Není sporu o tom, že máme nepopulární vládu. Vláda zavádí reformy, které z nejrůznějších důvodů veřejnost nevnímá kladně. Někdy ze strachu, který je posilován opoziční kritikou a médii, někdy z ideologické předpojatosti a někdy prostě z toho důvodu, že se lidé domnívají, že reformy nejsou potřebné nebo jsou dokonce škodlivé. Někdy i proto, že je vláda občanům nedokázala řádně vysvětlit. Vláda je navíc zmítána vnitřními konflikty a korupčními skandály.

A tady se vrací vzpomínka. To vše už tady přeci bylo. Vzpomeňme si na období 2002 až 2005. V červenci 2002 zahájila své funkční období vláda Vladimíra Špidly. V té době jí důvěru vyjadřovala přibližně polovina českých občanů. V následujících měsících pak důvěra občanů ve vládu rychle klesala. Na počátku roku 2003 ještě tehdejší vládě důvěřovalo téměř čtyřicet procent občanů, na konci roku 2003 pak už jen kolem třiceti procent. V průběhu roku 2004 až do odchodu Vladimíra Špidly z funkce premiéra v létě 2004 kolísala důvěra obyvatel k vládě kolem 30procentní hranice. Na konci osmiměsíční vlády Stanislava Grosse, který Špidlu nahradil, se před nástupem Jiřího Paroubka důvěra sociální demokracie a vlády propadla dokonce daleko hlouběji než důvěra dnešní vlády, na nějakých deset procent.

Vláda ztrácela důvěru, její kritika rostla a začalo se ozývat volání po její demisi – lid si to prý žádá, občané vládu odmítají, procenta jsou neúprosná a vláda zmítaná vnitřními konflikty (dokázala během jednoho roku vystřídat tři premiéry a její nejsilnější strana tři předsedy) a korupčními skandály ztratila právo vládnout.

Dostal jsem tenkrát přes e-mail do Kanady provolání jakési dnes už neexistující „občanské iniciativy“ vyzývající mě, abych se připojil k petici hnutí, které žádalo okamžité odstoupení „zkorumpované a nekompetenntní vlády ČSSD“. Dost mě to zarmoutilo, uvědomil jsem si tenkrát, jak málo lidé u nás vědí o demokracii a jak málo si jí váží.

Dnes se opět ozývají skupiny občanů, tentokrát většinou odborářů a stoupenců levice obecně, kteří tvrdí, že „občané vládu odmítají, procenta průzkumů veřejného mínění jsou neúprosná a vláda zmítaná vnitřními konflikty a korupčními skandály ztratila právo vládnout“.

Stejně jako tehdy zpochybňují legitimitu vlády a ve volbách projevenou vůli občanů této země.

A stejně jako tehdy s nimi nesouhlasím.

Napsal jsem tenkrát článek, kterým jsem volání po demisi vlády vedené ČSSD odmítl. Děsí mě, jak aktuální je ještě dnes. Důvody, proč jsem to tehdy odmítal, jsou stejné jako ty, které mě vedou k odmítnutí podobných, navíc daleko radikálněji prosazovaných požadavků, které vidíme dnes.

Domníval jsem se tehdy, že malá část našich občanů nepochopila, o čem je demokracie. Dnes se bohužel domnívám, že se od té doby příliš mnoho nezměnilo. Jako tehdy i dnes existuje malá část občanů, kteří se domnívají, že když se jim něco nelíbí, je čas na revoluční změnu nebo alespoň na demisi vlády bez ohledu na volební výsledek. Nevěří nebo neví, že demokracie je systém, který na rozdíl od anarchie či diktatury má pevná pravidla a může přežít, jen když jsou ta pravidla dodržována. Chtějí, aby se existence vlády odvíjela od její okamžité popularity. Vládu odmítají jako „nelegitimní“, v jejích nízkých číslech ve výsledcích aktuálních průzkumů veřejného mínění vidí ospravedlnění svých požadavků a domnívají se, že se jejich názoru musí podřídit všichni a vše. A hned. A že to je vlastně ta demokracie.

Tady je ten starý článek. Předem varuji, je dlouhý:

-----

Nebyl jsem sám, kdo dostal v minulých dnech několik e-mailů s výzvou "Výboru volného sdružení České občanské nezávislosti". Dostal je president republiky, dostala je vláda a její ministři, dostali je poslanci zákonodárných sborů, některé zahraniční diplomatické mise, dostaly je parlamentní politické strany, jejich členové a funkcionáři, které organizátoři výzvy podle jejich prohlášení vybrali z veřejně publikovaných zdrojů, dostala je i media.Vzhledem k tomu, že nejsem presidentem, členem vlády ani poslancem nebo cizím diplomatem, a ani členem nebo dokonce funkcionářem žádné u nás působící politické strany, byl jsem organizátory zřejmě zařazen mezi média.

Mělo by mi to lichotit, moje mediální působení se omezovalo na články a diskusní příspěvky na stránkách internetových publikací a teď zjišťuji, že jsem považován, alespoň některými občany naší vlasti, za člena společnosti takových profesionálů, jako jsou pánové Franěk a Hanák z Práva, pánové Komárek a Macháček z MF Dnes, pan Plesl z Lidovek a další osobnosti našich médií.

Jenže po krátkém přemýšlení mi došlo že jde o omyl. Spletli jsme se asi všichni, jak autoři provolání, kteří mou maličkost povýšili do této vybrané společnosti, tak i já, protože po důkladném přečtení deklarace jsem zjistil, že autoři se za občany České republiky nepovažují. Nebo považují? Sám nevím, a ani po ještě důkladnějším přečtení deklarace a dalších dokumentů, na které poukazují odkazy na jejich internetových stránkách (www.interchat.cz pozn autora - dnes už neexistuje), si nejsem zcela jist, zda to vědí i oni.

Autoři si říkají "Volné občanské sdružení České občanské nezávislosti" a smyslem jejich prohlášení je obvinění "vlády, zákonodárných sborů parlamentu a senátu včetně neplnění funkce Ústavního soudu ve smyslu nelegitimních kroků, zneužívání demokracie a jednání těchto orgánů a složek zejména deformací Ústavy České republiky neústavními doplňky."

„....My, občané České republiky na základě této deklarace podporujeme obsah tohoto dokumentu a vyzýváme ke zjednání nápravy, odstoupení vlády, zákonodárných sborů a vyslovujeme se pro výzvu k Ústavnímu soudu, aby zrušil protiústavní deformace ústavy a neústavní právní normy a souběžně vyslovujeme výzvu k vypsání nových voleb do zákonodárných sborů České republiky a ke zvolení nové vlády …"

Pokud nebude do dne referenda o EU "zjednána náprava", oznamují autoři, že:

"V situaci, kdy zpolitikařené vedení státu deformuje ústavu a český právní řád, demokracii, národní majetek, práva, životní prostor českého národa a český stát, a není jiné volby, prohlašuji na základě mezinárodního práva svou občanskou neposlušnost, vzdám se dnem dovršení manipulací s referendem vstupu do EU jakéhokoliv vztahu s tímto státem, vládou, právem a zdeformovanou demokracii vyhlášením své " české občanské nezávislosti " na základě své české národnosti, pobytu a práva žít na území své vlasti bez vztahu k současné právní podobě tohoto státu."

Obávám se, že autoři nemají ponětí ani o Ústavě a ústavnosti, ani o obsahu pojmů jako "demokracie" a "občanská neposlušnost."

Demokracie

Začnu pojmem "demokracie". Demokracie, jak jí rozumíme dnes, je systém vlády, ve kterém o vývoji státu rozhoduje většina, práva menšin jsou chráněna a systém je schopen změny a vývoje, dokonce pro takovou změnu poskytuje občanům zákonné mechanismy v podobě záruky a ochrany občanských práv a řádných voleb.

V době vzniku demokracie, v městských státech antického Řecka, byla demokracie naplňována přímým hlasováním občanů. To již dnes není možné vzhledem k počtu voličů a společenské komplexitě. V moderní společnosti se nedá vládnout nepřetržitým referendem, proto se ve všech moderních demokratických státech používá systémů reprezentativní demokracie. Systémy se liší způsobem volby i výkonu mandátu, ale mají jedno společné: zachovávají zmíněné demokratické principy

Representativní (zastupitelská) demokracie dokonce ani neznamená to, že zvolení zastupitelé musí vždy a za každou cenu svým hlasem vyjadřovat většinové mínění svých voličů. To ani nemohou zaručit, jinak by musel každý poslanec, senátor a zastupitel pro každé hlasování dělat malé referendum ve svém volebním obvodu. Voliči nevolí sčítací automat, volí člověka (nebo v poměrném volebním systému stranu), kterému věří, že bude nejlépe zastávat jejich zájmy. Poslanec nebo zastupitel hlasuje tak, aby podle svého svědomí jednal v zájmu svých voličů, hlasuje tak, aby plnil svůj ústavní slib včetně dodržování ústavy a její ochrany lidských práv a práv menšin. Může se tedy stát, že někdy i vědomě hlasuje proti většinovému názoru svých konstituentů. Demokracie není diktatura většiny. Volič si své zastupitele vybírá na základě nabídky programů jejich politických stran a podle svého úsudku o kvalifikaci a charakteru stranami navržených kandidátů. Přímý nebo písemný kontakt s poslanci, kritika, petice a demonstrace jsou zákonnou a oprávněnou formou vyjádření nesouhlasu s postupem vlády, poslanců i stran a získávání konsesu pro požadavky, včetně požadavků na změnu zákonů, nemohou však být přímým nástrojem společenské změny. Tím je v demokracii jedině volební urna.

Demokracie nemůže pracovat, pokud neexistuje respekt k demokraticky přijatým zákonům a usnesením. Respekt nemusí znamenat souhlas, znamená jen to, že zvolený zastupitel i občan a volič, respektují a dodržují i takové demokraticky přijaté zákony a usnesení, s kterými nesouhlasí. Nesouhlas jim nedává právo je porušovat.

Občanská neposlušnost

I v demokracii mohou existovat špatné zákony a i v demokracii může existovat nevůle většiny tyto zákony změnit. I občanská neposlušnost je někdy morálně oprávněná. Bylo tomu tak například v případě bojů za občanská práva v USA, bojů za zrušení diskriminačních a segregačních zákonů. Hlavní osobnost těchto bojů, Martin Luther King, je dnes uznáván jako jedna z nejvýznamějších a nejrespektovanějších postav amerických dějin a jeho narozeniny jsou v USA státním svátkem. Jeho hnutí zvítězilo ne proto, že se King a jeho následovníci všech barev pleti rozhodli, že vláda, Kongres a president Spojených států, kteří dosud "nezjednali nápravu", jsou "nelegitimní", a vyhlásili svou "občanskou nezávislost". Naopak své občanství a demokratická a lidská práva z něj vyplývající učinili základním kamenem své aktivity, vědomým nedodržováním platných, ale nemorálních zákonů, akceptováním trestů a postihů za přestupování těchto zákonů, demonstracemi a nenásilnými projevy občanské neposlušnosti poukazovali na jejich nemravnost, na neudržitelnost stávajícího stavu a na nutnost změny. Svým jednáním, silou svého přesvědčení, respektováním legitimity ústavních a zákonodárných orgánů a respektováním demokratických postupů dokázali přesvědčit většinu svých spoluobčanů o své vlastní legitimitě a legitimitě svých požadavků a nakonec i o legitimitě svých postupů. Zvítězili proto, že jejich hnutí bylo hnutím "občanské závislosti", vzájemné závislosti demokratického systému a jeho občanů, vzájemné závislosti všech občanů bez ohledu na barvu pleti a politické přesvědčení a vzájemné závislosti občanů a jejich ústavních orgánů. Jejich hnutí demokracii neohrožovalo, ale posílilo, legitimitu ústavních orgánů, činitelů a postupů nezpochybňovalo, ale respektovalo a zdůrazňovalo ji, odvolávalo se na ni jako na jediný možný způsob společenské změny.

Nevím, co si autoři představují pod pojmem "občanská nezávislost". Odmítání legitimity ústavních orgánů, zpochybňování volbami projevené vůle občanů našeho státu a vzdávání se "jakéhokoliv vztahu s tímto státem, vládou, právem a zdeformovanou demokracií", deklarovaný úmysl "žít na území své vlasti bez vztahu k současné právní podobě tohoto státu" nejsou projevem občanské neposlušnosti, který by se dal porovnat s úmysly a skutky osobností, které si získaly respekt svou občanskou odvahou a ochotou převzít odpovědnost za nápravu nedostatků společnosti, v které působily. Nejsou projevem občanské statečnosti, jsou projevem občanské zbabělosti. Jsou projevem rezignace a útěku od odpovědnosti, kterou nese za demokracii a náš společný stát každý z nás, ať už je presidentem republiky, členem vlády, poslancem parlamentu nebo prostým občanem. Jsou projevem absence respektu k spoluobčanům, kteří si svobodně zvolili svou politickou representaci. Jsou projevem nevůle ke změně zákonnými postupy a prostředky, jsou vyjádřením odporu k demokratickým postupům a procesům, jsou vším, jen ne tím, za co se vydávají, nejsou obranou demokracie.

Demokracie dnes

V době založení Československé republiky Tomáš Garrigue Masaryk, na nějž se autoři deklarace ve svých textech několikrát odvolávají, prohlásil, že naše republika potřebuje padesát let klidného vývoje, aby demokracie zapustila kořeny, aby se respekt k systému, respekt k právu a respekt k demokratickým postupům stal částí politického, právního a občanského povědomí. Dnes si často první republiku idealizujeme, ale každý historik potvrdí, že společnost a demokracie, byť toto historické období patří ke světlejším epochám naší historie, nebyly zdaleka ideální. První republika byla politicky nestabilní, za dvacet let svého trvání měla osmnáct vlád, z toho pět „úřednických“. Politická representace působila prostřednictvím tzv. "Silné pětky" politických stran, jejichž vzájemný vztah by asi vyděsil každého kritika nedávné oposiční smlouvy. Během své krátké historie prožila první republika hospodářskou krizi a vážné politické, sociální a národnostní problémy, prožila korupční a politické skandály porovnatelné s těmi, které zaplňují stránky našeho tisku posledních dvanáct let. Její demokratický vývoj byl přerušen válkou a německou okupací, jejichž důsledkem byl poválečný odsun milionů jejích předválečných příslušníků, poválečnou deformací demokracie v systému Národní fronty, nástupem komunismu, sovětskou okupací a nakonec, po obnovení demokracie, i rozpadem federace a rozchodem jejích dvou zakládajících národů a dvou členských států. Zažila dvě zásadní změny majetkových vztahů a politicko-ekonomických systémů, znárodnění a privatizaci. Zažila vládu dvou extrémních diktatur, hitlerovského nacismu a stalinského komunismu. Padesát let klidného mírového a demokratického vývoje, o kterých hovořil Masaryk, naše společnost nikdy neměla, naopak její vývoj byl přesně na padesát let (1939-1989) mezi dvěma obdobími demokracie přerušen. Dvě generace našich občanů neměly možnost svobodně rozhodovat o vývoji své republiky.

Naše současná demokracie trvá třináct let. Během jejího krátkého trvání se nepodařilo mnoho věcí, systém není dokonalý, mnoho problémů jsme nedokázali vyřešit, vznikly a vznikají problémy nové, předpokládané i neočekávané. Přesto si troufám tvrdit, že naše republika není spálenou a devastovanou zemí, není zkorumpovanou zemí zlodějů a tunelářů, jak nám namlouvala a namlouvají media a jak bohužel věří mnoho našich občanů. To, že jsme všechny problémy v této historicky krátké době nevyřešili, neznamená, že jsou v našem demokratickém ústavním systému neřešitelné, neznamená to, že demokracie selhala, neznamená to, že naše ústavní orgány a naši ústavní činitelé ztratili legitimitu, neznamená to, že nadešel čas resignace na demokratické postupy a vyhlašování "občanské nezávislosti". Znamená to, že musíme hledat další a nové cesty k řešení a musíme se naučit respektovat i to, že na způsoby řešení existují různé názory. To, že je vláda a parlament, který vznikl ze svobodných voleb, neřeší způsobem, který považujeme za správný, neznamená, že vláda a parlament nejsou legitimní. Pokud s naší politickou representací nesouhlasíme, svůj nesouhlas a svou vůli ke změně projevíme ve volbách tím, že se svým hlasem přihlásíme ke způsobu řešení, který považujeme za lepší, a znamená to, že naši odpůrci, pokud ve volbách náš názor zvítězí, budou projevovat svůj nesouhlas se stejným respektem k demokratickým principům, jaký právem očekávají od nás. Demokracie není, jak se mnozí z nás domnívají, nějakým novým politickým experimentem, není systémem permanentní revoluce a vývojových skoků. Je to způsob správy věcí veřejných, který se vyvíjel několik tisíc let a stále se vyvíjí. Má tolik forem, kolik je ve světě demokratických zemí, nemá jeden jednoduchý recept na vše. Není náhodou, že je politickým systémem zemí, které jsou v čele žebříčku prosperity a stability, občanských svobod a lidských práv. Zaslouží si respekt, stejně jako si jej zaslouží její principy, její pravidla a ti, které jsme zvolili do jejích orgánů, a to i tehdy, když s jejich názory nesouhlasíme a nebyli jsme jejich voliči.

Zásadně odmítám deklarací a ostatními dokumenty jejích autorů proklamované tvrzení, že naši ústavní činitelé jsou viníky zločinů jako

"vědomé upřednostnění cizích a osobních zájmů nad národními a státními a vzhledem k hrozícím důsledkům to nelze jinak pojmenovat než 'vlastizradu'. Z tohoto závěru jednoznačně vyplývá, že aktéři této vlastizrady bez ohledu na to, jsou li na postech vlády, poslanců, parlamentu či prezidenta, na základě nejvyšší priority, ústavy České republiky nejsou legitimní a nemají právo vést tento národ."

Bohužel, mnoho z nás podlehlo jedné zákeřné a lživé iluzi. Uvěřili jsme hlasatelům "blbé nálady", uvěřili jsme, že naše společenské, ekonomické a politické problémy nejsou průvodním jevem politických a hospodářských změn, nejsou zaviněny rychlostí naší společenské a ekonomické transformace, nejsou ani dokonce důsledkem legitimních omylů a chyb, kterých jsme se snad v nejlepším úmyslu dopustili, jsou jen důsledkem podvodů, tunelů a bezcharakternosti našich politiků. Pokud se něco nepodaří, nehledáme důvod, hledáme viníka. Pokud se diskutuje o nápravě, za nápravu se nepovažuje hledání chyb a způsobů, jak jim předejít, je za ni považováno nalezení viníka. Nechci tím říci, že pokud se někdo dopustí trestných činů, má zůstat nepotrestán, jen bych byl rád, kdybychom si správně určili priority. Pokud tak neučiníme, budem se pohybovat v bludném kruhu nových a nových skandálů, nekonečných soudních sporů a prohraných arbitráží a větší a větší nedůvěry v systém, kterému tyto problémy falešně připisujeme.

Pokud snad nějaký historik v daleké budoucnosti bude v soudobém tisku zkoumat podstatu společenských změn v devadesátých letech dvacátého století, hrozí nebezpečí, že bude považovat za nejdůležitější postavu soudobých českých dějin jistého maďarského nebožtíka a Bamberg pro něj bude hlavním městem České republiky. To, že došlo k zásadní a positivní transformaci ekonomického a politického systému, že proběhla ve velké většině úspěšně, že při tak rozsáhlé a složité transformaci naší ekonomie a přechodu k demokratickému společenskému systému nedošlo k všeobecnému propadu životní úrovně, že naše města a vesnice nejsou ve velké většině k rozeznání od svých západoevropských protějšků, je zapomenuto již dnes. Pokud čteme český tisk, nemáme být na co hrdi, nemáme se čím chlubit, nemáme s čím být spokojeni, měli bychom se vlastně stydět, žili jsme (a ještě žijeme) v „mafiánském kapitalismu“ a ty, kteří nás v této historické době vedli, i ty, kteří nás dnes vedou, považují někteří naši spoluobčané za nelegitimní zločince, kteří nemají právo vést tento národ.

Nikdy jsem nebyl příznivcem přehnaného vlastenčení, nejsem typ nadšeného mávače červenomodrobílým praporkem. Přesto cítím, že je mou povinností se ozvat, moje země, naše země, není hřbitovem demokracie, demokracie u nás žije. Problémy jsou dnes a denně řešeny, ne vždy tak, jak bych si přál (někdy považuji jejich řešení za základ budoucích problémů), příčinou jejích neúspěchů ale nejsou zločinci a tuneláři, ti jsou symptomy těch neúspěchů. Nežili jsme ve spálené a vytunelované zemi po několika letech vlády ODS a Václava Klause a nežijeme ve spálené a vytunelované zemi po několika letech vlády Miloše Zemana, Vladimíra Špidly, sociální demokracie a koalice. Tunelářů, zlodějů a neschopných a zkorumpovaných úředníků i politiků jsme měli a stále máme až příliš mnoho, o budoucnosti a prosperitě naší země ale nikdy nerozhodovali a rozhodovat nebudou, rozhodovali a budou o ní rozhodovat ti, o kterých se v tisku málokdy dočteme a které málokdy vidíme v televizi. Rozhodnou o ní občané, kteří nejsou mediálně atraktivní, kteří pracují, podnikají, užívají zasloužený odpočinek, vzdělávají se na svou budoucí životní dráhu ve školách, léčí a starají se o nemocné a učí naše děti, starají se o naši bezpečnost a pracují v úřadech. O prosperitě rozhodují a rozhodnou na svých pracovištích, o dalším vývoji společnosti rozhodují a rozhodnou svými hlasovacími lístky. Zní to jako fráze, ale je to pravda, a bude to pravda, i když media favorizují podnikavce na úkor podnikatelů, preferují tuneláře finanční na úkor tunelářů skutečných (zajímal by mě nějaký průzkum, kolik lidí si při vyslovení slova "tunelář" vybaví inženýra nebo dělníka razícího železniční tunel nebo tunel metra), píší raději o spálené než o zorané zemi, raději informují o bankrotech než o prosperujících firmách a jsou pro ně zajímavější daňoví podvodníci než daňoví poplatníci.

Není divu, že se najdou lidé, kteří uvěří tomu, že systém selhal, že demokracie nenávratně ztratila, pokud ji kdy měla, schopnost reflektovat potřeby a zájmy občanů, že ústavní činitelé nejednají z jiných pohnutek než osobního prospěchu a jejich jednání není ničím jiným než zradou národních zájmů.

Demokracie dokázala - tam, kde existovala - přežít své ekonomické a sociální problémy, dokázala se vyrovnat s tím, že ne všichni občané a političtí činitelé jednali nezištně a dodržovali zákony a pravidla etiky. Tam kde nepřežila, nepřežila proto, že občané ztratili důvěru v její postupy a podlehli hlasatelům "blbé nálady", kteří je dokázali přesvědčit, že je čas se demokracie vzdát, že je čas ji opustit ve prospěch demagogických slibů, ve prospěch populistických stran a hnutí, které znají odpověď na všechny problémy a všechny zlořády, které budou jednat rázně a nekompromisně, které okamžitě identifikují a potrestají viníky problémů: "všichni přece víme, kdo za to může". Varovným příkladem nám může být Německo po první světové válce. Naše problémy nejsou zdaleka takové jako ty, se kterými se potýkali občané země zdevastované válkou a následující hospodářskou krizí, astronomickou inflací a masovou nezaměstnaností. Přesto se i u nás stále více ozývají hlasy, které nabízí změnu zkratkovitou cestou opuštění systému. Protože systém není bez problémů, jeho problémy jsou vydávány za jeho podstatu.

Nejsem příznivcem současné vlády (pozn. autora - vláda ČSSD a čtyřkoalice v období 2002 až 2005), ve svých článcích ji dost a často kritizuji, nelíbí se mi způsob, jakým naše problémy řeší, nelíbí se mi její program, nelíbí se mi způsob, jakým vládne, a nelíbí se mi způsob, jakým o svém jednání informuje voliče. Přesto respektuji její legitimitu. I když jsem ji nevolil, respektuji to, že je výrazem svobodné vůle většiny občanů, kteří jí dali svůj hlas. Jsem rád, že máme legitimní vládu, že vzešla ze svobodných voleb a že se mohu těšit na to, že při dalších svobodných volbách bude dost mých spoluobčanů cítit stejně jako já, že je čas k tomu, aby zase odešla. Respektuji i to, že spousta dalších si myslí pravý opak.

Věřím, že demokracie u nás zapustí kořeny, že bude sílit a že se jednou pro nás stane stejnou samozřejmostí, jakou je pro občany zemí, v kterých dostala šanci a které se ubránily její erozi.

Bude to trvat dlouho a budou nastávat nové problémy a nové překážky. Je tomu tak všude a bylo by hloupé se domnívat, že se tomu vyhneme právě my.

Nevěřím, že naše problémy vyřeší "občanská nezávislost", věřím, že je vyřeší nezávislí občané.

Toronto, 2003