Dvakrát zařadila ČT24 problematiku kůrovce do svého večerního programu 30. července 2019. První část jsem vydržel sledovat až do konce, druhou už nikoliv. Domnívám se, že profesionalita veřejnoprávního media^[1] by neměla spočívat jen ve výběru moderátorů s podmanivým hlasem a jejich neškodných hostů. Z celého večera jsem nabyl pocit, že se nejednalo o hledání příčin kůrovcové apokalypsy, ale o záměrné odvádění od stop, které k objasnění příčin vedou. Veřejnoprávní media o některá důležitá fakta nestojí, nebo je překrucují, proto nezbývá, než laickou veřejnost informovat prostřednictvím Neviditelného psa, který se statutem veřejnoprávního media nehonosí.

Reagovat na všechny nehoráznosti televizního večera nejsem schopen, aniž bych vytvořil nekonečný seriál typu Ordinace v růžové zahradě. Upozorním jen na zásadní nepravdy.

Lesník není „strašný lesů pán, který si v lese dělá, co chce“, ale je to pracovník s kvalifikací pro trvale udržitelné hospodářské využívání krajiny, kterého si vlastník (správce) lesa najímá, aby se o jeho les staral podle jeho přání. Od 90. let se vlády a poslanci (jako zástupci politických stran) chovají jako vlastníci státních lesů, z čehož logicky vyplývá, že lesník musí dělat jen to, co má přikázáno, dovoleno či trpěno, a nesmí dělat to, co má zakázáno. Pokud tuto uzanci poruší, je ze státních služeb exkomunikován. Z toho by mělo moderátorům vyplynout, že na stav státních lesů mají rozhodující vliv politická rozhodnutí. Za současnou apokalypsu jsou tak jednoznačně odpovědné strany a vlády, a nikoliv počasí a naši předchůdci.

Strany a vlády jsou odpovědné i za stav nestátních lesů. Les je totiž zvláštní majetek, který přináší hospodářský výsledek svému vlastníkovi, ale současně plní nepřehlédnutelné společenské funkce (půdoochranná, vodohospodářská, rekreační atd.). To věděli už středověcí panovníci, kteří kolem roku 1500 jmenovali nejvyššího lovčího, dohlížejícího na stav lesů bez ohledu na jejich vlastnictví. První lesní zákon vydaný na našem území byl „Císařský královský patent lesů a dřívíustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“, nazývaný též Tereziánský lesní řád, podle Marie Terezie, která jej vydala. Po jeho vydání následoval pokyn císařovny, aby na každé župě byl ustanoven pracovník pro dohled nad jeho dodržováním, což byl počátek státní služby dohlédací, či státní péče o lesy. Ta po roce 1990 téměř přestala zasahovat v lesích soukromých a ani nevyhlásila zákaz úmyslných těžeb při rozvinutí kůrovcové kalamity, což byla do té doby běžná praxe. Za apokalyptický průběh kůrovcové kalamity je tak zodpovědná i záměrně nefunkční státní správa lesů.

Počátkem novověku byla Evropa materiálově i energeticky zcela závislá na dříví, kterého byl tak kritický nedostatek, že to ohrožovalo existenci evropské civilizace. Míru nedostatku dříví a způsoby jeho řešení dokumentuje ohňový patent Marie Terezie z roku 1751, nařizující stavby zděné místo dřevěných, místo došků a šindele mazanicí na střeše; z tohoto patentu odvozený intimát uherské místodržitelské rady z roku 1772 zakazoval dokonce i dřevěné ploty. Z roku 1755 pochází zákaz stavění májí a používání živých stromků při církevních obřadech, a k absurditě dovedl úspory řeziva císař Josef II. nařízením Pohřební předpisy z roku 1784, zakazujícím pohřbívání v dřevěné rakvi. Každá farnost směla mít jednu obecní rakev, v níž byly tělesné ostatky dopraveny na hřbitov, kde byly z rakve vyňaty a v pytli uloženy do hrobu. Enormní odlesňování na Moravě ukončila až Severní dráha císaře Ferdinanda, která v roce 1847 spojila Ostravu s Brnem a Vídní a umožnila zásobování Moravy uhlím. Úvahy o slabomyslnosti předchůdců současných lesníků, kteří vytvořili hospodářské lesy, by si tedy zasloužily zasadit do širších společenských souvislostí, z nichž by naopak vyplynul jejich epochální přínos pro evropskou civilizaci.

V průběhu večera zaznělo, že je třeba finančně pomoci soukromým vlastníkům lesů, aby nebyli nuceni prodat své lesy spekulantům. Fundovaný moderátor by měl reagovat podrobněji, než jen pouhým přitakáním na požadavek. Snad je známo, že na našem území existovala státní regulace výměry nedělitelné zemědělské půdy, aby výměra zemědělské usedlosti neklesla odprodejem jeho částí či dědictvím „pod mez nezbytnou k vyživování jedné rodiny selské“. Např. v roce 1868 to bylo 40 měr, tj. cca 7,7 ha. Dělení lesů nebylo v rakouské části Rakouska-Uherska omezeno, v Uhersku ano. První pozemková reforma z roku 1918 měla za cíl rozdělit velké zemědělské celky na malé, samozásobitelské usedlosti, a lesnická část pozemkové reformy tento model kopírovala. Od roku 1926 bylo zřejmé (podle JUDr. Aloise Rašína, Josefa Konšela a Rudolfa Haši), že lesní pozemková reformy drobí lesní fond na tak malé jednotky, že na nich nelze udržet ekonomické hospodaření. V roce 1930 bylo u nás 219 470 vlastníků lesa, což bylo považováno za neúnosně mnoho, a proto byla lesní část pozemkové reformy v roce 1932 zastavena. V říjnu 2015 vlastnilo lesy 350 813 fyzických osob, 12 021 právnických osob a 28 488 bezpodílových spoluvlastníků (manželů). Pro ilustraci, průměrný vlastník lesa (po odečtení církevních a bývalých šlechtických majetků) má ve svém porostu v mýtním věku asi 110 stromů. Proto nelze považovat soukromé vlastníky malých lesů v ČR za pilíř českého lesnictví, ale naopak, jsou z hlediska pěstební péče, ochrany lesů a ekonomiky lesního hospodářství jeho nejslabším článkem. V tržním hospodářství by měla být současná kůrovcová kalamita katalyzátorem koncentrace vlastnictví soukromých lesů do větších celků. Bránit tomuto ozdravnému procesu „rozdáváním peněz ze státní děravé pokladny“ je jen prodloužením patologického stavu. Řešením by bylo přednostní právo státu na odkup malých lesů za úřední odhadní cenu, nebo nucené sdružování vlastníků.

Na pravou míru chci uvést mantru „nárůst výskytu kůrovce po roce 2015“. Tento letopočet byl omílán celý večer, a na pozadí moderátorů byl skoro pořád. Výjimečně se objevil jako nejzazší termín nárůstu výskytu kůrovce rok 2013. Považoval bych už za nepatřičné znovu uvádět můj graf, tak jen shrnu fakta. Kůrovcové nahodilé těžby začaly být evidovány v roce 1956. Do té doby byly zahrnovány v nahodilých těžbách. Od roku 1956 do roku 1991 se pohybovaly na průměrné výši 250 tis. m³ ročně, včetně lapáků na kůrovce. Výkyv nahoru byl v 80. letech, a to po větrné kalamitě následované přemnožením kůrovce a po „importu kůrovce“ z Bavorska z tamních bezzásahových zón. Tento výkyv byl v roce 1988 utlumen na „původní průměrnou výši“. V roce 1993 vzrostl objem kůrovcových těžeb na 2,5 mil. m³ (v roce 1992 proběhla transformace), po roce 2007 následoval růst kůrovcových těžeb po orkánu Kyrill a následném rozhodnutí ministra Bursíka nezpracovat kalamitu na Šumavě, v roce 2009 činil objem kůrovcových těžeb 2,64 mil.m³, v roce 2015 2,31 mil.m³, v roce 2016 4,42 mil.m³, v roce 2017 5,34 mil.m³ a v roce 2018 23,01 mil.m³. Zcela jasný předěl je transformace. Zdůrazňování sucha je „náhradní“ příčina. A za zmínku stojí, že státní správě lesů nestál za povšimnutí „jen“ desetinásobný nárůst kůrovcových těžeb z 0,25 na 2,64 mil.m³, všimla si až skoku z 2,64 na 4,42 mil.m³.

Jak proběhla transformace státních lesů v roce 1992, to moderátory nezajímalo. Privatizaci státních lesů by tehdy veřejnost nestrávila, proto byla vyřešena privatizace dříví ze státních lesů oddělením správy státních lesních majetků od vykonávání lesnických činností v nich a vyhlášením doktríny „stát nemá podnikat“. Stát nadále nese odpovědnost za stav lesů, ale dříví, jako hlavní komerční produkt lesů, přešlo prostřednictvím komplexních zakázek do soukromých rukou. Aby státní lesy ani náhodou tento záměr nenarušily, byly vlastních kapacit zbaveny. K transformaci byli přizváni jen její tuzemští příznivci a za oponenty byli vybrání dva zahraniční lesnici (z Rakouska a Německa). Přestože navržený způsob transformace oba dva odmítli, stejně byl přijat a realizován! Existuje snad křiklavější příklad ovlivnění lesního hospodářství politikou? Způsob transformace nerespektoval tradice středoevropského lesnictví a rozmetal resort, který byl silným impériem s vlastními výrobními kapacitami, ověřenou organizační strukturou, semenářským závodem, lesními školkami, byty, vlastní strojírenskou výrobou, výzkumem a učňovským školstvím, na množinu nefunkčních segmentů bez přirozených vazeb. Aby systém už nebylo možné nikdy obnovit, byly rozprodány nemovitosti, jejichž funkční hierarchie se budovala několik set let. Manuálem pro hospodaření LČR se stala „Dřevěná kniha“ (vypracovaná předsedou ODS z Vrchlabí) a Zákon o státních zakázkách, oba dokumenty dovedené do absurdity. Plní úlohu katechismu, o kterém se nediskutuje, kterému se slepě věří a pouhé pomyšlení na jeho revizi je neodpustitelné. Kdo by se chtěl o způsobu transformace dozvědět více, doporučuji literaturu faktu: Čestmír Hofhanzl - „České lesy… a po nás potopa“. Nečtěte ji ale před spaním, protože její obsah je natolik drastický, že může u citlivých osob vyvolat nespavost a noční můry. Jako drobnou škodolibost si neodpustím řečnickou otázku: proč asi poslanec Karel Schwarzenberg a jeho kolegové v parlamentu, velcí vlastníci lesů, nezavedli na svých panstvích stejný systém, jaký odhlasovali pro státní lesy? Že by tím byli sami proti sobě, když neprovozují tento světově unikátní a zcela určitě geniální model?

Naši předkové dobře věděli, že ze své podstaty je hospodářský les, jako člověkem uměle vytvořený ekosystém, nestabilní a že se musí udržovat jemnými a častými lesnickými zásahy ve vyváženém stavu, aby si zachoval trvalost a vyrovnanost svých funkcí (včetně produkce dříví, tedy nejen produkce dříví). Proto byly od počátků lesnictví rozpracovány metody ochrany lesa a proti hmyzím škůdcům, pokud jejich výskyt překročil základní stav (překročil množství signalizující riziko škod), bylo „nemilosrdně“ zasáhnuto. Kolem roku 1985 k nám byla infiltrována myšlenka bezzásahových zón a akademických úvah „kůrovec do lesa patří“, „kůrovec je architekt lesa“, „kůrovec zničí jen oslabené, nepůvodní smrky“, kůrovec má malinké nožičky a křidélka a dál než 800 m se nedostane, a podobné bláboly. To, že se staly bezzásahové zóny chovnými stanicemi kůrovce, dnes odmítají přiznat jen zelení naivisté. Pro rozšíření všeobecných poznatků o legislativní ochraně přírodních procesů doporučuji četbu knihy Čestmíra Hofhanzla „Šumava se všemi otazníky“, jejíž četba může mít na psychiku čtenáře srovnatelný účin jako jeho výše uvedená kniha o státních lesích.

Jak jsem uvedl na začátku, výhrad mám mnoho: např. žádná zmínka o sanaci napadeného dříví; ani slovo o tom, že kůrovec byl rozvážen s napadeným dřívím auty a železničními vozy po celé republice; že nezastavení kůrovcové kalamity mohlo být v režii dřevozpracujících firem, které na ní co do množství a cen kupovaného dříví profitují; že přehledu „kůrovců“ chyběla zmínka o kůrovci severském (přitom na severní Moravě bylo právě nezvládnutí ochranných opatření proti němu příčinou jeho explozivního rozšíření), zato byl jako kůrovec uveden dřevokaz čárkovaný (což je - jak by řekl dnešní teenager – mimo mísu); blouznivé formulace o „nových, zdravějších a stabilnějších lesích, pokud je necháme vzniknout sukcesí po nezpracované kalamitě“; je třeba dovézt Ukrajince, ale mlčíme o tom, že systém výběrových řízení vyhnal místní personál z lesa. Tyto atributy večerního programu naznačují, že si ČT24 nedala moc práce s jeho přípravou, nebo se naopak připravila velmi dobře. To posuďte sami.

Pokud nestačilo 25 let nepřetržitého negativního vývoje lesnictví ke korekci systému nastaveného roku 1992, je to důkaz, že se o reformě neuvažuje (možná se ale nadále potichu chystá privatizace lesů). Podle naší politické representace „všechno děláme od roku 1990 tím nejlepším způsobem a usilovně napravujeme předchozí chyby“. Proto se krize lesního hospodářství zametá bezostyšné pod koberec.

Krize českého lesnictví už není v rámci stávajícího systému dotačního tržního hospodářství řešitelná. Dokud se nezhroutí celý politicko-ekonomický systém, bude krize lesnictví pokračovat a s ní krize obecně prospěšných funkcí lesů.

^[1] Veřejnoprávní médium je sdělovací prostředek mající příjem z veřejných zdrojů, které má zabránit zneužití médií politickými stranami a má být oporou demokracie.