Stále čteme různá vyjádření obav z možných imperiálních ambicí Ruska, Číny a dnes i Turecka. Když však vezmeme do úvahy pouze jeden ze základních imperiálních znaků, a tím je imperiální expanze, zjistíme, že zdaleka nejagresivnějším impériem je v posledních desetiletích Evropská unie.

Zatímco Sovětský svaz, který určitě měl imperiální ambice, se rozpadl, Evropská unie stále expanduje. Zabírá stále nová a nová území a státy. Tyto státy pak významně ovlivňuje ve všech oblastech jejich existence. Tato expanze má i dost příznivců v České republice. Kromě expanze vnější, vedoucí k zabírání dalších okolních států, začíná sílit „expanze dovnitř“, tj. realizuje se projekt federální Evropy. Později možná i unitárního státu. Tento záměr se nenazývá federalizace, nýbrž integrace. Když se ptám svých přátel, příznivců další integrace, proč si myslí, že je dobré žít v takovémto impériu, říkají: velký stát je výhodnější než malý, Evropané musí být jedna velká rodina, evropská jednota pomůže ekonomice i bezpečnosti.

Vlastně neuvádějí moc argumentů, prostě považují projekt evropské integrace za dobrý, protože je dobrý. V pozadí jako by zářil obraz „velké šťastné rodiny“ a pověst „O třech prutech Svatoplukových“ a to je dostačující argument. Analyzovatelných tvrzení nakonec zůstane pouze několik: žít ve větším státě je výhodnější než žít v menším státě. Je výhodné, když všude platí stejná pravidla. Výhodný je společný trh. Výhodná je společná měna. Postupně je všechny prověřím, kromě společné měny. Problematika společné měny byla a je diskutována jinde, vyžaduje rozsáhlejší text a obecně je znám výsledek této diskuse. Někomu společná měna vyhovuje (Německo) a někomu nevyhovuje (jižní státy eurozóny).

První argument: žít ve větším státě je výhodnější, než žít v menším státě

Takový argument nemůže platit obecně. Kdyby platil, pozorovali bychom zánik malých států a přibývání velkých států a soustátí. Vidíme však pravý opak. Rozpadl se Sovětský svaz, Jugoslávie, Československo. Když jdeme dále do minulostí vidíme rozpad Britského impéria a ještě dále je podobných rozpadů bezpočet, včetně římské říše. Evoluce tedy nepotvrzuje větší životaschopnost velkých organizačních celků. Je život občanů ve velkém státě nějak lepší než ve státě malém? Žebříčku sestaveném podle HDP na hlavu (zdroj: wikipedie) vévodí malé státy, USA jsou desáté, Francie a Velká Británie jsou na 24. a 25. místě, z celosvětového hlediska ale Francie a Velká Británie nejsou tak moc velké státy.

Podobná situace je i v oblasti žebříčků konkurenceschopnosti. Lepší výsledek malých států v ekonomické oblasti by neměl být tak překvapivý, malá uskupení lze totiž lépe organizovat. Jako vhodný argument vypadá lepší obranyschopnost velkého státu, než v případě malého státu. V případě Evropy toto řeší existence NATO. Otázka zní, byla by obranyschopnost států EU vyšší, kdyby byla organizována na bázi evropské federace? Domnívám se, že nikoliv. Především základem vysoké vojenské síly NATO je armáda Spojených států, včetně souvisejícího jaderného arzenálu. Evropa by se bez USA musela masivněji jaderně vyzbrojit a i tak by absence armády Spojených států znamenala oslabení. Kromě toho, představte si centrální vojenský štáb, který sídlí v Bruselu a drží prst na spoušti umožňující vypálení mezikontinentálních jaderných raket. Rozhoduje Jean-Claude Junker. Je realistické, že by se Francie a Velká Británie zřekla rozhodování o svých jaderných zbraních?

Evropská armáda by zkrátka byla pouze malé NATO, což je v rozporu tvrzením, že větší uskupení je lepší z hlediska obranyschopnosti. Neměli bychom také zapomínat, že imperiální armáda se často používá k řešení problémů vnitřní politiky, tedy proti vlastnímu obyvatelstvu.

Další výhodou většího státu může být obrana proti ekonomickému nátlaku. Například Čína uvalí ekonomické sankce na Českou republiku a Evropská unie sankce Číně oplatí. Nebudu zde rozebírat možnost, že rázná odpověď ze strany EU nemusí být v zájmu dalších členů unie, a proto se neuskuteční. Spíš je třeba říci, že na obranu před ekonomickým nátlakem stačí prostě organizace typu obchodní společenství. Dále je třeba dodat, že se naopak zřetelně stupňuje možnost ekonomického nátlaku uvnitř federálního uspořádání. Silnější státy jako Německo či Francie stupňují tlak na slabší členy pomocí pro ně výhodných zákonů nebo dotační politiky. Je tedy výhodnější žít ve větším státě, než žít v menším státě? Osobně pro toto tvrzení nenacházím nějaké silné zdůvodnění. Zastávám názor, že postačuje existence NATO pro společnou obranu a nějaká forma obchodního svazku spíše podobného něčemu, co byly středověké gildy. Netvrdím, že žít v menším státě je lepší než ve velkém, spíše na velikosti nezáleží.

Druhý argument: je výhodné, když všude platí stejná pravidla

Když platí pravidla na větším území, resp. pro větší počet lidí, je to výhodné. Stejná pravidla usnadňují orientaci v daném prostředí, snižují náklady podnikání. Lze ale postavit protiargument, že země s různými sadami pravidel (v širším vymezení sem můžeme dosadit i kulturní zvyklosti) si navzájem konkurují a tak evolučně své sady pravidel vylepšují. Vlastně na tomto principu vyrostla evropská kultura. Když se před cca 600-500 lety rozhodovalo, kdo bude úspěšnější, zda sjednocené čínské císařství či soupeřící evropské státy, byli to právě nesjednocení Evropané, jimž vzájemná konkurence nedovolila zaostat. Číňané v té době například přišli o do té doby mohutné loďstvo, neboť centrální vláda zámořské cesty považovala za neekonomické. Voláním pro větší unifikaci pravidel však tradici vzájemné konkurence opouštíme.

Mezi pravidla, která by byla jistě unifikována, patří daně. Celkem je jasné, co by se dělo, více vybraných daní do bruselské centrály a více přerozdělování z této centrály. Bylo by to i logické, federální stát potřebuje federální moc, což jsou zejména peníze. Nikdo nevěří představě, že by došlo ke snížení daní. Daňová struktura a výše daní by se v prvé fázi přizpůsobily nejsilnějším členům unie, kteří mají daňovou strukturu jinou a daně vyšší než Česká republika. V důsledku slabší vazby volič – EU než je současná vazba volič - národní stát by daně v následujícím období rostly. Dá se i předpokládat, že by narůstal i počet vládou vymáhaných pravidel (zákonů, regulací, pokynů, vyhlášek apod.). Exploze administrativou EU vynucovaných pravidel zažíváme již nyní, v případě další integrace se dá předpokládat další eskalace. Důvodem je kulturní (včetně jazyka) roztříštěnost, tam, kde chybí opora o jednotnou kulturu, tam je nutné vnutit pravidla zvenčí. Je to paradox multikulturalismu, protože nemůže pro fungování společnosti použít nepsaná pravidla jedné kultury, musí zavádět externí psaná pravidla a ta tvrdě vyžadovat. Místo slibu nejsvobodnější společnosti tak reálně vzniká diktatura.

Shrnuji výše uvedený text. Teze o konkurenci různých pravidel stojí proti tezi o výhodnosti stejných pravidel. Dosáhnout unifikace pravidel v evropském prostoru znamená nárůst regulace a tím i byrokracie. Toto všechno snižuje i konkurenceschopnost Evropy jako celku.

Třetí argument: výhodný je společný trh

Za nezpochybnitelnou výhodu je považován společný trh. Ten ovšem existoval třeba i před Lisabonskou smlouvou. Pro jeho existenci federalizovanou (či více integrovanou) Evropu nepotřebujete. Zde se sluší dodat, že v Evropě máme sice společný trh, ale svobodný zcela není, např. Francie chrání své zemědělce mohutnými dotacemi. Souhlasím, společný trh je výhodný, ale nepotřebuje více integrovanou Evropu. Taková Evropa by dokonce mohla zvýšit míru regulace společného trhu, a to v neprospěch slabších hráčů, jako je Česká republika. Trh by byl společný, ale ne svobodný.

A pár argumentů proti integrovanější Evropě a její federalizaci

Federalizovaná Evropa bude méně konkurenceschopná, méně demokratická a méně liberální.

Proč, uvádím výše. Pozice České republiky se zhorší. Hlavní důvod zhoršení pozice České republiky vyplývá z toho, že se nachází v odlišném ekonomicko-společenském a hodnotovém módu než silné západní státy. Myslím tím, že zejména v důsledku silného konkurenčního tlaku Asie dochází k úpadku sociálních států ve Francii, Itálii, Španělsku i jinde. V naší oblasti (říkejme třeba V4, skupina Visegrádu) tomu tak není, situace skromnějšího sociálního státu je stabilní. Silné státy EU budou muset na tuto situaci nějak reagovat, což nebude kompatibilní s našimi potřebami. Dále, Česká republika je zemí zaměstnanců, její kapitalisté sedí zejména v Německu, máme tedy rozdílné sociálně ekonomické zájmy. Obdobná situace je v bankovním sektoru. Zcela viditelná je rozdílná situace v oblasti „vliv islámu v Evropě“. Jinak ji musí řešit Francie, Holandsko, Německo, Velká Británie a jinak země V4. Přesto zemím V4 nemá být jejich řešení dovoleno.

Můj hlavní argument proti federalizaci Evropy je ale historická zkušenost. První je Sovětský svaz, v mnoha oblastech podobný současné ideji federalizované EU. Také společná měna, také různé národy a kultury, také masa direktiv, regulací a přerozdělování a také „nejhumánnější“ cíle pro celý svět. Druhá zkušenost je možná ještě silnější. Je to Československo. Stát národů hovořících velmi podobným jazykem a kulturně spřízněných, vzniklý společným úsilím, národů, které si v minulosti nic moc zlého neudělaly. Přesto se Československo rozpadlo. Jak by mohla existovat federativní Evropa?

Co tedy místo federalizované Evropy?

Unie nemůže existovat jako federace a ani jako konfederace. Obranu Evropy bude dále zajišťovat NATO s větším příspěvkem evropských zemí. Unie bude zajišťovat pouze existenci volného trhu, obranu proti vnější ekonomické diskriminaci, bude provádět koordinaci dostupnosti surovinových a energetických zdrojů (v Africe touto cestou jde Čína). Nejvýhodnější by bylo Unii decentralizovat a současně rozšířit o USA a Kanadu s tím, že tento celek by zajišťoval výše uvedené funkce. Funkčním útvarem může být spíše něco jako obchodní gilda než federální stát složený z desítek národů.