Po vlně zájmu o elektrárny větrné, která ještě zcela neopadla, při celkem masivní propagaci biomasy jako paliva i suroviny, máme tu vlnu novou, fotovoltaickou. Pole kolektorů rostou jako houby po dešti, spekuluje se s vhodnými pozemky, nová technologie je vydávána téměř za samospasitelnou. Je to opravdu tak? Nebo se naši podnikatelé rozhodli spolupracovat s Bruselem a co nejdříve splnit či překročit směrnice EU o podílu energie z obnovitelných zdrojů?

Obávám se, že je to trochu jinak. Silně to připomíná začátky devadesátých let, kdy lidé, kteří měli tu možnost a počáteční kapitál, skupovali za babku exkluzivní nemovitosti, omračovali radnice i banky úžasnými projekty na jejich další využití, ale jen do té doby, než na ty báječné projekty získali úvěr. Dodnes obce „zdobí“ památníky na tuto dobu a nikdo neví, co s tím.

Podobně to může a nejspíš i dopadne s většinou větrníků a polí kolektorů. Vždyť hlavní důvod jejich výstavby nemůže vidět jen slepý. Jsou to tučně dotované výkupní ceny vyrobené elektřiny a její garantovaný odběr. Jakmile tyto výhody pominou, v tu ránu větrníky a kolektory osiří. Většina společností, které je provozovaly, rázem zanikne a státu a obcím zůstanou na krku nepotřebná a nevyužitelná zařízení, která bude i těžké odklidit, neboť jejich vlastníci nebudou k nalezení. Něco se rozkrade, něco se zničí, zbytek bude po léta strašit. A i když stát nebo obec k likvidaci přistoupí, bude to slušná díra do rozpočtu. Pravda, třeba ocelový stožár a hlava větrníku se možná dá za cenu šrotu rozebrat, ale co s mohutným betonovým základem a ostatním příslušenstvím? Holt přibudou v našem okolí smutné památníky na hurářešení hlásané energetické krize na začátku jednadvacátého století.

Předchozí odstavce navozují dojem že jsem odpůrcem alternativních zdrojů. Ne, nejsem. Jedná se nepochybně o zdroje, které mohou naši žízeň po energii tlumit i v daleké budoucnosti a jejich význam jistě poroste. Ale postupujme rozumně a poučme se třeba i z nedávné historie. Když se technicky zvládlo využití elektrické energie pro běžné využití, naráželo jeho uplatnění na silný odpor i velice vlivných osob a úřadů. Rozhodně také nikdo nikomu nepředepisoval, že ji musí využívat. Její průkopníci ji prosazovali na vlastní náklady i riziko. Přesto lidé brzy pochopili její výhody a sami se svým zájmem zasadili o její uplatnění. Odpor a námitky proti jejímu zavedení naopak posílily snahu průkopníků hledat nová levnější, technicky dokonalejší a bezpečnější řešení.

A jak je to dnes? Vývoj a výroba alternativních zdrojů rozhodně velice pokročily a dále se vyvíjejí. Bohužel neumíme ovlivnit vnější podmínky pro jejich provoz, Ten je v důsledku toho nárazový a do značné části nepředvídatelný, což působí, úměrně se vzrůstající kapacitou zdrojů, stále větší potíže v provozu zdrojů klasických a u přenosových sítí. Z tohoto důvodu vidím v současné době možnost využití větrné a sluneční energie především jako doplňkové, pro menší spotřební celky jako jsou jednotlivé objekty, pro bydlení nebo provozovny, event. pro menší skupiny objektů, kde mohou účinně omezit spotřebu z veřejných zdrojů. Pro širší využití by se měl výzkum a vývoj zaměřit především na otázku snadné a kapacitně vyhovující akumulace energie přebytkové, která by v konečném důsledku zajistila když ne celou, tak téměř celou energetickou potřebu napojené lokality. Sem by se také podle mého názoru měly nasměrovat veškeré dotace tohoto programu. Tím by se tato forma výroby energie stala zajímavá ne pro spekulanty s dotovanou cenou, ale pro konečné spotřebitele. Vlivem zvýšeného zájmu by klesaly i pořizovací náklady a okruh zájemců by se zákonitě rozšiřoval, volná ruka trhu by sama zajistila potřebnou propagaci a tento druh energie by získal zasloužené místo na slunci. To by ovšem přepokládalo, že celý tento proces bude v rukách odborníků na energetiku a nestane se věcí politiků, lobbistů a dogmatem různých hnutí. A to nejen u nás, ale přinejmenším v celé EU.

listopad 2009