Ve srovnání s Evropou mají USA ještě pořád schopnost reagovat na technologický pokrok

Zatímco na českém a evropském trhu je plyn drahý, nikde není psáno, že takhle to musí být všude. Stačí pohled do Spojených států: ještě v roce 2007 se cena zemního plynu v Henry Hubu ve státě Illinois, tedy uprostřed USA, v zásadě rovnala ceně zemního plynu v tehdejších německých importních kontraktech či na spotových trzích v Evropě – byla na úrovni sedmi amerických dolarů za jednu britskou termální jednotku (MMBTu).

Mezitím cena v Americe spadla na tři USD/MMBTu, zatímco v Německu se na spotových trzích pohybuje okolo osmi až devíti a v importních kontraktech kolem dvanácti dolarů. V roce 2007 byly USA z 30 procent závislé na dovozu zemního plynu, dnes jsou prakticky soběstačné, naopak staví první exportní terminály. I Evropa má ložiska břidlicového plynu, ale její závislost na dovozech, z nichž kryje 65 procent spotřeby, se prakticky nezměnila.

V roce 2007 byla představa, že si evropští zákazníci budou moci vybrat svého dodavatele zemního plynu z reálné konkurence, absurdní; trh ovládali ti, kdo uzavřeli dlouhodobé kontrakty. Dnes jsou právě tyto dlouhodobé kontrakty největší konkurenční nevýhodou a postupně se přejednávají – dodavatelé zemního plynu v rámci těchto kontraktů sice neradi, ale přece jen musejí přistupovat na nižší ceny.

Před pěti lety byly největšími plynovými projektyv Evropě plynovod Nabucco a investice do ruského naleziště zemního plynu Štokman v Barentsově moři, které mělo rozvíjet konsorcium společností Gazprom, Shell, Statoil a Total nákladem cca 40 miliard USD. V provozu mělo být od roku 2013. Dnes je rozvoj Štokmanu odložen na neurčito a společnosti Shell a Total tu odepsaly investice v řádu stovek milionů dolarů. Nabucco se ztratilo někde v zátočinách evropské byrokracie. Před pěti lety Rusko, Katar a Írán velmi reálně uvažovaly o vytvoření plynárenského OPEC. Dnes je z plánu cár papíru. Docela slušné změny za pět let, nezdá se vám?

A všechny mají jednoho společného jmenovatele: rozvoj nekonvenčních zdrojů zemního plynu, zejména plynu z břidlicových hornin v USA. Ten totiž vytlačil zemní plyn importovaný do Ameriky z Kataru, vytlačil ho na evropské spotové trhy s výše popsanými výsledky. Svět a zejména USA jsou dnes doslova zaplaveny levným zemním plynem. Břidlicový plyn zapříčinil renesanci amerického průmyslu. Nejvíc na břidlicové revoluci vydělal petrochemický průmysl, jemuž zemní plyn slouží jako zdroj pro výrobu metanolu, etanolu, amoniaku i hnojiv. Ropa zdražovala, plyn zlevňoval, a americké petrochemické závody reagovaly změnou zdroje, z něhož se vyrábí – přešly z nafty jako derivátu ropy na etan, tedy derivát zemního plynu.

Chemické koncerny přesouvají výrobu z Blízkého východu a Jižní Ameriky zpátky do USA. Levný plyn jako základ chemické výroby dává americkým výrobcům podstatnou konkurenční výhodu proti zbytku světa, nadále závislému na ropných derivátech. A levná chemická výroba zas znamená levné vstupní suroviny pro výrobu automobilů, zemědělství, stavebnictví a také pro přímý export chemických výrobků – a to za nižší ceny, než mohou nabídnout producenti z Blízkého východu. Levný zemní plyn zkrátka vrací do USA průmysl.

Ovšem nejzásadnější změny se dějí v energetice. Levný zemní plyn znamená levné vytápění jak pro rezidenční nemovitosti, tak i pro veřejné budovy – a vytápění tvoří cca 40 procent americké poptávky po palivech. Dnes je v USA u nových elektráren produkce elektřiny ze zemního plynu dvakrát levnější než z uhlí. V dubnu 2015 začnou v USA platit pro elektrárny nové emisní limity, zejména co se týče obsahu rtuti. Bude potřeba odstavit přes 250 uhelných elektráren, postavených v 50. letech či dříve. A celý proces už začal.

Po desítky let dodávaly uhelné elektrárny v USA do sítě více než polovinu elektřiny. V roce 2011 jejich podíl poklesl na 42 procent, pro letošek se odhaduje pokles až na 36 procent. Náhradou je samozřejmě zemní plyn – nikoliv obnovitelné zdroje nebo jádro. A protože emise CO2 v moderních zdrojích zemního plynu jsou asi na polovině emisí ze starých uhelných zdrojů, je pravděpodobné, že Amerika do roku 2020 dosáhne přesně těch cílů v redukci emisí (ať už si o nich myslíme cokoliv), jež si pro rok 2020 stanovila EU – jenže tržně, mnohem levněji, a navíc se ještě do země bude vracet průmysl. Je to přesně opačný vývoj, než jaký nám slibují regulační plány EU.

Zatímco v Americe během posledních pěti let hlavně díky plynovému boomu spadly emise CO2 o půl bilionu tun, což je nejvíc na celém světě, v Evropě za stejnou dobu nadále rostly bez ohledu na miliardy investované do obnovitelných zdrojů. Důvody? Impotence obnovitelných zdrojů, odstavování jaderných elektráren, vysoké ceny zemního plynu, vinou čehož se víc elektřiny vyrábí spalováním uhlí.

Americká revoluce přitom ani zdaleka nekončí. Je tu další nekonvenční zdroj – ropa z břidlicových hornin. V kombinaci s ropou z ropných písků a produkcí v podmořských ložiscích by se podle velmi konzervativních odhadů mohly USA stát do deseti let největším producentem ropy, předehnat jak Rusko, tak Saúdskou Arábii, do dvaceti let pak dosáhnout energetické nezávislosti.

Tak schválně, která cesta je lepší – americká soukromá iniciativa, nebo evropské akční programy a tuny dotací?

LN, 29.11.2012

Autor je ekonom, VŠE Praha