Na jaře, v roce 1997 se k plotu naší zahrady přitoulala želva, která dostala jméno Slider. V létě si na zahradě vyhrabala hnízdo, snesla vajíčka a na podzim se ze tří vylíhly maličké želvičky.

Slider na zahradě přezimovala a zůstala ještě celý další rok. Následující jaro se podhrabala pod plotem a odešla. Stejnou dírou odešli i dva samečci, kteří na zahradě také našli dočasný domov. Ze tří želviček, které se Slider narodily, nám nakonec zůstala jedna samička. Jejího bratra, který začal ve čtyřech letech svojí sestru nemilosrdně pronásledovat, jsme odvezli do parku. Třetí želvička rok po narození ze zahrady záhadně zmizela. Samička, která nám zůstala, převzala mámino jméno a téhle Slider bude letos už sedmnáct let.

Mimo výběh se po zahradě pohybovali ještě dva samečci - Trey a Cracker. Láska hory přenáší i hrazení přelézá a sameček Trey se přešplhal do výběhu. Spářil se nejen se Slider, ale i s další zachráněnou samičkou Jiřinkou. Velmi aktivního samečka Trey jsme proto také vrátili do lesa. Obě samičky v roce 2004-2005 snášely a my měli najednou sedmnáct želv.

Krabičkové želvy zde na Jihu žijí už staletí, jsou tu pro ně skvělé životní podmínky. Ale jako všude i zde se kácejí lesy a ruší úrodná pole, aby mohla vzniknout nová bytová či jiná zástavba. Želvy (a nejen ony) doslova ztrácejí půdu pod nohama. Jejich léty vyšlapaný okruh buď zcela zmizí, nebo jej přetínají silnice a dálnice. Navyklé želvy ho přesto dále používají. Na jejich auty rozmačkaná těla si nezvyknu nikdy.

Želvy dospívají mezi čtvrtým a pátým rokem a v roce 2009 začínalo být v našem želvím výběhu „sexuálně živo“. Byl čas odvézt ty nejstarší na svobodu, aby si našly partnery, jak příroda káže. My jim u nás umožnili jen lepší start do budoucna a naději na dlouhý život.

Ten rok jsme do parku odvezli na třikrát celkem čtrnáct želv, včetně samičky Jiřinky a všech samečků. Doma zůstala Slider a dvě, tehdy čtyřleté samičky. Byly ze všech nejmenší a chtěly jsme ještě rok nebo dva počkat, aby povyrostly. Na zahradě už žádný sameček nebyl a s dalším kladením vajec jsem nepočítala.

Jak se ukázalo, příroda pro mne chystala překvapení. Na podzim stejného roku Slider znovu dvakrát snášela. Musela se spářit s jedním ze samečků ve výběhu. A stihli to dříve, než jsme je odvezli do parku. Těžko říci, jestli s vlastním synem, nebo tím od Jiřinky. Nové želvičky mě překvapily, ale z jejich líhnutí jsem měla pochopitelně radost. Bylo to také poprvé, kdy vajíčka v druhém hnízdě přezimovala a želvičky se narodily až další jaro o Velikonocích. Výběh se tak během dvou let znovu rychle zaplnil šestnácti želvami.

Želvy krmím masem z kočičí konzervy, vařeným kuřecím masem, rajčaty, banány, někdy i kousky jablek. Šestnáct želv spořádá čtyři kočičí konzervy, někdy musím ještě přidávat. Do výběhu jim ale házím na přilepšenou i slimáky a brouky, které hledám pod kameny na zahradě. Jednou budou zcela odkázány na přírodní stravu, tak aby přechod nebyl tak drastický. Želvy přezimují podle počasí od konce října tak do začátku dubna.

Když jsou zase vzhůru, do výběhu nakouknu několikrát za den. Hlavně proto, abych se ujistila, že se tam nedostali smrtelně nebezpeční mravenci, některá z želv neleží na zádech a nemůže se obrátit, nebo není někde zaklesnutá. Nekrmím je denně, ani jim nenosím jídlo v pravidelnou dobu. V parném létě želvy nejedí třeba dva nebo tři dny a raději zůstávají schované ve stínu v chladnější hlíně a listí. Zato teplý déšť milují, jsou nejčipernější a nejhladovější. Jakmile se jedna nebo dvě želvy prochází pod kamennou lavicí po jejich „jídelním stole“, vím, že mají hlad.

Jako jejich předchůdkyně, také tyhle želvy brzy poznaly můj hlas a reagují na svolávání „babies, babies“. Když jsou hladové, stačí do výběhu vkročit, zavolat je a během chvilky výběh ožije. Želvy, které už jsou venku, přidají do kroku směrem k lavici, ostatní se začnou vynořovat z různých úkrytů a v krátké době je pod lavičkou plno.

A já je počítám, abych věděla, že jsou všechny v pořádku. Pokud jich není plný počet, chvíli čekám, protože ač já želví mlaskání neslyším, chybějící želvy zřejmě ano. Většinou se po chvíli také odněkud vynoří a přidají se k těm stolujícím. Jinak se po nich poohlédnu sama. Když želvu najdu hlouběji pod listím, nechám ji spát, když má vystrčenou hlavu, vyndám ji, přenesu ke stolu a ona většinou také začne žrát.

Do dvou let jsem poměrně snadno rozeznala starší želvy od nejmladší, především podle velikosti. Později už to byl problém i proto, že ani želvičky ze stejného hnízda nedorůstají stejně rychle. Se Slider problém není, tu vždy bezpečně poznám. Je největší, nejsvětlejší a jako jediná želva má za krkem okousaný krunýř od svého bratra, který se s ní (neúspěšně) snažil pářit.

Dvě nejstarší samičky (jedna určitě její dcera, druhá zřejmě od Jiřinky) jsem také poznala poměrně snadno. Horší to bylo se zbývajícími 13 želvami. Několik jich mělo krunýř, nebo kůži s výraznější vzory, ostatní si byly naopak velmi podobné. Když má želva suchý, nebo „špinavý“ krunýř, jeho barva a vzor nejsou téměř vidět. Teprve u mokrého a čistého krunýře je každá želva jinak krásná. V přírodě je matná barva chrání, můžete kolem želvy projít, aniž byste si jí všimli.

Loňské léto už želvy vyrostly natolik, že byl čas odvézt je do parku. Výběh pro tolik dospělých želv začínal být malý. Zvětšovat jsem ho nechtěla a želvy si zasloužily více prostoru.

Byl teplý začátek října, dost času na to, aby si želvy v parku zvykly, než začnou spát. Pro náš naplánovaný den slibovali teplé, zatažené počasí. Následujících několik dnů dokonce déšť, ideální pro želví zkoumání jejich nového domova. Plánovali jsme odvézt osm želv - dvě osmileté samičky a šest prostředních, čtyřletých želv.

Jenže ráno jsme se probudili do slunného, horkého dne, na nebi ani mráček a ve výběhu všechny želvy spaly (když je pod mrakem, bývají vzhůru už brzy ráno). Chtě nechtě jsem je musela jít vzbudit. Našla a vyndala jsem šest želv. Dvě nejstarší samičky a čtyři prostřední. Nechtěla jsem kvůli zbývajícím dvěma želvám přehrabat celý výběh a spokojila jsem se šesti. Naložili jsme je do auta a jeli do parku, hodinu jízdy od nás.

Jako už několikrát dříve, želvy jsme nesli asi půl hodiny lesní cestou na vybrané místo. Pak jsem s nimi sama šla asi dvacet metrů hlouběji do divočiny, na místo, kde je jeden z mělkých přítoků jezera. Želvy jsem vyndala a chvíli pozorovala jejich rozchod. Nejprve se krátce a váhavě rozhlížely v novém prostředí, pak se rychleji, skoro radostně rozešly, každá jiným směrem.

Snad si brzy vyšlapou své vlastní oblíbené cestičky. Park je ohromný a kromě příjezdové cesty jsou další silnice hodně daleko. Budou žít v přírodě, do které právem patří a kde jim bude mnohem lépe, než v našem zahradním výběhu. Cestou domů se obloha podle předpovědi opravdu zatáhla a druhý den přišel i slibovaný déšť.

Ve výběhu zůstalo deset želv. Když jsem je šla druhý den krmit, vylezly i zbývající dvě, které jsem plánovala odvézt. Oddechla jsem si, že jsou to samičky. Zbývajícím sedmi želvám letos budou čtyři roky. Snad už nás další překvapení nečeká.

Letos na podzim, nebo příští jaro odvezeme do parku i zbývající želvy. Jedině Slider si necháme. Žije u nás už dlouho a je tady zvyklá. Jako jediná želva slyší na svoje jméno. Žije ve výběhu, ale někdy ho přeleze. Sice nevím, jak to dokáže, ale nechám ji několik dnů chodit volně po zahradě.

Sleduji, kde se pohybuje a snídani jí donesu přímo k nosu. Nakonec jí pro svůj klid a z obavy napadení fenkou Trixie, raději vrátím do výběhu. Slider si vždy rychle zaleze pod listí a mám dojem, že je zase ráda „doma“. Stejně bych výběh nerušila, co kdyby zase nějaká želva potřebovala naši pomoc. Tak ať si v něm žije Slider, pro jednu želvu je dostatečně prostorný.

Teď hlavně doufám, že spící želvy bez úhony přežily několik dnů silných mrazů a budu se těšit, že se zjara všechny probudí.

A tady fotky, kterých je opravdu hodně: http://marickac.rajce.idnes.cz/Navrat_do_prirody

(Pozn. red. : Úžasné fotky!:))