Vzpomínám si na scénu ze seriálu Marco Polo, který byl poprvé vysílán v české televizi někdy během osmdesátých let, ve které se Marco Polo baví s japonským zajatcem, slepým hrnčířem, o bájné zemi Zipangu. Marco se dotazuje na poměry v zemi a dozvídá se o vnitřních svárech různých klanů bojujících o moc. „A jak je možné,“ ptá se dále Marco, „že takto nejednotná země dokáže vzdorovat moci Kublaj chána?“ Načež hrnčíř ukáže ruku s pěti prsty, které spojí v pěst, a zároveň vysvětluje, že v případě ohrožení jsou všechny spory rázem zapomenuty a všichni se spojí proti vnějšímu nepříteli. Tato, bez jakékoliv pejorativní konotace říkám, xenofobní strategie umožnila Japonsku přežít a rozvíjet se až do nějakého 19. století, kdy se stala dále neúnosnou z důvodu narůstající technologické zaostalosti. Dodnes však platí, že většina Japonců nad sebou nesnese jiného šéfa než zase Japonce.

Pokud by se Sid Meier, duchovní otec strategické hry Civilizace, někdy pustil do zpracování epizody Muslimská migrace do Evropy, určitě by vnitřní jednota nepatřila mezi silné stránky naší civilizace – na rozdíl od našich oponentů, kteří jsou sice nejspíš vnitřně nejednotní úplně stejně, podobně jako Japonci ze seriálu se však dokáží spojit proti odvěkému nepříteli, „křižákům“, se kterým mají konečně možnost si to jednou pro vždy vyřídit, což je šance, na kterou si museli počkat tak od prvního obléhání Vídně Turky, aby se pak mohli věnovat své oblíbené činnosti, tj. podřezávání si krků navzájem.

Ať už si o islámu myslíme cokoliv, jeho jednotící potenciál je nyní bez pochyby výrazně vyšší než potenciál amorfních „evropských hodnot“. Naše silné stránky – technologický náskok, schopnost tvrdě pracovat (produkce) a vydělávat peníze (finance), které do značné míry vycházejí ze schopnosti používat lépe Rozum, nám nebudou k ničemu, pokud nebude ochota je využít. Ve svém minulém článku jsem se pokoušel zamýšlet nad tím, proč to tak je – jedním z důvodů může být to, že pro neomarxistickou věrchušku je Rozum nepřítelem číslo jedna pro naplnění jejich dějinné role coby leaderů. Na druhou stranu, kde není poptávka, není ani nabídka, aneb jak píše například Ota Ulč v jednom ze svých excelentních článků, „ve skutečnosti je (daně) platí jen polovina národa, kdežto ta druhá polovina jen inkasuje požitky.” Jinými slovy, v populaci existuje řada, dost možná většina, osob-voličů, které jsou ochotny inkasovat ony požitky výměnou za přenechání moci. U nás v posledních volbách cena klesla už jen na pár koblih.

Identitu je možné budovat dvěma způsoby, definicí toho, čím jsme, ke komu patříme nebo k jakému cíli směřujeme, nebo naopak proti čemu-komu bojujeme. Myslím, že ten první způsob mívá stabilnější základy, ale ten druhý může v krátkodobém horizontu mít mnohem větší efekt. Koneckonců, mezi základní reakce patří agrese či únik, seberealizace je mnohem složitější konstrukt a i ona má naplnění základních potřeb jako nutný předpoklad.

Pokud dav vůbec vnímá nějaké myšlenky, musí být jednoduché a podněcovat obrazotvornost. (Le Bon: Psychologie davu) I dnes se začíná vynořovat nová generace Vůdců, která umně pracuje s přirozenými a pochopitelnými obavami „běžných lidí“ pro posílení svých vlastních ambicí. Nedávno jsem potkal kolegu z Maďarska, který mi v rámci vzájemné debaty o událostech za posledních pár měsíců sdělil, že v u nich bychom se teď měli dobře, protože tam nedávno přijali zákon pro podporu rodin se třemi dětmi – více na toto téma např. zde. Zákon byl prý přijat stylem: v úterý jej předložili (bez jakékoliv předchozí debaty), ve středu jej schválili, platí od čtvrtka. Můžeme samozřejmě mít i obdivný pohled k efektivitě maďarského zákonodárství, kolega to však komentoval slovy, že se cítí spíše jak v absolutistické monarchii a moc šťastně při tom nevypadal. Tolik několik málo slov k osobě nedávného hrdiny protiislámské fronty, státníkovi Viktoru Orbánovi.

Dlouhá staletí bylo křesťanství protivahou islámu. Nesmlouvavost bojů mezi oběma stranami, kdy tu jedná, tu druhá porušila vzájemné dohody a stala se agresorem, vyhloubila propast, kterou je z dnešního pohledu nemožné překlenout. Vždy však bylo jasné, kdo patří na kterou stranu, což neznamenalo, že křesťanští panovníci nemohli uzavírat spojenectví s muslimskými (a naopak), a to i proti svým souvěrcům.

V moderní historii Evropy však křesťanství ztratilo svoji monopolní roli duchovního vůdce, což beze vší pochybnosti mělo pozitivní efekt na efektivitu, zejména ekonomickou a vědeckou. Na druhou stranu odstranění bariér dovoluje nejen vylétnout výše, ale také klesnout níže; jinými slovy, nevyhnutelně došlo k relativizaci hodnot a celkovému úpadku morálky. Humanismus místo Boha do centra dosadil člověka se všemi důsledky. Může křesťanství či jiné náboženství (např. judaismus) znovu tento trend zvrátit a znovu se stát jedním ze základních pilířů evropské identity? Osobně o tom silně pochybuji – tedy, pokud si pod oním náboženstvím nechceme představit právě islám. Pokud ale vynecháme metodu šíření víry mečem, což byl hlavní způsob, kterým se křesťanství šířilo do Evropy poté, co se stalo státním náboženstvím v římské říši, zejména pak v období Svaté říše římské (mimochodem, způsobem ne nepodobným džihádu mečem), neumím si představit, co by se muselo stát, aby se Evropané znovu vrátili k jednomu náboženství, od kterého budou odvozovat svoji identitu. I když, ač nejsem křesťan, pokud by se objevila osoba s vizí, jakou měl například Františka s Assissi, osobně bych mu sluchu určitě popřál. Dost možná by ale bylo potřeba spíše dělníka misie a geniálního organizátora, jakým byl svatý Patrik.

Pokud to nebude náboženství, na jakých jiných principech může být postavena identita? Ve feudalismu to bylo poměrně snadné – kromě církve byl autoritou král, kterému patřilo celé království (zejména půda) a kterému skládali jeho vazalové slib věrnosti, zahrnující mj. brannou povinnost, výměnou za léno. Z pohledu Přemysla Otakara I. či Václava I. bylo celkem jedno, zda se mu v pohraničí usazují Němci – důležité bylo, že mu složili slib.

V novodobých dějinách byli králové jako nejvyšší světská autorita nahrazeni lidem, či národem. I dnes je poměrně často možné narazit na názor, že národní stát je jediná možná organizace pro větší celky a cokoliv ji přesahující (např. i EU) musí nutně selhat. Pokud bychom se vrátili k počátkům československého státu, tuto otázku do jisté míry reprezentuje názorový spor mezi velikány té doby profesory Masarykem a Pekařem – viz např. zde. Základem jejich sporu o smysl českých dějin bylo to, zda se české národní hnutí zákládá na myšlence humanity či zda jde naopak o postupnou emancipaci národa – viz např. stanovisko České národní demokracie z roku 1931: „Stát má tedy v podstatě smysl jako stát národní, uskutečňující ideu určitého národa a mající smysl, pokud národ žije. Idea národní je v národním státě ideou státní, a není tedy v zájmu státu možno nutit ke kompromisu státního národa, zejména ne pro zájem spolu obývajících národních zlomků. Stát národnostní může být jen přechodným útvarem pro určitý časově omezený úkol.“

Kdo ví, jestli řešením tohoto problému není to, že dějiny nemusejí mít žádný smysl vůbec.

Ale zpět k národu. Národ je chápán jako entita spjatá: 1. jazykem, 2. etnicky, 3. kulturně a 4. historicky. Je bez pochyby pravdou, že země rozdělené národnostními konflikty (dnes např. Belgie) stráví spoustu své energie na řešení vnitřních sporů, víc než země národnostně jednobarevné. Na druhou stranu, považuji za nemožné vyžadovat plnou asimilaci cizinců a národnostních menšin například až do té míry, aby jejich děti znaly hrdiny našich večerníčků – věřte nebo ne, častá otázka u přijímacích řízení do první třídy základní školy. Státní moc by měla končit na hranici „zvyky a praktiky nesmí být v rozporu se základními lidskými právy“ a naopak respektovat „veřejný statut kulturních odlišností“, pokud tuto hranici nepřekračují. Mimochodem, velmi necitlivý asimilační tlak byl jedním z důvodů radikalizace ruskojazyčného obyvatelstva na Ukrajině.

Z právního hlediska je národ chápán různě. Např. v Německu je základní myšlenkou příslušnosti k národu „právo krve“ (jus sanguinis), díky kterému bylo možné Němce přicházející po 2. světové válce nepovažovat za cizince (Ausländer), ale pouze ze vysídlence (Aussiedler). Stejný princip byl pak použit koncem 90. let. Vzpomínám si, že mi můj známý z Kostnice popisoval, že se tehdy do Německa najednou přistěhovalo až několik miliónů lidí, především z Pobaltí, kteří okamžitě dostávali sociální dávky větší než řada německých důchodců, jako byla např. babička mého známého, která byla po válce odsunuta ze Sudet a prvních několik let prý žila ve stodole, kde vychovávala své čtyři děti.

Proti tomu stojí „právo země“ (jus solis), které reprezentuje hlavně Francie a univerzalistická idea republiky. Díky nim je Francie otevřena naturalizaci těch, kdo žijí a pracují na jejím území, což je ale současně chápáno jako kulturní asimilace.

Není bez zajímavosti, že obě tyto země v důsledku nedostatku pracovních sil začaly někdy od 60. let přijímat (podotýkám: legální) migranty z muslimských zemí – viz např. tato práce. A není rovněž bez zajímavosti, že oba tyto projekty v podstatě selhaly ve svých důležitých základních předpokladech – migranti do Francie se nikdy neasimilovali a migranti do Německa se nevrátili do svých zemí, jak bylo původně plánováno. U Francie to má ještě podtext, že Charles de Gaulle, který měl na severu Afriky svoji mocenskou základnu během 2. sv. války, se tímto projektem prý snažil vytvořit protiváhu moci Američanů (v roce 1966 odešla Francie z NATO).

Nakonec si dovolím zmínit ještě jednu zemi – Švédsko. Moje první cesta na Západ v roce 1992 byla vlastně na sever – okruh Dánskem, Švédskem a Norskem. Jedna z věcí, které mi z cesty dodnes utkvěly v hlavě, byla, že prakticky před každým domem stál stožár, na kterém vlála vlajka. Navíc při jednání s prostými lidmi si člověk nemohl odpustit pocit, že ti lidé mají svoji zemi opravdu rádi. Přiznám se, že já mám díky svým prožitkům v osmdesátých letech, jako byly prvomájové průvody, vítání komunistických papalášů v pražských ulicích apod., k ceremoniím a symbolům v nich užívaným vztah, asi jako měli rodiče hlavního hrdiny z Báječných let pod psa, ale to, co si pamatuji ze Skandinávie devadesátých let, mi bylo docela sympatické. Přesto – podívejte se, kde je Švédsko dnes (např. zde). Nemohu už ten odkaz najít, ale někde jsem četl, že nějaká švédská ministryně pronesla něco ve smyslu, že migranti přináší lepší kulturu, protože ta švédská nestojí za nic. Možná je Alláh mocnější než Odin, nevzpomínám si na jméno žádného hudebního skladatele s datem narození starším než sto let (Grieg byl Nor a Sibelius Fin), klasik švédské literatury August Strindberg mě moc nebavil, ale bylo by mi líto, pokud by měla zaniknout ta temná a mrazivá zádumčivost, jak ji známe z filmů Ingemara Bergmana či hudby mé jistou dobu velmi oblíbené skupiny Opeth nebo naopak dětskou duši hladící literatura Astrid Lindgrenové, Runera Jonssona či z těch současných autorů třeba Svena Nordqvista. Ano, švédština není určitě nejmelodičtější jazyk na světě – taková věta „sedm zdravotních sester pečuje o dvacet nemocných“ švédsky by možná některé citlivější duše mohla i vyděsit; vzpomínám si ale také, že švédština má spoustu krásných výrazů pro přírodní útvary, všelijaké lesíky, potůčky, říčky apod.

Proč to všechno píši? Třeba proto, abyste svým dětem půjčili a přečetli některou z těch knih a tím na dálku Švédy v jejich obtížné situaci tak trochu i podpořili. A pak také proto, abych tím podpořil svůj názor, že ani (pozitivní) národní uvědomění samo o sobě nemůže být dostatečnou protivahou islámu, protože je tak říkajíc „na jiné frekvenci“.

Čímž se zvolna dostáváme k dalšímu způsobu vymezení identity. Svůj předchozí článek jsem skončil odkazem na termín obec jako společenství lidí, kteří si navzájem pomáhají, a taktéž úvahou, že by takováto obec měla mít možnost se zbavit svých členů, kteří toto pravidlo soudržnosti markantně porušují. Je docela zajímavé, že tentýž týden vyšla zpráva o tom, že Francie přijala zákon, který jí dovoluje odebírat občanství lidem odsouzeným za terorismus.

Dokončení zítra.