Čím se druhá jaderná éra liší od té první?

Především novou technologií. Během první éry se stavěly jaderné reaktory druhé generace (první generaci představovaly pokusné reaktory, které už dnes nikde na světě neběží). Druhá jaderná éra přichází s reaktory třetí generace, které mají vysoký stupeň pasivní bezpečnosti. O jejich potřebě se začalo v USA diskutovat v roce 1984, tedy dva roky před Černobylem. Už dnes běží reaktory třetí generace v japonském Kašivazaki. Když tam bylo loni v červenci velké zemětřesení, elektrárna to "ustála" – reaktory se zablokovaly přesně, jak měly. V médiích se o tom skoro nepsalo. Jakmile ale někde v jaderné elektrárně praskne nějaká roura, jsou toho plné noviny...

Proč skončila první jaderná éra?

Neskončila. Postavilo se během ní 423 reaktorů druhé generace, které pracují dodnes. Posledními dvěma z nich je vybaven Temelín. Původně byl projektován na čtyři reaktory, takže ty dva další, o kterých se dnes v Česku diskutuje, už budou patřit do třetí generace. Asi stovka reaktorů druhé generace běží v USA. Byly stavěny na čtyřicetiletou životnost. První reaktory ze 70. let by tedy už dnes pomalu končily. Většinou ale fungují výborně, takže není důvod je zavírat. Hlavní roli hraje ekonomická stránka. Investiční složka jaderné elektrárny je totiž sice obrovská, ale během asi deseti let se zaplatí a provozní složka je pak už velmi levná. "Staré" reaktory tedy dnes "sypou" peníze jako pohádkový oslíček. Elektrárenské firmy věnují velké úsilí prodloužení jejich životnosti, což se neobejde bez nových bezpečnostní systémů. Do jejich vývoje se investovaly obrovské peníze, ale pořád to stojí jen zlomek nákladů na nové elektrárny. Velkým impulzem pro modernizaci byla i havárie americké elektrárny Three miles island v březnu 1979.

Z hlediska běžného občana se tehdy ale vlastně nic nestalo. Nic nevybuchlo, neunikla prakticky žádná radiace. Ta "havárie" vlastně paradoxně prokázala, že bezpečná byla už druhá generace reaktorů včetně těch dnešních dvou v Temelíně.

To je pravda, ale elektrárenským společnostem se samozřejmě nelíbí, že operátor může během čtvrthodiny převést investici ve výši dvou miliard dolarů z plusu do jedné miliardy mínusu. Po Three miles island se investoři dlouho báli jít do nových projektů. Mají totiž jiná kritéria – nechtějí zabezpečit zásobování levnou energií, chtějí vydělat. Zajímá je jen riziko investice a rychlost její návratnosti. Právě proto se v Americe dlouho nestavěly nové reaktory. Jaderná energetika tam není státní záležitostí, ale věcí soukromého sektoru. Úplně jiná situace je ale třeba v Rusku. Když Putin řekne, že chce třicet nových reaktorů, bude je mít, protože na rozdíl od Ameriky tam nerozhoduje ekonomika.

Mění se dnes v Americe situace?

Zatím se tam mění jen politické klima. Často slyšíme, že se v USA bude stavět až padesát nových reaktorů, ale to je jen zbožné přání jaderné lobby. Pokud vím, žádná objednávka na novou elektrárnu zatím nebyla podepsána. Senát ale odhlasoval velké peníze na výuku jaderného inženýrství, což je výrazný signál změny.

Jak to vypadá v Evropě?

Druhá jaderná éra začala už na jaře 2005, kdy byla zahájena výstavba reaktoru EPR ve finském Olkiuloto. Dnes je projekt zhruba v polovině a už je rozjeté schvalovací řízení na druhý blok. Elektrárna pak bude mít výkon jako tři bloky Temelína. Zájem o nové reaktory projevuje řada dalších zemí, jenže energetici se řídí jinými časovými měřítky než politici. Ti uvažují v horizontu nejbližších voleb, tedy dvou tří let. Energetici musejí myslet na padesát let dopředu. Výhody jádra si nemusíme opakovat – to bychom byli jako fotbaloví fanoušci, kteří se navzájem utvrzují, že Sparta je nejlepší. Jde jen o to, jak to "prodat" politikům. Ti si často myslí, že veřejnost jádro nechce. Průzkumy ale ukazují, že záleží hlavně na tom, jak je formulovaná otázka. Můžete se zeptat: "Chcete, aby vaše dítě bylo dalších třicet let ohrožováno jadernou elektrárnou?", nebo "Chcete, aby nám Arabové s Putinem zavřeli ropné kohoutky?"

Takže politici se s energetiky už z principu nedohodnou?

Zajímavé je srovnání Belgie a Finska. Obě země jsou zhruba stejně velké jako Česko a obě před pár lety stály před problémem, co dál. Finští politici řekli, že nové jaderné bloky jsou v národním zájmu, a investoři se začali předbíhat s lukrativními nabídkami. Věděli totiž, že kdo se zaháčkuje ve Finsku, ten bude mít v Evropě nejlepší pozici a za pár let se na něj začnou valit objednávky. V Belgii naopak zelení zahnali diskusi o dalších reaktorech do ztracena. Je na tom hezky vidět, jak je politická rovnováha citlivá. Stačí málo, a situace se zvrtne špatným směrem.

Jak se vyvíjí situace v Německu?

Němci mají dvacet výborně fungujících jaderných elektráren, ale podle zákona by je měli postupně zavírat a nahrazovat větrnými elektrárnami. Ty jsou jistě potřebnou složkou optimálního mixu energetických zdrojů, ale je třeba diskutovat o jejich procentu. Kancléřka Merkelová se pokouší prolomit legislativu, která zatím blokuje výstavbu nových reaktorů. Volební hesla jsou totiž jedna věc, ale když se pak musí politik starat o spolehlivé dodávky elektřiny, spočítá si, že větrná energie prostě nestačí. I veřejné mínění se v Německu pomalu mění ve prospěch jádra.

Česko je silně projaderné – v roce 2001 si podle průzkumů veřejného mínění přála spuštění Temelína asi 75 % z nás. Nejvíc tomu asi paradoxně pomohl spor s Rakouskem, který Čechy radikalizoval. Nemáte ale pocit, že v tom je silná iracionalita ve smyslu "postavíme to Vídni najust"?

To určitě. Jestli je člověk protijaderný nebo projaderný je především věcí víry, ke které si teprve dodatečně hledáme zdůvodnění. Přesvědčivé argumenty pro oba názory se dají najít snadno. Česko je dnes ve schizofrenní situaci – vláda si sice v programovém prohlášení výstavbu nových reaktorů zakázala, ale ČEZ ji už intenzivně připravuje. Řekl bych, že Bursík ví, že je to potřeba. Vypadá celkem rozumně a se skřípěním zubů snad nakonec ustoupí.

Potřebujeme vůbec nové reaktory?

Je pravda že dnes máme elektřiny nadbytek a dokonce ji vyvážíme. To je v pořádku, protože ČEZ je akciovka, jejímž cílem je vydělávat peníze. Pokud by se ukázalo, že se dají vydělat na obnovitelných zdrojích, nebude připravovat nové reaktory, ale třeba sluneční kolektory. Životnost mnohých elektráren postupně končí, k tomu dochází uhlí... Celkem přesně se dá spočítat životnost všech současných energetických zdrojů v Česku a na druhé straně spotřeba elektřiny, která roste asi o 2 % ročně. Kolem roku 2017 se ty dvě křivky protnou...

... a pak nastane průšvih.

Ano, protože ve všech evropských zemích to vypadá víceméně stejně. Představa bohatých států, které říkají "Nebudeme stavět nové elektrárny a energii si prostě koupíme" je tedy zcestná. Nebude kde kupovat. Ta doba není daleko a čas běží. Finům bude výstavba nové jaderné elektrárny trvat kolem patnácti let, a my to rychleji nedokážeme. I kdybychom tedy začali už dnes, jsme v roce 2023.

Co se stane?

Já včas umřu, ale vás mladých je mi trochu líto. Bude to drahé. Zatímco chytří Finové postaví nové bloky včas a za poloviční náklady, my se budeme tak dlouho hašteřit, až je nebude kde to objednat. Reaktory umí na světě vyrobit jen pár firem, a už dnes se na ně valí zájemci. Jen samotné Rusko chce třicet nových reaktorů... Rusové k nám jezdí "lovit" inženýrské kádry, protože si uvědomili, že jim na provoz nebudou stačit lidi.

Co se dá odpovědět člověku, který dostavbu Temelína nechce, protože to přece "určitě vybouchne jako Černobyl"?

V Černobylu byl reaktor moderovaný grafitem, ve kterém kvůli experimentu došlo k nekontrolovatelnému rozvoji štěpné reakce. V Temelíně je tlakovodní reaktor moderovaný vodou, kde je něco takového v principu nemožné. Brání tomu fyzikální zákony. Jakmile teplota vzroste nad učitou mez, voda se na rozdíl od grafitu vypaří a reakce se sama zastaví. Výbuch tedy lze vyloučit.

Takže Temelín je stoprocentně bezpečný?

Nic na světě stoprocentně bezpečné. Co se ale může u tlakovodního reaktoru stát nejhoršího? Pokud z nějakého důvodu vypadne chlazení, může kvůli zbytkovému vývinu tepla štěpením dojít k tavení paliva. Přesně to se stalo v březnu 1979 v americké elektrárně Three miles island. Dnešení filozofie bezpečnosti je ale založená jak na maximální prevenci havárie, tak na maximálním zmírňování jejích následků. Jinými slovy se projektanti předem ptají, co se stane, když selže úplně všechno. Kolem tlakovodního reaktoru je proto kromě dalších bezpečnostních systémů i ochranná železobetonová obálka. Na Three miles island zafungovala skvěle, ale grafitový reaktor v Černobyli ji neměl.

A třetí generace reaktorů?

Ta je ještě bezpečnější. Nové reaktory jsou konstruovány tak, aby se případná tavenina shromáždila dole a mohla být dochlazena, aniž by radioaktivita unikla ven. Pravděpodobnost havárie s tavením paliva a současným porušením ochranné obálky je u třetí generace podle výpočtů 10 na minus osmou reaktorroků. Zjednodušeně řečeno to znamená, že k úniku radiace může teoreticky dojít, pokud tisíc reaktorů poběží sto let. Může, ale nemusí, protože je to jen statistické riziko. Dostavba Temelína na čtyři bloky s třetí generací reaktorů tedy podle mého názoru bude mít velmi přijatelnou bezpečnostní úroveň.

(Psáno pro magazín 51Pro a Neviditelného psa)