Trh s elektřinou se pomalu rozpadá. Kvůli obnovitelným zdrojům hrozí v budoucnu výpadky proudu

Svítí vám doma světlo, elektrospotřebiče jedou na plné obrátky a v televizi dávají zajímavý film? Tak si to užívejte. Komfort v podobě pravidelných a nepřerušovaných dodávek elektřiny může být za pár let jen příjemnou vzpomínkou na lepší časy. Evropský a s ním i tuzemský trh s elektřinou se začíná pomalu, ale jistě hroutit. Pokud nenastanou nějaké zásadní systémové změny, v budoucích letech se mohou obyvatelé vyspělých zemí dočkat "občasného" nedostatku proudu.

Zase ty obnovitelné zdroje

Odborníci oslovení týdeníkem Euro se navíc obávají, že většina zemí by musela oprášit "starý dobrý" systém regulace odběru proudu. Ten by se dotkl nejen velkých průmyslových odběratelů, ale mohl by zasáhnout i domácnosti. Mnozí si jistě pamatují na každodenní hlášení z Československého rozhlasu: "Píp, je šest hodin třicet minut ráno, odběr elektřiny podle regulačního stupně číslo pět." Vraťme se ale do přítomnosti. Viníka současné hrozby nemusíme hledat daleko. Jak se již v energetice za poslední dva roky pomalu, ale jistě stává zvykem, jsou to obnovitelné zdroje elektřiny. Respektive způsob, jímž ovlivňují současné obchodování s proudem na burzách. Jak na německé burze v Lipsku, která udává rytmus dění v regionu, tak i na té české se zjednodušeně řečeno obchoduje následujícím způsobem: jako první se při prodeji dostává na řadu elektřina vyrobená v obnovitelných zdrojích, před těmi ostatními je upřednostňována. Mnohdy se na trhu nabízí za ceny, které jsou takřka směšné. Provozovatelé obnovitelných zdrojů totiž dostávají příspěvky na každou vyrobenou kilowatthodinu elektřiny.

K tomu, aby vydělali, jim stačí prostě jen proud dostat do sítě. "V takovém případě mohou proud na trhu nabízet za nulovou cenu, na prodejní ceně jim vlastně nemusí vůbec záležet.

Pro ně je podstatné, aby elektřina odtekla ke klientovi," popsal současný model šéf Pražské energetiky Pavel Elis.

Dosluhují

Teprve poté přijdou na řadu se svojí nabídkou další producenti, kteří se pak do pomyslné fronty řadí dle výše nákladů, za které jsou schopni elektřinu vyrobit. I z toho důvodu se na přelomu loňského a letošního roku na pražské i lipské energetické burze několik dní prodávala elektřina za záporné ceny. Jinými slovy, dodavatelé platili odběratelům za to, že si elektřinu od nich koupili. Kvůli teplému počasí poklesla po energii poptávka, současně s tím byl na trhu dostatek proudu z obnovitelných zdrojů. K nim se přidali provozovatelé jaderných elektráren, jejichž odstavení by vyšlo dráž než krátkodobý prodej elektřiny za záporné ceny.

Pro odběratele, kteří se na takovém krátkodobém výkyvu přiživili, to zcela jistě byla dobrá zpráva. Pokud se však podíváme, jak se bude situace vyvíjet v následujících letech, optimismus velmi rychle vyprchává. Provozovatelé klasických, tedy především tepelných elektráren upozorňují, že své zdroje mnohdy provozují na hranici rentability. U některých plynových elektráren jejich majitelé zvažují, že je raději zavřou. V budoucnu se situace ještě zhorší. Investorům se za současného vývoje cen, kdy je reálný stav deformován produkcí z obnovitelných zdrojů, na trhu nevyplatí nové konvenční zdroje stavět.

V Evropě se přitom za posledních dvacet let do nových klasických zdrojů investovalo jen minimálně, takže hrozí, že dosluhující elektrárny nebudou včas nahrazeny novými, nebo alespoň modernizovanými provozy. A energie vyráběné z obnovitelných zdrojů – přestože třeba Německo chystá jejich masivní výstavbu – výpadek klasických elektráren nenahradí. Jsou totiž závislé na počasí. Stačí, aby nefoukal vítr nebo nesvítilo slunce, a už se nevyrábí. Obecně totiž platí pravidlo, že pro instalovaný výkon fotovoltaických zdrojů nebo větrných elektráren musí být v záloze stejně výkonná klasická elektrárna.

Krize za sedm let

Česko zatím současnou situaci zvládá, mimo jiné z toho důvodu, že je kvůli svým tepelným a jaderným elektrárnám ve výrobě elektřiny dlouhodobě přebytkovou zemí. Variabilní výrobní náklady zdejších elektráren jsou navíc třeba v porovnání s konkurencí na Západě posazeny nízko. Situace je relativně v pohodě zčásti i proto, že stále přetrvává ekonomická recese. Většina podniků omezuje výrobu, a tím i spotřebu elektřiny. Zhruba deset let stará predikce o dvouciferném růstu poptávky po proudu se s ohledem na současný stav naštěstí nenaplnila. Podobně je na tom většina států Evropské unie. Odborníci však varují, že tomu tak nemusí být navždy. Vše se má zlomit zhruba v roce 2020, a to hned z několika důvodů. Do roku 2022 přestanou, alespoň dle aktuálních plánů, vyrábět elektřinu jaderné elektrárny v Německu. V roce 2016 navíc začnou platit mnohem přísnější emisní limity pro energetické zdroje.

U části z nich si jejich provozovatelé vymohli přechodné období, které vyprší v letech 2020 až 2022. A poslední ranou bude otřepání ekonomiky ze současné krize a rostoucí poptávka po energiích.

Ředitel divize strategie společnosti ČEZ Pavel Cyrani navíc upozorňuje, že v některých oblastech starého kontinentu jsou problémy s nedostatkem elektřiny již zcela reálné. Jedná se především o oblasti Evropy, které jsou s okolím jen málo propojené rozvodnými soustavami. Kupříkladu Velká Británie. Země se kvůli nedostatku výrobních zdrojů již nyní začíná potýkat s hrozbou nedostatku elektřiny. Londýn proto ve snaze nalákat do daného oboru investory vypracoval systém pobídek a podpor, které mají výstavbu a následné provozování elektráren zatraktivnit. Třeba ve formě garancí výkupních cen u nově budovaných nízkoemisních elektráren.

Dalším postiženým evropským regionem je jih Německa, Bavorsko. V oblasti je největší počet tamních jaderných elektráren, které ale za devět let ukončí svůj provoz bez náhrady. Lokalita je zároveň velmi vzdálená od velkých větrných farem na severu země. I z toho důvodu nyní německá vláda přijala několik poměrně razantních opatření. Zakázala odpojovat z provozu elektrárny, aniž by takový krok podpořil regulátor. Současně se ale chystá i na krizový stav po odstavení jaderných zdrojů. Již nyní vyjednává s energetickou firmou E. ON o formě podpory, kterou společnosti poskytne za to, že bude provozovat tři paroplynové elektrárny.

Tři řešení

Jak soudí Cyrani, jsou tři možnosti, jak budoucím hrozbám zamezit. Prvním řešením je návrat k liberalizovanému trhu s elektřinou, který v regionu fungoval před pěti lety. Elektřina by se prodávala na burze a její cena by v období nedostatku prudce stoupala, naopak při přebytku výrazně klesala.

Druhou možností je návrat k úplné regulaci trhu s elektřinou. Jednotlivé země by si za takového stavu samy určovaly, za kolik se na jejich trhu bude prodávat proud. Podobně jako tomu bylo před pár lety i v Česku. Energetický regulační úřad by třeba na šest měsíců, případně na rok dopředu určil cenovou hladinu odběrů, a to jak pro domácnosti, tak i pro větší odběratele. Obdobně by si jednotlivé země určovaly, jaké nové zdroje by se kde a kdy vystavěly. "Jen by se potvrdilo, že liberalizace trhu s energiemi pod taktovkou Evropské komise byl jeden z nejdražších unijních experimentů, který energetické firmy připravil o desítky miliard eur ve formě nesmyslných investic. Tedy těch, které souvisely s otevřením trhu. Část z těchto financí zaplatili ze svého i odběratelé energií," konstatoval zdroj, který desítky let pracuje v oboru energetiky. Jméno si nepřál zveřejnit.

Existuje však ještě jedna možnost, kterou odborníci oslovení týdeníkem Euro označují za rozumný kompromis. Zůstalo by zachované obchodování s elektřinou na burzách, a to zhruba ve stejné formě. Ochota energetických firem provozovat stávající klasické elektrárny a budovat nové by byla motivována zavedením tzv. kapacitní platby. Tedy poplatku, který by firmy dostávaly jen za to, že jsou ochotny držet v pohotovosti nebo dle potřeby postavit již zmíněné klasické elektrárny. "Jednotlivé státy by si tak mohly regulovat energetický mix," vysvětluje Cyrani.

Zdaleka nejjednodušší by ale byla hned první varianta. Zcela zrušit veškeré podpory pro budování a provoz obnovitelných zdrojů a vytvořit tak na trhu s elektřinou plně liberalizované prostředí. To je ale za současné situace v Evropské unii jen stěží průchodné.

Týdeník EURO 8/2013, 18.2.2013