Abych hned upřesnil: mám na mysli názor vlastní, z vlastní úvahy a zkušenosti vzešlý, ne vyčtený či kýmsi zprostředkovaný, neřku-li nakukaný. Zprostředkovaný názor-nenázor poznáme snadno: je naprosto jednotný a hromadný. Jeho zastánci všichni stejně mluví, stejně – pokud nějak – myslí, stejně koukají, stejně se obvykle i šatí a zdobí, vykřikují táž hesla, mávají týmiž prapory. Dva identické vlastní názory se naproti tomu vyskytnou stejně často jako dva totožné otisky prstů. Vyslovivše tuto výhradu, můžeme postoupit dál.

*

Chodí-li člověk nějakou řádku let po světě a sleduje jeho dění, může se zachovat dvojím způsobem: buď dění vnímat, ale nezamýšlet se nad ním, řadit je prostě k jevům, s nimiž beztak nic nepořídíme, jako třeba že prší nebo že v lednu mrzne, a obrátit pozornost k výsledkům fotbalové ligy. Nebo se jmeme své zkušenosti třídit, srovnávat, analyzovat, shledávat mezi nimi souvislosti. Přinejmenším takové, které se týkají nás samých; nebo, v případě vyššího stupně zvídavosti, počneme ze zkušeností usuzovat na zákonitosti, jimiž se řídí svět i lidská společnost. Je to pokus obsáhlý a složitý, nikterak nevylučující omyly. Zpočátku také dost neuvědomělý a chaotický; v mládí shledává pozorovatel útržky jakýchsi příčin, vedoucích k jakýmsi následkům, ale nenachází mezi nimi prozatím souvislosti, a občas obojí navzájem zaměňuje. Mládí je věk, v němž má pozorující člověk nejblíž k názoru, že dění ve světě je nahodilý chaos. Pakli povšem nejde o mládí ideologicky infikované a názor nakukaný, ale o tom jsme si pověděli výše.

Někdo na tomto stupni uvízne, jiný ne. Neuvízne-li, začne o něco později poněkud překvapen shledávat, že doposud neutříděná pozorování se podobají hromádce pestrých kamínků, z nichž se začíná skládat cosi jako obraz nekonečně složité mozaiky. Pravdaže mozaiky zatím velice řídké a neúplné, i zastaví se opět mnozí na této úrovni a řeknou si, že bezpochyby jakýsi pořádek a zákon světu vládne, je ale zbytečné nad ním hloubat, protože se stejně člověk ničeho nedohloubá. Vždyť přece už tady byli jinačí mistři, filosofové, myslitelé, vizionáři, ano i proroci, věrozvěsti a spasitelé, a nedohloubali se také ničeho nepochybného, jak je možno shledat po delším čase, když jejich vize dospěly k naplnění. To je okamžik, v němž se mnohý rozhodne přijmout nějakou nauku už hotovou, protože cítí potřebu uceleného názoru na funkce světa a dění v něm, ale netroufá si nebo není schopen vytvořit si svůj vlastní.

Někteří se vydají po započaté cestě dál. Pominou hotové systémy i prefabrikované návody k myšlení a pokoušejí se mimo ně i nad ně dál sestavovat mozaiku svého názoru. Kdo se pro takové počínání rozhodne, musí vědět, že se bude dopouštět omylů; že jeho mozaika bude sice, jak čas půjde, dávat obraz čím dál celistvější, nikdy však definitivní. Že bude kráčet po své cestě v osamění, protože nenajde nikoho, kdo by ji s ním zcela sdílel, leda souputníky na chvíli se přibližující a opět se vzdalující k vlastním mozaikám. Bude nacházet mnohonásobek nesouhlasu než přitakání; a musí se ubránit velmi lidskému pokušení považovat stavitele jiných mozaik za mezky. Mnohý kamínek zasadí špatně a on mu pak bude dělat naschvály, bude mu zkreslovat obraz a svádět k dalším chybám, dokud neladící díl své mozaiky nerozmetá, mylně zasazený kamínek nenajde a nenahradí správným. Velmi často, ba zpravidla se to nepodaří; každá osobní mozaika má své kamínky, které ji zkreslují. Proto je na světě tolik názorů, kolik je myslících lidí. Snad kdesi v nekonečnu, ve vyšších, lidským smyslům nedosažitelných dimenzích je skryta absolutní Pravda, vidíme její záři, ale nemůžeme jí dosíci. Je třeba, aby to věděl každý, kdo sestavuje mozaiku svého názoru. Aby tak činil s pokorou a skromností, protože duch Omylu už možná stojí ve skrytu a směje se mu.

Nicméně snad stojí v učitém bodě za to ukázat svou nehotovou mozaiku ostatním. Ne je poučovat nebo obracet na svou pravdu, ale srovnat jejich obrázek se svým. Obohatit se jím, protože se dá čekat, že zasadili lecjaký kamínek správněji. K tomu je ovšem potřeba vlastní názor uspořádat, a to nejlépe v písemné formě; teprve ona dá myšlence pevnou formulaci, teprve tím získáme jistotu, že se nám do rána zase všechno nevykouří z hlavy. Odhodlával jsem se k tomu skutku už od nějakého času, ale vždy mě odradil pocit vlastní neskromnosti i nedostatečnost bodu, na němž jsem se s vývojem svého názoru octl. Pokaždé jsem se rozhodl, že ještě počkám, až má mozaika dospěje k větší ucelenosti, až se se ještě o krůček přiblížím k oné nedosažitelné záři na obzoru, až seberu i ten poslední kamínek.

Nuže, dospěl jsem do věku, v němž už může být ošidné vyslovovat slůvka jako potom a ještě počkám. Každý sebraný kamínek může být poslední. Toto je můj názor na dění světa, jaký v přítomném okamžiku je. Moje filosofie, chcete-li, mé metafyzické tušení. Nepředkládám je nikomu k věření ani k následování.

*

Žijeme v prolhaném, úpadkovém čase. Dnešní mládež nemá úctu k rodičům, moudrosti a zkušenostem stáří se vysmívá, je skrz naskrz zkažená, nezná trpělivost a sebeovládání. To jsou velmi varovná znamení; není pochyb, že ohlašují pohromu a zánik lidstva. (Hieroglyfický nápis z období střední říše egyptské, 2100 – 1700 př.Kr.)

Bylo to v roce 2007, kdy jsem tímto čtyři tisíce let starým citátem uvedl článek v listu Annonce s úmyslem předvést čtenářstvu, jak každá generace má svá znamení pohrom, své zdání prolhaného, úpadkového času, v němž žije, času, jenž nemůže skončit jinak než zánikem, a to brzy. Vyslovil jsem tehdy své mínění o vývoji, jenž může mít své kličky a smyčky, uzle a zapletence, nicméně však v součtu všeho směřuje od nedokonalého k dokonalejšímu, třebaže plné dokonalosti dosáhnout nikdy nemůže.

Dnes, po šesti letech, bych už takový článek nenapsal. Svět se jistě bude ještě nějaký milion let točit, je však otázkou, jak bude vypadat a budou-li na něm vůbec žít lidé; a to ne za miliony, nýbrž za sto let. A budou-li, tedy kolik a v jakých podmínkách. Varovná znamení… ne že by se neukazovala už dříve. Nepokládali jsme je však – včetně mě samého – ani za tak závažná, abychom se z nich museli hned zbláznit, ani za zvlášť nová; nějaké potíže přece měla každá historická epocha, a pokaždé z nich lidé našli cestu ven, byť i za cenu strádání a přechodného úpadku, proč ne my dnes a teď. Všechno je řešitelné, říkali jsme si, jen to vzít za správný konec.

Současná situace ale je nová v dějinách planety, a správný konec není k nalezení. Ještě nikdy se lidstvo nenamnožilo do takové záplavy, aby hrozila strhnout vše, co vybudovala předchozí tisíciletí, ještě nikdy se nestalo, aby vývojově nejvyspělejší civilizaci hrozil zánik a náhrada jinou, ve vývoji zaostávající. Tím hůř, že mnozí dělají, jako by měli recept spásy v kapse, jen přesvědčit ty ostatní, osly a nevědomce, aby je následovali. Nechci se jim příliš vyšklebovat; jejich recept má leccos do sebe. Trpí však dvěma nedostatky, z nichž jeden je nechtěný, vyplývající z věčného optimismu hledačů nových, lepších cest; druhý, obávám se, až příliš chtěný. Vizionářů, kteří si z celé nabídky možných alternativ budoucnosti vybírali vždy jen tu nejpříznivější, načež to s ní zákonitě přivedli k olbřímímu maléru, jsou plné dějiny. Lze jim přiznat dobrou vůli, což je však nevyvazuje z viny za malér. Vyvoďme z toho první poučku: v prognóze budoucnosti se neřiďme přáním. Počítejme se všemi myslitelnými alternativami a navíc k nim přidejme i pár nemyslitelných; mějme na paměti, že dějiny jsou zlomyslné zařízení, dávající mnohem spíš zapravdu alternativám černým než růžovoučkým. Zařiďme se podle toho, a třebaže se do skutečnosti ani pak přesně nestrefíme, budeme jí blíž.

Druhý hřích je obtížněji odpustitelný. Ti, kdož dnes sčítají znamení nastávající potopy světa a vybízejí k stavbě hrází… snad i oni jsou vedeni dobrou vůlí, i když nevím. Počínají si však, jak je zvykem neseriózních badatelů, nechci-li mluvit rovnou o šarlatánech: sestrojili si teorii, k níž pak klopotně stesávají důkazy, přičemž hodící se vykřikují hlasy velikými, nehodící se zamlčují nebo bagatelizují. To může vést leda k fiasku, a kdyby jen k jejich. I vyslovme druhou z pouček: snesme nejprve na hromadu všechny nesporné skutečnosti, především číselné údaje, grafy, tabulky. Zvažme je nepředpojatě a až teprve poté z nich odvozujme teorie, máme-li tu odvahu. Ani pak je nevyhlašujme za neomylné orákulum, což by snad mělo být samozřejmé, ale jak se zdá, není.

*

Ještě než přistoupíme k vytváření analyz a závěrů svých pozorování, musíme se rozhodnout, jakou cestou se chceme vydat. Možná je totiž dvojí: buď se snažíme dobrat obrazu světa a jeho funkcí, jaké jsou, nebo jaké bychom je rádi chtěli mít. Buď skládáme obrázek skutečnosti, nebo obrázek přání. Jakkoli vím, že zhodnocení má stát až nakonec, vyslovím hned předem soud nad touto dvojí možností: bádat nad tím, jaký by svět správně měl být, je víc než chyba; je to hloupost a nadutost. Kdo se o to pokouší, vyslovuje přesvědčení, že svět je udělán špatně; že jeho systém nefunguje, že pět či kolik miliard let vývoje se ubíralo nesprávným směrem a po celý ten čas se čekalo na něj, Velkého Opravce, až přijde a šišatý běh světa uvede do správných kolejí. V tom duchu bylo sepsáno mnoho důmyslných teorií a vytvořena řada filosofických soustav, jejichž tvůrcům nelze upřít poctivou vůli, ušlechtilost, mnohdy genialitu i záblesk božské jiskry; přesto vždy zcela selhaly, vyústivše do katastrof. Po nejméně dvou staletích je snad už možno konstatovat: co se ani na sto a první pokus nepovedlo, bylo ze samé podstaty chybné, zákonům přírody odporující, srovnatelné s hledáním kamene mudrců za císaře Rudolfa II. Přesto je stále dost těch, kteří se zápalem hodným lepších věcí i nadále běží pod prapory světaspásných nauk, buď dávno vyčichlých a neosvědčivších se, buď zbrusu nových, na něž selhání teprve čeká. Samostatně myslící člověk by řekl, že je lze přijmout za své pouze s velkou dávkou uzavření se pochybám a vzdáním se nároku na vlastní názor. Ano; ale to přesně je, co nesamostatné duše hledají.

Vidina světa, jaký by měl správně být, vychází z pochopitelných lidských přání. Z představy, jak by se měl svět a osud chovat, aby se nám pěkně, příjemně, bez otřesů a bolestí žilo. Aby se nedělo nic zlého; a zlé je, co nemáme rádi. A jelikož nelze zlé dění vyloučit, ať se tedy raději neděje nic. Ať zůstane svět takový, jaký je; ať se nám pod rukama pořád nemění, protože každá změna je provázena nejistotou. My chceme jistotu, jiným slovem neměnnost. Zdálo by se, že zbytečno je dovozovat pošetilost takových snah a přání. Že vesmír nemá v úmyslu podřizovat se volání jednoho z živočišných druhů na jednom z milionů těles nebeských, notabene z nejmrňavějších, po pohodlí a neměnnosti. Jelikož ale právě toto je esencí tolika filosofických a věroučných systémů, není darmé to připomenout.

Nikoliv. Je možno spokojit se zjišťováním, jaký svět, bez ohledu zda se nám líbí či nelíbí, doopravdy je. Jaké jsou jeho zákonitosti, jak fungují, jak je všechno tak dovedně skloubeno, že se zeměkoule točí a slunce nad ní vychází; a na závěr všeho jak a čím se to všechno týká nás, jejích dočasných obyvatel. Mohlo by se se zdát, že takto formulovaná úloha je podřadnějšího druhu ve srovnání s vymýšlením ideálních funkcí světa, ale hned uvidíme, že tomu tak není. Naopak. Pokusit se o pochopení skutečných funkcí, aspoň v jejich zlomku, v míře, jaká je člověku a jeho smyslům dána, je věc neskonale složitější než jakákoliv všeobsahující opravná teorie. Návrh k předělání světa na správno lze vymyslet a sepsat s poměrně malým vynaložením duševních sil, zvlášť je-li autor buď dostatečně cynický, aby sám sebe nebral vážně, nebo až po uši naplněný bohorovnou domýšlivostí. Poznávat skutečný běh věcí a jeho zákonitosti je konání, s nimž nebudeme hotovi nikdy. Co víc, nikdy se ani nedotušíme toho, jak daleko jsme pokročili. Přesto stojí za to… ne, je úkolem nás, lidí západních, se o to vždy znovu a znovu pokoušet.

Učiníme-li tak, vyvstane nám patrně obrázek dosti znepokojující, našim představám neodpovídající, odporující tomu, čemu máme sklon říkat dobro, štěstí, pravda. Na tomto bodě bych chtěl vydat varovné zvolání: Pozor! Výsledek takového zkoumání se ledakomu může zdát už předem chmurný, negativní až cynický, marnost nad marnost, svět je slzavé údolí a cokoliv činíme, darmé jest, ne spění k Pravdě, ale modlitba k Satanovi. Nenechme se tím zmást; zdání marnosti je druhým koncem pojetí funkcí světa z hlediska lidských přání. Máme-li odvahu překročit chmurný práh zjištění, že se svět kolem našich krásných přání a představ netočí, můžeme dojít k závěrům velmi pozitivním. Můžeme se domyslet aspoň zčásti, jak svět funguje a jaké je naše skutečné místo v něm. Najít je ne v ideálu blažené neměnnosti, ale v stálém pohybu a střetávání, a zařídit se podle toho.. Vyznat se sami v sobě, najít svůj smysl. Je to smysl vyšší než být sám sobě účelem.

*

Když jsem chodil do školy, vládla podstatnému dílu světa včetně mé vlasti také jedna ze spásných teorií. K obvyklé domýšlivosti opravců díla božího připojila ještě domýšlivost zcela specifického druhu: pravila, že cokoliv jest, poznatelné jest, neboť příroda a vesmír nejsou víc než nahromadění různých forem materie; proto také že v přírodě neexistují jevy nepoznatelné, toliko prozatím nepoznané. A my nyní, vyzbrojení zmíněnou teorií, poznání světa doplníme a dokončíme, takže budeme znát všechno. Nuže, teorie se nejprve zesměšnila, načež ztroskotala tak žalostně, jako dosud nic; i bylo by možno vyslovit další pravidlo, dle nějž výsledek ztroskotavší filosofie je nepřímo úměrný jejímu nároku na absolutní pravdu. Ale raději žádná pravidla nevyslovujme a spokojme se s registrací toho, co se dělo a děje. Můžeme z toho vyvodit zkušenost, kamínek do své osobní mozaiky. Vyslovovat všeobecně platná pravidla bychom směli, kdybychom vlastnili klíč k veškerému poznání, ale na rozdíl od marxistů i jiných -istů se jej mít nedomníváme. Naopak. Čím skromnější zůstaneme v odhadu své poznávací schopnosti, tím blíže budeme skutečnosti.

Leda snad… když už jsme se té věci dotkli, jak je tomu s tou materií? Není bezradnost a selhání materialistického myšlení už samo o sobě známkou toho, že mimo oblast hmotnou, uchopitelnou a měřitelnou existují a působí i principy jiné a vyšší? Nematerialističtí myslitelé je označují souhrnným pojmem duch, s nímž pak rozličně manipulují, ale i to je pokus o materializaci nepoznatelného. Buďme pokornější: sféry nadsmyslna existují a vysílají své signály, nám však pro jejichž příjem nenarostla mezi ušima anténa. Člověk má svou inteligencí, analytickou schopnost, rozum a úsudek, zkušenost, snad intuici, tušení… a dost. Zde je práh, za nějž je nám za určitých mimořádných okolností dovoleno nahlédnout, ne však jej překročit. Nikdy; netěšme se nadějí, že vnikneme do prostoru za prahem, jen co nám věda poskytne příslušné přístroje.

Hmyz prý vnímá dvojrozměrně; nevím, jak je možno to zjistit, ale dejme tomu, že tomu tak je. V tom případě hmyz nechápe třetí rozměr. Komáří materialista se směje takové pošetilé, idealistické představě: každý přece vidí, že krajina za oknem je plochá! Stejně se lidský materialista staví k třetímu rozměru: je konečný a nic není mimo něj, protože žádný vyšší rozměr nevidím. Matematika ovšem prokázala existenci čtvrté a snad i dalších dimenzí; v nich ale nic není, nic neznamenají a naše živobytí ničím neovlivňují, takže celkem o nic nejde. Opravdu? To je otázka, k níž lze zaujmout stanovisko jako ten komáří myslitel: prostor za prahem poznání není, jelikož jej nevidím. Dovolím si vyjádřit se opačně: věřím… ne, nevěřím v nic, jen pokládám za vysoce pravděpodobné, že prostor mimo dosah našeho vnímání existuje, je plný pohybu, dění, zákonitostí, ovlivňujících náš svět v míře, již nelze ani tušit. Jinak by totiž byl zbytečný. A jevy zbytečné, jak známo, v přírodě neexistují. Ani jevy samoúčelné.

No, to by prozatím mohlo stačit. Přemýšlejme o světě a jeho zákonitostech, buďme si ale vědomi své nedostatečnosti. Skládejme si kamínky své mozaiky, necpěme je ale kam se nechtějí vejít jen proto, že by se nám tam líbily. Zkoušejme odhadnout budoucnost, proč ne, ale počítejme s nepříznivými alternativami. Hledejme dobro a odporujme zlu, mějme však na paměti, že jsou to kategorie lidské, nikoli vesmírné. A že zákonem přírody, světa a vesmíru není harmonie, jak bychom si přáli, nýbrž konkurence, v níž se jeden prosadí, druhý podléhá. Neboť čas nevoní právě růžemi a čeká nás ne jeden, ale celá sbírka střetů, v nichž můžeme obstát, ale také zaniknout. Snad ještě máme, my lidé Západu, sílu jim čelit; ale nebude to snadné.

Hannover, 30. ledna 2013