Od místa dvacet kilometrů za Lincem, kde Rakušané zastavili před mnoha desetiletími stavbu dálnice, se jízda vleče. Že by mohlo být brzy lépe, se nezdá. Snad jen dvojitý, téměř dva kilometry dlouhý tunel pod Neumarktem, jehož druhou část mohou místní už léta používat třeba jako sklad brambor, naznačuje, že by se věci mohly hnout. Do reality pak vrátí průjezd Freistadtem, jehož obyvatelé trpí zplodinami z aut postávajících a popojíždějících od semaforu k semaforu zejména po pádu železné opony.

Jenže státní stavební společnost Asfinag nepočítá s tím, že by se rychlostní komunikace na sever k českým hranicím postavila před rokem 2015. Dříve než napřesrok nebudou totiž první z téměř 700 miliónů eur potřebných na 22,3 kilometru čtyřproudové silnice S-10 končící za životu nebezpečným Freistadtem. Budoucnost zbývajících 14 kilometrů do Wullowitzu, po nichž se bude ploužit 20 až 40 tisíc vozů denně, je nejasná. Utrpení bude pokračovat.

Ostatně ani osud projektu S-10 nemá nic jistého. Místní „ekologové“ proti ní bouří a opakovat jejich zdůvodnění, která se v zásadě shodují s „argumenty“ proti obchvatu Plzně či průtahu Českým středohořím, nemá smysl. V Českých Budějovicích jsem od známého slyšel ještě jeden, který však stojí za zaznamenání:

„Nechci dálnici k Linci. Nevím, proč by měla vzniknout ucelená autostráda od Baltu a Severního moře k Jadranu. Jen přitáhne další nákladní dopravu, a stejně brzy nebude stačit.“

Vzpomněl jsem si na jeho slova při tuzemských debatách o budoucnosti energetiky. V podstatě se střetávají dvě koncepce: přizpůsobovat nabídku poptávce po elektřině anebo omezované nabídce přizpůsobovat poptávku. Řečeno naprosto jasně, buď se se zvyšováním životní úrovně a hospodářským růstem budou uvádět do provozu nové kapacity, anebo se pokusíme vystačit si se stávajícími zdroji díky úsporám a novým technologiím.

Oba přístupy jsou legitimní, oba mají řadu kladů a záporů a oba budou něco stát. Jejich společný jmenovatel tedy zní: Zapomeňme na doby levné energie!

Většina odborníků i běžných obyvatel dává přednost prvnímu postupu. Vycházejí z empirické zkušenosti, že hospodářský růst i zvyšování životní úrovně znamená i větší spotřebu energie – což platí i v případě, když jednotková spotřeba klesá.

Profituje většina lidí, v hospodářské sféře zejména výrobci technologií pro energetiku. Jsou vyzkoušené, díky rychlému vědeckému rozvoji také podstatně ekologičtější a spolehlivější než valná část dosud sloužících. Platí to o uhelných, plynových či jaderných zdrojích. Týká se to i tzv. obnovitelných, kde se zlepšuje možnost jejich využití a díky širšímu využívání klesají – byť v míře velice rozdílné a někde vůbec ne – výrobní náklady.

Podpora rozvoje energetických zdrojů však naráží na dvě meze. První představují hranice růstu spotřeby. Evropa zaostává za Spojenými státy nejméně o polovinu, takže prostor tu zřejmě existuje. Navíc nová technika už počítá se zdražujícími se energiemi a předpokládaný růst spotřeby na domácnost – u nás a v Rakousku 3500 kWh, v jiných zemích poněkud více, v dalších zase méně – nemusí cílit na zámořskou úroveň. Z tohoto hlediska tedy stačí jen nahrazovat dosluhující zdroje jen poněkud výkonnějšími, abychom se mohli „udržitelně rozvíjet“. Tady problém není.

Shoduje-li se však veřejnost na tom, že je třeba alespoň nějaké nové zdroje stavět, pak konkrétní občané bývají často proti. Stačí jen, aby proti prakticky neškodné a ekologickými aktivisty protežované plynové elektrárně povstala část místních obyvatel, jako třeba v Ústí nad Labem, a investoři se ocitají v neřešitelných problémech. Syndrom NIMBY (anglická zkratka spojení Ne na mém dvorku!) ostatně působí i u našich rakouských a německých sousedů a třeba v Hamburku padl za oběť politickým tahanicím projekt moderní uhelné elektrárny Moorburg, srovnatelné výkonem 820 MW se severomoravskými Dětmarovicemi. Na podobné problémy narážejí také jaderné bloky, i když v místech, kde už mají s jejich provozem zkušenosti, jako třeba v Dukovanech či švýcarském kantonu Solothurn, pohlíží místní lidé vstřícně. Odpor však vyvolávají v řadě míst nejen u nás větrné parky, jakkoli se propagují jako ekologicky čisté zdroje. Prostě NIMBY!

Evropa potřebuje do roku 2030 postavit elektrárenské bloky o výkonu 200 tisíc megawattů jen náhradou za doslouživší, dalších 100 tisíc megawattů bude zapotřebí pro pokrytí stoupající poptávky. To říkají prognózy evropských elektrárenských firem sdružených ve svazu Eurelectric. Cena? Investiční náklady na instalovaný megawatt se pohybují kolem miliónu eur; plynové zdroje jsou levnější, uhelné jen mírně a jaderné podstatně dražší, obnovitelné v přepočtu na vyprodukovaný proud ještě nákladnější. Celkem, pokud alespoň nebude spotřeba proudu stoupat, je třeba počítat s částkou v řádu 200 biliónů eur, v průměru tedy jen na udržení současného stavu 10 biliónů eur, v přepočtu na obyvatele tedy přes 600 tisíc korun ročně.

Snižování spotřeby, jak je i s ohledem na omezování dopadů lidské činnosti na klima a životní prostředí doporučuje menší skupina lidí soustřeďujících se hlavně kolem stran zelených, se tedy jeví jako daleko výhodnější. Naráží však také na těžko zdolatelné překážky.

Že si ani větrníky či biomasové elektrárny lidé ve svém okolí nepřejí, je notoricky známo. Že se zvedne obrovský odpor, pokud se snad navrhne vodní elektrárna, jejíž přehradní jezero zatopí rozlehlá obývaná území, naznačil příběh Nových Heřminov. A že si lidé stejně budou muset připlatit za to, aby se kvůli menší nabídce dražší energie nemuseli, obrazně řečeno, „vracet na stromy“, je více než jisté.

Biliónové investice jen půjdou částečně z jiných kapes, pohříchu z kapes běžných obyvatel. Budou nuceni pořizovat nové úsporné přístroje, které budou nepochybně dražší než stávající. Budou se nuceni, jakkoli to zastánci této varianty popírají, omezit ve svých potřebách, v první řadě v mobilitě. Kolotoči zdražování však stejně neuniknou, protože omezování dodávek energie – elektřiny, tepla, pohonných hmot – bude pomalejší než růst jejich cen a má navíc jistou, pro různé civilizace rozdílnou mez. Dá se tedy předpokládat ještě výraznější diferenciace mezi různými skupinami obyvatelstva, jež může ohrozit samotné fungování společnosti.

Hesla o trvale udržitelném rozvoji zní pěkně, dokud si je nepřeložíme do normální řeči.

Naše civilizace si zvykla na růst – hospodářství, spotřeby různých statků, životní úrovně. Za jistých okolností, obávám se však, že velice tragických a katastrofických, si dokáže zvyknout i na horší. Ostatně Evropa se dokázala jen v posledním století po dvou ničivých světových válkách povznést znovu na nebývalou civilizační úroveň.

Nejsem si však jist, zda jsou Evropané ochotni ze svých vymožeností slevovat. A i přes stále dražší energie se domnívám, že si jich dokáží získat potřebné, tedy dostatečné množství pro udržitelný rozvoj. Řešení problému netkví v ideologickém, v zásadě však lobbistickém odmítání některých alternativ. Přinesou je nepochybně nové, zejména hospodářské vazby na státy prodávající energetické zdroje, které nejvíce vydělávají na současném růstu cen. Ropný šok a petrodolary, které změnily nejen Evropu, mohou dnes vystřídat vlivy drahé energie na technologický vývoj – a znovu petrodolary či elektroeura.

autor je členem výboru České nukleární společnosti