„...My jako zelení naopak klademe důraz na decentralizaci. Nikoliv velké, ale menší zdroje, energeticky soběstačné obce, firmy, které mají vlastní zařízení na výrobu elektřiny.“
Martin Bursík, ministr životního prostředí
časopis Ekonom, 1.11.2007

K napsání tohoto příspěvku mne inspiroval rozhovor s ministrem životního prostředí Martinem Bursíkem publikovaný v časopise Ekonom dne 1.11.2007 (celý článek zde). Při jeho čtení jsem si vzpomněl na legendární rozhovor s tehdejší ministryní školství Danou Kuchtovou z 31.8.2007, kdy od problematiky školství plynule přešla k problematice energetiky a nastínila některé své vize (přepis článku na webu Strany zelených zde).

V obou článcích mne zaujal pojem decentralizace. Po vysvětlení ministra Bursíka je představa zelených technicky jasnější. Jedná se o menší výrobní jednotky „pro energeticky soběstačné obce a firmy, které mají vlastní zařízení na výrobu elektřiny“. Z vyjádření ministra Bursíka předpokládám, že by se mělo výhledově jednat o tisíce jednotek – vzhledem k tomu, že v ČR jsou tisíce obcí a tisíce firem. Nosná vize je tedy jasná. Tisíce těchto decentralizovaných jednotek vytvoří jednu jednotnou elektroenergetickou soustavu.

A tady je můj problém. Doposud jsem se domníval, že veškerá dosavadní historie elektroenergetiky je historií centralizace. Tomáš A. Edison postavil jednu z prvních vodních elektráren v USA už roku 1882 v Appletonu a později postavil další jednotku pod známými Niagarskými vodopády. Už na konci 19. století provozovali sedláci poblíž Písku vodní kolo, které pohánělo tři dynama. V Praze existovaly na počátku 20. století dvě větší vodní elektrárny - na Těšnově a na Štvanici. Tyto jednotlivé lokální jednotky se po desítky a desítky let postupně propojovaly do větších výrobních a geografických celků, protože se velmi brzo začaly objevovat problémy s udržováním bilance výroby a spotřeby, přepravou elektřiny z místa výroby do míst spotřeby, regulací napětí a později i frekvence a samozřejmě ještě mnoho dalších. Dosavadní generace energetiků usuzovaly, že všechny technické potíže jsou lépe řešitelné v rámci větších soustav.

Z pohledu příznivců decentralizace ze Strany zelených tedy zřejmě dosáhl proces centralizace v oblasti elektroenergetiky v Evropě naprosto obludných rozměrů. V Evropě totiž existuje organizace „Union for the Co-ordination of Transmission of Electricity“ (UCTE), která v současné době sdružuje 34 operátorů z 23 zemí: od Portugalska po Polsko, od Dánska po Rumunsko a Řecko. Prostě celá Evropa je jedna velká centralizovaná elektroenergetická soustava, která je jednotně řízena! Vypadá to tedy, že na poli decentralizace tu bude ještě mnoho práce.

Protože by se vysvětlování problematiky velkého množství lokálně decentralizovaných zdrojů malého výkonu na příkladu elektroenergetické soustavy brzo zvrhlo v přednášku pro studenty elektrotechniky, použiji jiný lidovější příklad: decentralizaci jednoho bagru pomocí jednoho tisíce trpaslíků.

Takže proveďme myšlenkový experiment. Máme úkol od manželky: vykopat velkou jámu na zahradě. Jedním z možných technických řešení je využít bagr. Tento bagr dopravíme na pozemek, bagr vykope jámu a odjede.

Předpokládejme nyní, že přijde období decentralizace. Bagr je prohlášen za neekologický, protože za provozu hlučí a výfukové zplodiny smrdí a bude vznesen požadavek na jeho nahrazení alternativními metodami těžby zeminy.

Alternativním řešením je využití jednoho tisíce trpaslíků s lopatičkami, protože objem zeminy přemístitelný pomocí jednoho tisíce trpaslíků odpovídá objemu zeminy, který by bylo možno přemístit bagrem.

Tady z mého pohledu začínají problémy. Například: Jak zajistit dopravu takto velikého počtu trpaslíků na lokalitu? Nebudou náklady na zaopatření jednoho tisíce trpaslíků neporovnatelně vyšší než náklady na jeden bagr s bagristou? Jak se všichni trpaslíci směstnají na jedno místo? Nebude jedna skupina trpaslíků zahazovat do jámy zeminu, kterou druzí trpaslíci právě vyházeli, takže nakonec jenom zryjí trávník a nic nevykopou? Jak budou spolu trpaslíci navzájem komunikovat, aby synchronizovali svoji společnou činnost? Nepomlátí se trpaslíci navzájem svými lopatičkami?

Co jsem chtěl tímto myšlenkovým experimentem říci? Myslím si, že na základě výše uvedeného lze i se zarytým příznivcem decentralizace najít shodu v tom, že existuje určitý limitní počet trpaslíků, při jehož překročení napáchají více škody než užitku a navíc nesplní svůj hlavní úkol, tj. nevykopou jámu v požadovaném čase a kvalitě.

Stejně tak i v elektroenergetické soustavě existuje určitý limitní počet lokálně decentralizovaných zdrojů malého výkonu, který soustava ještě unese, aby mohla zajistit své hlavní úkoly. To jest spolehlivý přenos elektřiny od výrobců k zákazníkům (přenosové služby), zajištění rovnováhy výroby a spotřeby a zajištění stability v soustavě (systémové služby), zajištění technických parametrů a kvality dodávané elektrické energie.

Já osobně mám obavy, že představy ochránců životního prostředí a energetiků o rozsahu, míře a časovém plánu „decentralizace“ se podstatně liší. Rovněž tak mám obavy, jestli tyto dvě skupiny někdy o tomto problému vůbec hovořily.

V energetice prostě neplatí jednoduchá rovnice, že jeden velký blok Temelína o výkonu 1000 MW lze decentralizovat na tisíc malých Temelínků o výkonu 1 MW. A co takhle 10 000 pidi Temelínečků po 100 kW?

Jen tak mimochodem, teď mne napadá, kolik mobilních WC asi potřebuje tisíc trpaslíků?