyjednávání o brexitu se stala válka vedená jinými prostředky, máme-li volně parafrázovat výrok pruského válečného stratéga Carla von Clausewitze (1780–1831). Nebo můžeme citovat italského myslitele Niccolu Machiavelliho (1469–1527): „Je lepší být milován než obáván, nebo naopak? Mohli bychom si přát obojí, ale protože láska a strach mohou stěží existovat společně, potom, můžeme-li si vybrat, je bezpečnější být obáván než milován.“

Díky brexitu víme, kterou z obou možností si vybrala Evropská komise.

LN, 16.3.2019

Autor je spoluvlastníkem akciové společnosti Algorithmic Investment Management

Robot Investment Calculator