19.9.2018 | Svátek má Zita


ESEJ: Iliadu nemáme, Nagano ano

1.3.2018

I doba, která si oškliví války, potřebuje hrdinské eposy. Náš největší vytvořili hokejisté před dvaceti lety

Překvapivý triumf národního týmu není jen českou specialitou. Němci si užili fotbalový „zázrak v Bernu“ v roce 1954, když se stali mistry světa. Američané „zázrak na ledě“ v roce 1980, když na olympiádě jejich podceňovaní hokejisté porazili Sovětský svaz. Ty emoce stále uchovává společenská paměť i filmy. Tak jako si my uchováváme „zlaté hochy z Nagana“, hokejové porážky Sovětů z března 1969 nebo Věru Čáslavskou a její triumf na hrách v Mexiku.

Tři týdny po volbě hlavy státu česká společnost působí rozděleněji než kdy dřív. Co by ji mohlo stmelit? Alespoň zdánlivě a na čas? Třeba sportovní triumf. Nejlépe národního týmu. Kdyby s ním předem nikdo nepočítal. A kdyby přišel před zraky překvapeného světa.

Takto se zapsalo do paměti před dvaceti lety Nagano. Patří k výrazům, které není třeba vysvětlovat. Ještě před třiceti lety tu jméno japonského horského střediska lidé neznali. Od roku 1991 se vědělo, že v Naganu se budou konat XVIII. zimní olympijské hry. Teď řeknete Nagano a každý ví, že myslíte únor 1998 a olympijský triumf „zlatých hochů“.

To slovo označuje největší úspěch českého hokeje. Zlato z nejlépe obsazeného turnaje v historii. Z olympijských her, kde se v hokeji poprvé nekádrovalo mezi amatéry a profesionály, kde skutečně hráli všichni nejlepší. To slovo označuje i vítěznou náladu a partu. Partu, jaká tu nikdy předtím nebyla a kdo ví, jestli ještě vůbec někdy bude.

Vláha pro spálenou zemi

Jména Hašek, Jágr, Reichel, Šlégr, Růžička, Svoboda, Ručinský, Patera, Procházka, Špaček, Šmehlík, Hamrlík, Lang, Čaloun, Moravec, Straka či Dopita si pamatují mnozí. I ti, kteří sport spíše vytěsňují, či jím dokonce trochu pohrdají. Ta jména totiž neoznačují jen sportovce, ale bájné hrdiny. Kdo jiný by dokázal porazit výkvět hokejového světa, vyřadit favorizované Američany i Kanaďany s nejlepším hokejistou všech dob Waynem Gretzkým –a ve finále porazit Rusy? Byla to zakladatelská jména legendy. Hrdinové eposu, jaké vznikají jen vzácně. Rekové, o jakých kdysi dávno básnil slepý pěvec Homér.

K legendě samozřejmě patří i jisté přehánění. Třeba slova jako rekové. Nebo srovnávání Hlinkova výběru s Homérovými hrdiny. To se přece říkávalo i po jiných úspěších a událostech – a nepochybně se to bude říkat i v budoucnu. Ostatně Homéra, jeho Iliadu a Odysseu, také nesmíme brát doslova.

Iliada zachycuje jen pár dnů z letité války o Tróju. Ale je to hrdinský epos, po jakých byla očividně poptávka. A nezmizela ani skoro tři tisíce let po jeho vzniku. Dvacet let od Nagana je ještě krátký odstup pro seriózní bilanci toho, jak se triumf odrazil na české společnosti i kultuře. Ale že tu jistá poptávka byla i je, o tom svědčí už opera Nagano z roku 2004.

Homér představil posluchačům své bájné hrdiny: Achilla, Petrokla či Hektora. Jiné hrdinské eposy se mohou opírat o doložené historické události. Například o perské války, o bitvu u Thermopyl a statečný odpor Sparťanů vedených Leonidasem, kteří při obraně průsmyku padli do posledního. Za tyto postavy si můžeme dosazovat české hokejisty či jiné sportovce a ptát se: Byl českým Achillem spíše Jágr, Hašek, nebo Růžička? Byli nějací čeští sportovci Leonidasovými Sparťany, kteří uhájili výsledek a čest i za cenu vlastní smrti?

To je samozřejmě jen legrace. Vždyť víme, že přízvisko „český Achilles“ vyhradil Kosmas knížeti Břetislavu I. Ale jiná věc působí reálněji. Triumf v Naganu přišel do znejištěné společnosti. Přišel tři měsíce poté, co padla vláda Václava Klause a s ní i tehdejší establishment. Dva měsíce poté, co se prezident Václav Havel v rudolfinském projevu Klause i jeho odkazu zřekl. Přišel v době, kdy vládl úřednický kabinet Josefa Tošovského, kdy Miloš Zeman vystartoval k moci, aby zúročil své heslo o „spálené zemi“, a kdy se rozkládala ODS (Jan Ruml byl zvolen předsedou Unie svobody ve chvíli, kdy lidé – včetně novinářů – slavili triumf hokejistů).

Dodnes se vedou spory o to, jestli Havel v Rudolfinu jen pojmenoval neblahé pnutí ve společnosti („blbá nálada“), nebo zda sám „blbou náladu“ cíleně vyvolával. Nevyřčená poptávka po něčem pevném ale visela ve vzduchu. A triumf v Naganu přišel právě v té chvíli. Pateticky řečeno: v době, kdy se nedostávalo Achillů ve výkonné politice, jich přiletělo plné letadlo z Nagana. Hrdinský epos byl na světě.

Nejslavnější střelec v dějinách

Člověku to nedá a projde si dvacet let staré noviny. Takto líčil atmosféru rozhodujících okamžiků v zápasu s Ruskem tehdejší zvláštní zpravodaj Lidových novin v Naganu Lukáš Tomek: Běží 49. minuta finálového zápasu turnaje století. Pavel Patera vyhrává v ruské obranné třetině buly, puk získává Martin Procházka a přiklepne ho na modré čáře stojícímu obránci Petru Svobodovi. Ten malinko popojede, napřáhne se a vší silou udeří do puku, který letí okolo zkoprnělých ruských obránců přímo do růžku Štalenkovovy branky – český tým vede 1:0 a toto vítězství si už vzít nenechá. Svoboda, který ještě před pár lety vůbec nedoufal, že ještě někdy za Českou republiku nastoupí, se stává nejslavnějším střelcem v dějinách světového hokeje.

Tak psaly Lidové noviny 23. února 1998. Výraz „nejslavnější střelec v dějinách světového hokeje“ byl samozřejmě nadsazený, ale tak už to v legendách chodí. Emoce válcují fakta. I to, že střelec vítězného gólu Petr Svoboda byl zřejmě posledním exulantem, který hrál za národní hokejový tým. Do Kanady se nedostal na smlouvu s týmem NHL, jak to bylo běžné u jeho spoluhráčů, ale v osmnácti letech (roku 1984) klasickou emigrací. Na „stará kolena“ si ho pro národní tým vyhlédl trenér Ivan Hlinka a dobře udělal.

Emoce dokládal i soupis těch, kteří uronili slzu. Mezi nimi právě trenér Ivan Hlinka, jinak řazený mezi „tvrďáky“. A také kapitán Vladimír Růžička: „Nepamatuji si, kdy jsem naposledy brečel, ale tentokrát se mi po tvářích slzičky kutálely,“ řekl v rozhovoru pro LN. „Během té minuty mi hlavou proběhla prakticky celá moje kariéra.“

Když přišlo na vítání hrdinů – „zlatých hochů z Nagana“ – po jejich přistání v Praze, emoce mířily lecjakým směrem, i stádním a neblahým. Servítky si ve svém textu pro týdeník Reflex nebral Jaroslav Vejvoda, spisovatel, který se o rok dříve vrátil ze švýcarského exilu. Nová národní legenda, stejně jako nekulturnost jejího projevu, nepopiratelně patří k naší realitě. Řekl bych, že legenda o dobytí světa zlatými medailemi je nebezpečnější než pouliční řádění opivněných „vítězů“. Za opravdové ohrožení naší národní kultury nebo jejích zbytků však považuji projevy davové agrese vyjádřené skandováním: „Kdo neskáče, není Čech!“

Nicméně kritické hlasy působily dost okrajově. Dokonce prezident Havel, muž, který nikdy neměl s kritikou do řad většinové společnosti problémy, se držel mainstreamu. Když hokejisty vítal na své zahradě, řekl: „Lidé jsou k sobě slušní, a dokonce v sobě objevili vlastenectví.“ A už předtím ve faxu do Nagana čerstvým vítězům napsal, že toho za dva týdny udělali pro Českou republiku víc než mnoho politiků za celý rok.

Toto vše patří k hrdinskému eposu z Nagana, ale jak už to bývá, paměť funguje selektivně a to horší potlačuje. Navíc to lepší tehdy potvrzovaly i reakce v médiích Kanady a USA, dvou zemí, jejichž favorizované týmy na olympiádě zklamaly. „Vítězný gól ve finále hodně vypovídá o současném hokeji,“ psal list Toronto Sun. „Vstřelil ho Petr Svoboda, jenž hraje za Philadelphia Flyers, narodil se v Mostě v bývalém Československu, odtud utekl, žije v New Jersey a má kanadské občanství. Oslavu jsme očekávali v Torontu, ale bude se konat v Praze.“

Čišela z toho kritika do vlastních řad (vedení neposkládalo z hvězd Kanady a USA soudržná mužstva). Ale tak trochu i závist vůči Česku, že něco takového dokázalo, třebaže zdaleka nemělo k dispozici tolik špičkových hokejistů jako zámořské týmy.

Jak Kuba doběhl Trautenberka

Náš hrdinský epos z Nagana se opírá o dávné archetypy. Třeba o ten z pohádek, v nichž outsider porazí papírově hvězdné soupeře tím, že na ně vyzraje. „Role outsidera zlatému týmu dokonale vyhovovala,“ zněl titulek Lidových novin z 24. února 1998. Ano, ta atmosféra tak vyznívala a ke slovu se dostávaly lecjaké emoce. Ale neznamená to, že šlo o výhradní českou specialitu.

Zajímavou inspiraci skýtá web Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF). Nabízí stránku „100 vrcholných příběhů století“. Myslí tím sto let od založení federace, tedy období 1908–2008. V těch příbězích najdeme ukázky hrdinských eposů i to, jak záleží na úhlu pohledu hodnotitele. Některé události pro nás zásadní jsou řazeny níže, než bychom očekávali, jiné naopak okupují nejvyšší příčky. Ale pohled cizíma očima nebývá na škodu.

To, co je pro nás vrcholem hokejových dějin, tedy Nagano alias český triumf na první „otevřené“ olympiádě s účastí hvězd NHL, řadí web IIHF až na 10. místo. Ve svém hodnocení píše, že ačkoliv by český tým nevyhrál bez famózních výkonů brankáře Dominika Haška, hrdinou finále se stal Petr Svoboda, střelec jediného gólu. Z toho nepřímo vyplývá, že „českým Achillem“ byl právě Svoboda.

Ale pozor. V závěru textu se zdůrazňuje: kdyby se měl vyzdvihnout jen jeden jediný aspekt českého úspěchu, bylo jím složení týmu. Nasadil jen deset hvězd hrajících NHL, ostatní pocházeli z evropských soutěží a domácí extraligy. A právě to bylo hlavním poselstvím turnaje: evropské ligy jsou už natolik dobré, že jejich hráči mohou při správném vedení porazit kohokoliv. Z toho nepřímo vyplývá, že Achillem byl celý český tým.

Ale pozor ještě jednou. Jediným českým hráčem, který má ve zmíněném žebříčku vlastní záznam, je Dominik Hašek. Na 12. místo dějin mezinárodních hokejových zápasů se řadí jeho výkon ze závěru semifinále s Kanadou, kdy při samostatných nájezdech zneškodnil všech pět kanadských pokusů. Jinými slovy „zazdil“ hvězdy, jakými byli Fleury, Bourque, Nieuwendyk, Lindros i Shanahan, a umožnil český postup do finále. (Přesněji řečeno ho umožnil Robert Reichel, který svůj nájezd proměnil.) Že by byl „českým Achillem“ přece jen Hašek?

Ani to není v delší perspektivě jednoznačné. Na 5. místě citovaného žebříčku je událost z 20. dubna 1972. Protože právě tehdy se Československo stalo v Praze mistrem světa a přerušilo tak nepřetržitou sérii devíti titulů Sovětského svazu. A také proto, že ač to byla velká sportovní událost, ještě větší byl její kulturní význam (vzpruha čtyři roky po sovětské invazi a za již pevně usazené normalizace). Roli hrdiny klíčového zápasu – řekněme „československého Achilla“ – obsadil Jaroslav Holík, jehož gól „zůstává asi nejslavnějším milníkem v historii československého hokeje“. Tak to píše úřední web IIHF, čímž mimoděk dokládá, o co se opírá hrdinský epos ve sportu: nejde jen o samotný sportovní výkon, titul či medaile, ale o společenský, kulturní a emoční význam zápasu, soutěže či turnaje.

Kanadský Achilles Henderson

To je i důvod, proč 2. až 4. místo žebříčku slavných hokejových příběhů zabírá soupeření Kanady a Sovětského svazu.

Na 4. místě je porážka Kanady od Sovětů na prvním šampionátu, kterého se Sovětský svaz účastnil – ze 7. března 1954 ve Stockholmu. Až do toho dne byla Kanada přesvědčena, že kraluje nejen profesionálnímu hokeji v NHL, ale i amatérskému na mistrovství světa. Po šokující prohře 2:7 od Sovětů zjistila, že ne. Že její amatéři nemají šanci proti sovětským „amatérům“ –profesionálům z armádních týmů. To zjištění vedlo až k tomu, že v roce 1970 se Kanada z šampionátů stáhla.

Bylo ovšem jasné, že bez ní to není ono. Že mají-li fanoušci vidět souboj skutečně nejlepších týmů, musí se utkat kanadští profíci se sovětskými vojáky mimo šampionát. Tak vznikl projekt Série století – a také zářez na 3. místě žebříčku světových hokejových událostí. Zahajovací zápas 2. září 1972 v Montrealu, před očima domácího premiéra Pierra Trudeaua, totiž Kanada prohrála 3:7. Přišel ještě větší šok než v roce 1954. Padl Kanaďany široce sdílený mýtus, že hvězdy NHL vyhrají všech osm zápasů.

V samém závěru série Kanada obstála a tím se dostáváme k 2. místu žebříčku – zápasu v Moskvě z 28. září 1972. Jde o souboj dvou hokejových a životních stylů i politických systémů. Stav série na zápasy je 3:3 (při jedné remíze), stav utkání na začátku poslední minuty 5:5. Kdyby to takhle zůstalo, vítězem série se stane Sovětský svaz, neboť v jeho prospěch vyznívá celkové skóre. Ale 34 sekund před koncem se trefuje do sovětské branky Paul Henderson a těsně odvrací konec světa, jak ho Kanaďané znali.

„Henderson skóruje za Kanadu!“ Výkřik televizního reportéra se stává symbolem „nejzásadnějšího gólu, který kdy Kanada dala“, píše web IIHF. „Nikdy potom nebyl hokej tak důležitý. Nikdy potom neměla žádná série takové důsledky. Nikdy potom z ní nevzešel takový hrdina.“ Ano, i Kanada měla svůj hrdinský epos a vzývala svého Achilla (Hendersona). Komu připadá české hodnocení Nagana emotivní a nabubřelé, alespoň ví, že nijak nezaostáváme za Kanadou.

Anebo za Spojenými státy. A to už jsme u čísla 1 žebříčku – u „zázraku na ledě“ z 22. února 1980 v Lake Placid. Že profíci sehrávají vyrovnané zápasy se sovětskými „amatéry“, už se vědělo. Ale na to, že by Sověty porazili skuteční amatéři z Kanady či USA, by nikdo ani nepomyslel. A pokud se tak potom skutečně stalo, pokud sovětský tým na olympijských hrách porazili američtí univerzitní studenti, odvíjela se od toho nejenom senzace, nejenom hrdinský epos, ale dokonce epos povýšený na „zázrak na ledě“. To není jen hodnocení od boku, to je de facto úřední výraz i název příslušného hesla na Wikipedii.

Příběh hodný hrdinského eposu se pozná už na tom, že láká k literárnímu, filmovému či hudebnímu (viz opera Nagano) zpracování. Příběh amerického vítězství v Lake Placid podávají hned dva filmy – Zázrak na ledě (1981) a Hokejový zázrak (2004). Ten druhý vysílala televize i u nás. Názorně líčí společenskou atmosféru, ba depresi doby. Je rok 1979. Amerika trčí ve vietnamském syndromu. Její občany zadržují vítězní islamisté v Íránu. Do toho přichází havárie v jaderné elektrárně Three Miles Island. Druhou ropnou krizi provázejí cedule „dnes není benzin“. Prezident Carter v televizi mluví o naleptávání důvěry. Moskva obsazuje Afghánistán.

Trenérovi Herbu Brooksovi zpočátku nikdo nevěří. Sám je spíše v defenzivě: „Prohráli jsme s béčkem Československa 1:15, větší ostuda už být nemůže.“ Ale stojí si za svým. Za tím, že Sověty porazí jejich stylem. Hráče driluje. Mladíkům, jejichž snem je NHL, vštěpuje loajalitu k národnímu týmu místo klubové řevnivosti. Tréninkem zničeného kapitána se ptá: „Za koho hraješ?“ A Mike Eruzione zadýchaně odpoví: „Za Spojené státy!“

Zní to pateticky, ale faktem zůstává, že v rozhodujícím utkání – ačkoliv postupně prohrávají 0:1, 1:2 a 2:3 – mladí Američané nakonec porážejí vysoce favorizované Sověty 4:3. Vítězný gól dává deset minut před koncem právě Eruzione, ale k triumfu neméně přispívá brankář Jim Craig, jenž hraje v životní formě a posledních deset minut jen odvrací sovětské nájezdy. Těžko říci, kdo z nich byl tehdy více „americkým Achillem“, ale Craigův dres dodnes visí v Hokejové síni slávy.

Amerika slaví zlaté medaile, ale ještě více celospolečenskou vzpruhu. Tisk vytahuje tak symbolické příměry, jako byl berlínský most či přistání na Měsíci. Kam se na to hrabe naše zbožštění Nagana.

Neměli tanky, dostali dvě branky

Co se týče rivality se Sověty, respektive Rusy, českou obdobou amerického „zázraku na ledě“ není Nagano, ale dva zápasy z března 1969 na šampionátu ve Stockholmu. To mistrovství bylo původně přiděleno Československu, ale po invazi se ho chopili Švédové. A bylo zřejmé, že těžištěm šampionátu budou zápasy Československo – Sovětský svaz.

Kdyby žebříček heroických zápasů vznikal u nás, na první místo by aspirovala vítězství Golonkova týmu nad Sověty 2:0 a 4:3 ze Stockholmu. Prioritou bylo porazit Rusy. Z domova přicházely telegramy se vzkazy: Nemusíte porazit nikoho jiného, ale porazte Sověty. Pateticky řečeno, nešlo o medaile, ale o národní čest. Však se po prvním vítězství 2:0 objevila i v Praze hesla: „Neměli tam tanky, dostali dvě branky.“ Ale protože citovaný žebříček vznikal v hokejové federaci, mají tyto mače až číslo 18. I tak je ovšem jasné, že patří do žánru hrdinský epos a že v roli Achillů byli Jaroslav Holík a Jan Suchý.

Za zmínku stojí vzpomínka Kena Drydena, později famózního brankáře NHL: „Pro mě to byl první a jediný světový šampionát, kterého jsem se za Kanadu zúčastnil. Ale mně i všem ostatním z něj utkvělo jen jedno – zápasy Sovětského svazu s Československem. Byly fantastické.“

Při vší úctě ke zlatým hochům z Nagana i k jejich vítězství ve finále nad Rusy je třeba říci, že tak vypjatá atmosféra, vášnivé emoce a bojovnost v zápase s Rusy, jaké přinesl březen 1969, se už opakovat nebudou. Ledaže by se opakovala historie...

Co se týče společenské vzpruhy a celonárodní euforie ze sportovního vítězství, srovnání s USA a „zázrakem na ledě“ se najde, ale fotbalové. Musíme se ovšem vrátit do 4. července 1954, do tehdy nové Spolkové republiky Německo (do západního Německa, jak se v té době říkalo u nás), přesněji do švýcarského Bernu, kde probíhalo mistrovství světa v kopané.

Že Německo ve finále porazilo vysoce favorizované Maďary 3:2, byla sportovní senzace. Ještě zajímavější ale je, co ten počin udělal s německou společností. Bylo devět let po válce. Německo ještě stále bylo vojensky poraženou, rozdělenou a spojenci okupovanou zemí. Tisíce válečných zajatců pořád ještě živořily v táborech na Sibiři. Teprve za rok pojede Konrad Adenauer do Moskvy a kromě uznání Spolkové republiky dohodne i jejich propuštění. Německo raději ani nepoužívá slova jako vítězství, hrdinství, vlastenectví či hrdost, neboť ta asociují temné stránky jeho historie. A do vší té deprese náhle přijde vítězství v celoplanetárně nejsledovanějším sportovním odvětví.

Němci mohou být poprvé po válce na něco hrdí. Objevuje se heslo „Wir sind wieder wer“. Opět jsme někdo. Konečně je něco, zač se nemusíme jen stydět. Podle historika Joachima Festa je to „skutečná hodina zrodu Spolkové republiky“. Němci se moc nehlásí k hrdinským eposům typu Nibelungů, ale vytvářejí nové o fotbalistech. To vítězství vstoupí do dějin jako „zázrak z Bernu“ a dva jeho strůjci – kapitán Fritz Walter a trenér Sepp Herberger – jako „hrdinové z Bernu“. Německo už nestaví sochy svým vojevůdcům, ale fotbalistům.

Připomeňme i jinou věc. Po oslavě Nagana byl právem kritizován stádní pokřik „Kdo neskáče, není Čech“. Dodejme, že v červenci 1954 při oslavě v Bernu zaznívala zapovězená první sloka hymny Deutschlandlied („Deutschland, Deutschland über alles...“). Všechno se prostě neuhlídá.

Pobití Amíků ve čtvrtfinále her

Úhrnem lze říci, že poptávka po hrdinském eposu trvá. Jen s tou změnou, že v pokrokovém světě, který si oškliví vojenství, už válečné hrdiny nahradili sportovci a jejich triumfy. Reprezentační týmy hokejistů a fotbalistů jsou posledním hájemstvím národního fandění v době, která si oškliví i slovo národ. Ale komu se to nelíbí, ať řekne, jestli zná někoho, kdo by šel raději do války.

Když se hrdinských eposů nedostávalo, národovci si je sami vymýšleli. Třeba u nás před dvěma sty lety Rukopis královédvorský s básní Záboj. Mikoláš Aleš podle ní vytvořil obraz Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou. Dnes to zní nekorektně, krvavě i směšně. Alšovo dioráma tak i vypadá. Ale zkuste si představit obraz Pobití Amíků ve čtvrtfinále hokejového turnaje v Naganu. Alespoň to zní lépe, že?

Na Nagano se díváme s odstupem generace. Uvidíme, zda to téma zdvihne nějaký filmař, tak jako Američané zdvihli „zázrak na ledě“. Jak by pojal společenskou atmosféru doby? Otevřel by snímek projevem Václava Havla v Rudolfinu? Představivosti se meze nekladou. Každý si ji může rozvíjet po svém...

LN, 17.2.2018



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.